Kocovina autoritářů

„Kooperativní”přechody ve volbách nebyly volbou pro politiky jako DONALD TRUMP a JAIR BOLSONARO. Maciej Kisilowski ze Středoevropské univerzity ve Vídni a Anna Wojciuk z Univerzity ve Varšavě poukazují ve svém komentáři na to, jak je důležité zapojení celého politického spektra.

Prezidentské volby v Turecku (pokud by prezident RECEP TAYYIP ERDOğAN prohrál druhé kolo 28. května) nebo všeobecné volby v Polsku v říjnu by mohly pokračovat v trendu, který začal v USA v roce 2020, kdy Joe Biden porazil Donalda Trumpa a pokračoval loni s triumfem s Luizem Inácio Lulem da Silva, který se prosadil proti Jair Bolsonarovi. Obě volby přinesly silný pocit, že se vlna obrací proti populistickým autoritářům.

Pro demokratické síly je však volební úspěch pouze prvním krokem. Protože teprve když je svržena autoritativní vláda, začíná tvrdá práce na institucionální rekonstrukci. Jak však mohou ti, kdo stojí v čele tohoto procesu, uspět, když hlavní politické síly odmítají přijmout základy konkurenčního volebního systému? Toto je z velké části neprozkoumané území.

„Kooperativní“ přechody

„Třetí vlna“ demokratizace ke konci 20. století sestávala téměř výhradně z „kooperativních“ přechodů. Nezávisle na tom, zda politické síly, které stály za svrženým režimem, přechod vyjednávaly anebo byly odstaveny od moci, akceptovaly však demokratický pořádek – a někdy dokonce podporovaly.

Například v Polsku generál WOJCIECH JARUZELSKI, faktický vůdce Polské lidové republiky, přijal roli prezidenta v roce 1989 v rámci dohody s hnutím Solidarność. V Chile se generál Augusto Pinochet po rezignaci v roce 1990 ujal doživotního křesla v Senátu. V polovině tohoto desetiletí vyhráli bývalí komunističtí představitelé svobodné a spravedlivé volby ve středoevropských zemích – a výsledek přijali, když prohráli.

A pak přišli Trump a Bolsonaro

Moderní autokraté jako Trump a Bolsonaro se bohužel drželi velmi odlišného, ​​„nekooperativního“ modelu. Oba se sice nakonec vzdali moci – i když nevrle a s určitým násilím – ani oni, ani jejich příznivci se však nevzdali cíle upevňování autoritářské vlády.

Téměř tři roky po Trumpově zásadní volební porážce mnoho jeho příznivců nadále trvá na tom, že volby byly „ukradeny“. Trump, který doufá, že vyhraje prezidentské primárky jako favorit Republikánské strany, se chystá příští rok znovu kandidovat proti Bidenovi. Slibuje, že vyčistí americké demokratické instituce od „démonických sil“: „Buď ‘deep state' zničí Ameriku, nebo my zničíme ‘deep state',“ řekl nedávno rozjásaným příznivcům na shromáždění ve Waco v Texasu.

Příklad Polsko

Spojené státy nejsou samy. Nadcházející střet mezi polskou vládnoucí stranou Právo a spravedlnost (PiS) a liberálními opozičními silami bude třetí od roku 2007. První skončil ve prospěch opozice, když se kvůli vnitřním sporům zhroutila vláda PiS.

Vítězná koalice v čele s Donaldem Tuskem, který se později stal předsedou Evropské rady, v té době čelila dilematu: buď oplatit špatné chování PiS, například dobře zdokumentované zneužití pravomoci nechvalně známým ministrem spravedlnosti PiS Zbigniewem Ziobro, nebo zvolit měkký přístup v zájmu politické harmonie. Tuskova vláda zvolila druhou možnost a vůdci PiS nebyli nikdy pohnáni k odpovědnosti.

Stejně jako Trump i PiS mobilizovala své příznivce
‘velkou lží', ale ne ve vztahu k volebním podvodům.

