Úžasná výdrž jednoty s Ukrajinou

 

Ohrožení bezpečnosti a morálních hodnot ze strany Ruska posílilo odhodlání Západu

Od chvíle, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, se mnozí analytici obávají o trvalost podpory Kyjeva ze strany Západu. Neuplyne týden, aby se neobjevily nové zprávy o slábnoucím odhodlání, únavě z války nebo trhlinách v koalici. Po roce konfliktu je však závazek Západu vůči Ukrajině neochvějný – a měřeno poskytnutou pomocí je silnější než kdykoli předtím.

Tato jednota je bezprecedentní a nedoceněná a zdaleka překonává nejsilnější období transatlantické soudržnosti během studené války. Prochází napříč státy, společnostmi a firmami. Všechny členské státy EU a NATO s výjimkou Maďarska se spojily na podporu Ukrajiny, a to navzdory hlubokým rozporům, které válce předcházely – například kvůli autoritářskému směřování Polska a špatně zvládnutému odchodu Spojeného království z Evropské unie. Problémové ekonomiky zmítané inflací způsobenou válkou nepřiměly žádnou významnou politickou stranu k tomu, aby tvrdila, že náklady na podporu Ukrajiny jsou příliš vysoké nebo že je čas vyhovět požadavkům Ruska. Proukrajinská politika prošla volebním testem v Itálii a Švédsku, kde se vlády změnily, ale podpora Kyjevu přetrvala. Francouzský prezident Emmanuel Macron porazil výzvu krajně pravicové opoziční vůdkyně Marine Le Penové, která začala považovat její dlouhodobé vazby na Kreml za přítěž a zničila tisíce letáků, na nichž byla vyobrazena s ruským prezidentem Putinem.

Tato obrovská oficiální podpora Ukrajině odráží široké sympatie obyvatel západní společnosti, které jsou patrné z ukrajinských vlajek, samolepek a odznaků vystavených v domácnostech a podnicích. Mnoho prodejen nyní vyzývá zákazníky, aby přispěli na podporu Ukrajiny. Tisíce rodin přijaly uprchlíky. Válka nepřinesla téměř žádnou polarizaci, konspirace nebo záměrné ignorování důkazů, které provázely jiné významné události, jako například vypuknutí covidu-19 nebo prezidentské volby v USA v roce 2020. Ruské narativy o válce nezískaly žádnou skutečnou podporu. Mezi širší veřejností se do politického diskurzu vrátila empirická pravda a morální čistota.

Nejpozoruhodnější je, že západní podpora Ukrajiny se rozšířila i do soukromého sektoru. Společnosti z nejrůznějších odvětví, jako je ropný průmysl a technologie, se začaly stahovat z Ruska během několika dní po jeho invazi. V minulosti soukromý sektor dodržoval sankční režimy, ale v soukromí se zasazoval o jejich zmírnění. Nyní tato omezení dobrovolně posilují. Společnosti, které v Rusku zůstávají, čelí rostoucímu tlaku, aby je následovaly.

Neobyčejná šíře a hloubka jednoty Západu je výsledkem vzácné shody hrozeb: ruská invaze na Ukrajinu je stejnou měrou výzvou pro bezpečnost a morálku Západu, což se nepodařilo žádnému konfliktu od druhé světové války. Tato shoda umožnila západním zemím jednat rychleji a více riskovat při obraně Ukrajiny – a nabízí náznaky, jak lze takovou soudržnost a odhodlání udržet.

, vlažná aliance

V průběhu studené války docházelo k rozporům uvnitř aliance i mezi jednotlivými zeměmi NATO. Západní státy, společnosti a firmy neměly nikdy společný názor na sovětskou hrozbu ani na vhodnou reakci na ni. To platilo i v nejnebezpečnější fázi studené války na počátku 80. let. Iniciativy, jako byl program protiraketové obrany Reaganovy administrativy, otevřeně znepokojovaly západní Evropu. Dokonce i nejbližší spojenec Washingtonu, Velká Británie, se bránil americkým exteritoriálním sankcím, které měly zabránit výstavbě sibiřského plynovodu do Evropy. Miliony Evropanů pochodovaly proti rozmístění amerických jaderných zbraní středního doletu na svém dvorku. Hlavní evropské politické strany přijaly protijadernou politiku. Mnozí pozorovatelé se obávali, že tyto rozpory by mohly oddělit západní Evropu od Spojených států a rozdělit Severoatlantickou alianci.

