Demokracie drží

 

Nikdy před tím nebyl moderní tak blízko revoluci. Politický střed nutí Netanjahua odložit reformu soudnictví.

Dokonce i vehementní kritici Izraele mohou být zaskočeni a ohromeni tím, čeho v tomto týdnu Izraelci dosáhli. Po týdnech zvyšujícího se počtu lidí demonstrujících proti vládní plánované reformě soudnictví vyšly v neděli večer 27. března do ulic statisíce – úměrně by to odpovídalo protestnímu pochodu milionů Američanů a Američanek. Premiér Benjamin Netanjahu již dříve oznámil, že odvolá svého ministra obrany Joawa Gallanta, který od návrhu zákona ustoupil.

V pondělí ustoupil Netanjahu a řekl, že odloží legislativní proces a udělá si „pauzu na dialog“. Kdyby byl svět lepším místem – nebo Izrael byl mladší –, byl by předložil rezignaci. Politicky, místo plnění volebního mandátu pro stabilitu, bezpečnost a ekonomický růst nadělil svým vlastním příznivcům fiasko. Státně-politicky dovedl Izrael na pokraj katastrofy, protože jeho osobní právní výhody a ideologická zatvrzelost některých jeho zločineckých, extremistických a stinných koaličních partnerů pro něj byly zjevně důležitější než cokoli jiného.

A přesto: vzdal se. Za to si zaslouží určitý respekt. Není jasné, zda skutečně hodlá vstoupit do skutečného dialogu s opozicí, nebo jen taktizuje. Proto by měli Izraelci zkoumat každé jeho slovo a každý jeho krok, který podnikne, prověřit pod lupu.

Když je izraelská demokracie posuzována,
měla by být měřena alespoň podle standardů
jiných demokracií.

O francouzském prezidentovi Emmanuelu Macronovi nelze tvrdit, že by ustoupil. Vzdoroval masovým veřejným ům a parlamentu, aby prosadil svou kontroverzní důchodovou reformu. Nedá se ani tvrdit, že by ustoupil mexický Andrés Manuel López Obrador. Také proti ostrým protestům prosadil zákon, který rozkládá volební instituce v zemi. Totéž nelze říci ani o bývalém americkém prezidentovi, který podnítil dav, aby popřel výsledky demokratických voleb.

Když je izraelská demokracie posuzována, měla by být měřena alespoň podle standardů jiných demokracií. Podle tohoto standardu je možná neporušenější, než se někdy myslí. Mluví pro to minimálně tři věci.

Protesty byly povstáním politického středu
proti politickému okraji.

Za prvé, izraelští demonstranti se nestavěli proti status quo nebo „systému“. Naopak: vyšli do ulic, aby tento systém bránili. Izraelské vlajky vlály na každém protestním shromáždění. Neslyšel jsem žádné zprávy o vážných škodách na majetku nebo fyzickém zranění, natož o smrtelném. Vláda a její spojenci se pokusili zdiskreditovat demonstranty jako „levicové“. To je absurdní, protože mezi kritiky reformy soudnictví patří pravicový expremiér Naftali Bennett a tucet bývalých ředitelů Rady národní bezpečnosti, jako je bývalý šéf Mossadu Yossi Cohen a další, kteří byli přímo podřízeni Netanjahuovi.

Jinými slovy, protesty byly povstáním politického středu proti politickému okraji – a dokázaly, že tento střed je mnohem vitálnější a mocnější než kdekoli jinde v demokratickém světě.

Odpůrci vlády připouštějí, že existují důvody pro určitou formu reformy soudnictví.

Zadruhé, mnoho zásadových odpůrců vlády připouští, že existují důvody pro určitou formu reformy soudnictví. Izraelský nejvyšší soud je neobyčejně mocný a zpochybňuje a někdy překresluje hranice mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí, což je v každé demokracii legitimní. Podle bývalého ministra obrany Bennyho Gantze, jednoho z vůdců opozice, „většina izraelských občanů – nejméně 80 procent – ​​souhlasí na 80 procent s obsahem reformy“.

Prostor pro kompromisy je tedy velký. Pokud by konzultace byly založeny na širokém základě a proces byl jasnější, byla by myslitelná široká podpora pro reorganizaci soudnictví. Přesto, když Netanjahu bude trvat na tom, že chce mít možnost zvrátit soudní rozhodnutí parlamentní většinou tenkou jako břitva a jmenovat soudce pro vlastní korupční proces sám, jeho úsilí bude vždy poznamenáno předpojatostí a vlastními zájmy.

Izraelci si uvědomují, že jejich fyzická bezpečnost
není založena ani tak na jejich vojenské síle,
jako spíše na důvěře společnosti.

Zatřetí, Izraelci si uvědomují, že jejich fyzická bezpečnost spočívá méně na vojenské zdatnosti než na důvěře společnosti, takže i zahořklí političtí rivalové respektují jeden druhého jako spolubojovníky. To se dostalo i k Netanjahuovi, když minulý týden varoval, že odmítnutí záložníků sloužit vystavuje státu „strašnému nebezpečí“. Židovský stát, který ztratí důvěru celé poloviny své populace – zejména té lépe situované, sekulární a globálně mobilnější poloviny – se zničí dříve, než jej zničí jeho nepřátelé.

Většina Izraelců, kteří vyrostli s vědomím, že bezpečnostní nárazník jejich země je nesmírně tenký, to ví; jen oportunisté a fanatici na to zapomínají. Tento týden jim demonstranti připomněli, že pouhá většinovost je nebezpečím pro všechny.

V neděli mě izraelský spisovatel Amotz Asa-El z institutu Shalom Hartman upozornil, že starověký Izrael vydržel dvanáct občanských válek – počínaje válkou mezi kmenem Benjamin a zbytkem Izraele (Kniha soudců, 19-21) až do doby velké vzpoury proti Římanům, kdy mezi sebou bojovaly židovské milice v Jeruzalémě. „To odpovídá přibližně jedné válce každé čtyři generace,“ říká Asa-El.

V květnu bude Státu Izrael 75 let – to odpovídá minimálně třem generacím. Na oslavu vítězství je ještě příliš brzy. Ale Izraelci, kteří vyšli do ulic, možná zachránili svou zemi před opakováním této .

Bret Stephens je sloupkař v New York Times a šéfredaktor časopisu SAPIR Journal, který se zaměřuje na americkou židovskou komunitu a její kulturní, sociální a politické propojení.

 

 

 


Úvodní foto: Declaration State of 1948 by Melery821976, 1810-1892, zdroj: IPG-Journal, autor: Bret Stephens, překlad: Bohumil Řeřicha