To umožnilo PiS vypěstovat robustní základní hnutí, které je hluboce nepřátelské demokratickému řádu. Stejně jako Trump i PiS mobilizovala své příznivce ‘velkou lží', ale ne ve vztahu k volebním podvodům. Místo toho PiS tvrdila, že letecké neštěstí, při kterém v roce 2010 zahynul bývalý vůdce PiS Lech KACZYńSKI, nebyla nehoda, ale pokus o atentát zorganizovaný ruským prezidentem Vladimirem Putinem, Tuskem nebo oběma.

Zatvrdlá konspirační teorie

Detaily velké lži – podobně jako u Trumpa – se neustále mění. Nejde ale o přesvědčování lidí, a už vůbec ne skeptiků. Opakování každé varianty historie je performativním aktem, jehož cílem je podkopat legitimitu liberálních odpůrců a demokratických institucí. A plán vyšel: konspirační teorie o atentátu se stala oporou volebního bloku, který v roce 2015 přivedl PiS zpět k moci. Poté, co se PiS zbavila zodpovědnosti za své první funkční období, znovu jmenovala Ziobra ministrem spravedlnosti.

Pokud opozice v říjnu vyhraje, Tusk slibuje zaujmout tvrdší postoj – vzhledem k nerovným podmínkám, které PiS vytvořila, to však bude tvrdý boj. V hravé narážce na program PiS 500+, který počítal s převody peněz rodičům, Tusk slibuje pokračovat v takzvaném programu Cell+, jehož cílem je očistit polskou politiku od těch, kteří zradili nebo okradli veřejnost.

Sociální rozdělení

Je snadné pochopit, proč Tusk obhajuje takový přístup. Ale jak varovala politoložka z University of Chicago Monika Nalepa a další, rozsáhlé čistky bývalých autoritářských aparátčíků mohou prohloubit sociální rozdíly a zvýšit riziko odvety a eskalace. To je přesně důvod, proč Tusk minule sledoval měkčí linku.

„V Polsku prosazujeme hlubokou politickou reformu založenou na principu sdílení moci
mezi progresivními a konzervativními silami.”

Vzhledem k tomu, že nekooperativní přechody nedávají demokratům žádné dobré možnosti, je zapotřebí alternativní cesta. V Polsku prosazujeme hlubokou politickou reformu založenou na principu sdílení moci mezi progresivními a konzervativními silami. Oboustranná iniciativa, kterou jsme spoluzaložili a která sdružuje více než 100 polských intelektuálů z celého politického spektra, představila podrobný návrh, jak takové snahy předložit.

Návrh je dalece vzdálen od toho dát pokrokářům vše, co chtějí, ale má za cíl dát každému, včetně konzervativců, kteří v současnosti vidí autoritářský populismus jako jedinou cestu k politickému vlivu, podíl na budoucnosti Polska. Jak se k tomu postaví PiS a demokratická opozice, se teprve uvidí.

„Pokud ale nedáme našim konzervativním krajanům důvody
k podpoře demokratického řádu, naše země zůstanou nestabilní.”

Myšlenka zásadní reformy demokratického vládnutí jako reakce na konzervativní nešvary naráží na odpor nejen v Polsku. V USA se progresivisté obávají nové ústavní úmluvy. Pokud ale nedáme našim konzervativním krajanům důvody k podpoře demokratického řádu, naše země zůstanou nestabilní. Tu a tam může progresivní mobilizace uspět v zastavení demokratické regrese. Ale z dlouhodobého hlediska budou silné demokracie vždy potřebovat odhodlanou většinovou podporu voličů a stran napříč politickým spektrem.

Maciej Kisilowski je docentem práva a veřejného managementu na Středoevropské univerzitě ve Vídni.
Anna Wojciuk je profesorkou politologie na Varšavské univerzitě.

 

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Section of a brick wall from the Gdańsk Shipyard in Gdańsk, Poland, standing against the northwest corner of the Reichstag Building in Berlin by Jjjjjjjjcross, zdroj: Der Standard, autoři: Maciej Kisilowski, Anna Wojciuk, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]