Rozpory uvnitř Západu od února 2022 v porovnání s tím bledne. Jsou to spory, nikoli rozkoly – většinou neshody ohledně taktiky, načasování a rétoriky -, které jsou umocněny sociálními médii, ale rychle se vyřeší. Dobrým příkladem je spor o to, zda poslat na Ukrajinu tanky. V lednu 2023 Německo odmítlo poskytnout tanky Leopard 2, ale během několika dní změnilo názor. Několik dalších států přislíbilo Kyjevu těžkou techniku. Podle vzoru, který se opakuje od začátku války, se nemyslitelné stalo proveditelným.

zůstal jednotný, i když radikálně přitvrdil. Zintenzivnil vojenskou podporu Ukrajině a ekonomický nátlak na Rusko a vymyslel k tomu nové politické nástroje, jako je například cenový strop na ruskou ropu. EU se zbavuje ruské energie. V prosinci 2022 Německo oznámilo, že v roce 2023 přestane nakupovat ropu z Ruska – což je překvapivý obrat u země, která učinila z dovozu plynu z Ruska hlavní součást své hospodářské strategie.

Západ se ve své zatvrzelé pozici utvrzuje také tím, že trvale mění své instituce. Finsko a Švédsko se chystají vstoupit do NATO, které přijalo novou strategickou koncepci, jež zvýší alianční síly rychlé reakce ze 40.000 na 300.000 vojáků. EU přijala kandidaturu Ukrajiny na členství a vyzbrojuje ukrajinské jednotky prostřednictvím fondu European Peace Facility. Západní země navíc připravují nové zásadní požadavky vůči Rusku, včetně odpovědnosti za válečné zločiny, odškodnění za obnovu Ukrajiny a návratu unesených Ukrajinců. Jakékoli poválečné urovnání bude muset jít mnohem dál než jen k zodpovězení otázky, jak jsou na mapě zakresleny linie.

Jeden nebo druhý

Tyto historické změny, které se odehrály během několika měsíců, odrážejí skutečnost, že ruská invaze na Ukrajinu představuje jak silnou bezpečnostní hrozbu, tak i přesvědčivý morální důvod. Od druhé světové války tyto síly netáhly tak silně stejným směrem. Jedna nebo druhá dominovala – až dosud.

Západ vedl studenou válku především proto, aby zadržel bezpečnostní hrozbu ze strany Sovětského svazu. Morální boj mezi svobodnými a totalitními systémy posiloval přesvědčení Západu, ale byl vždy druhořadý. Když se bezpečnostní potřeby dostaly do konfliktu s etickými principy, bezpečnost obvykle zvítězila. Západ spolupracoval s autoritářskými státy, včetně komunistické Číny, a příležitostně podkopával demokratické státy, aby prosadil své bezpečnostní zájmy – například podporou převratu proti demokraticky zvolené íránské vládě v roce 1953. Západní podniky rády prodávaly na trzích sovětského bloku a mnoho lidí znervózňovala morální jistota amerického prezidenta Ronalda Reagana, který označil Sovětský svaz za „říši zla“. Když Sovětský svaz použil ve východní Evropě sílu, strategická stabilita, rovnováha zájmů a řízení velmocenských vztahů měly přednost před lidskými právy, i když je nikdy zcela nezastínily.

Po studené válce přišly humanitární intervence Západu a rovnováha mezi bezpečností a morálkou se obrátila. Utrpení civilistů v jiných částech světa představovalo silný etický, ale slabý nebo neexistující bezpečnostní argument, což vedlo k nákladným závazkům. Morální nutkání jednat bylo omezeno neochotou vyčlenit značné zdroje – a zejména nést nebo způsobit velké ztráty. Stažení USA ze Somálska v roce 1993, západní vyhýbání se bosenské válce v polovině devadesátých let a bombardování Srbska ze strany NATO v roce 1999 jsou příkladem tohoto napětí.

Válka v Afghánistánu je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. V 90. letech 20. století Západ nevěnoval brutálnímu režimu Talibanu příliš pozornosti. Ale poté, co útoky z 11. září 2001 poukázaly na roli Talibanu při napomáhání mezinárodnímu terorismu, koalice vedená Spojenými státy rychle zasáhla a zbavila skupinu moci. Důvody americké okupace se pak postupně změnily z bezpečnostních na rekonstrukční: operace se stala v podstatě humanitární. Když Západ přestal považovat návrat Talibanu za hrozbu pro svou bezpečnost, stáhl se. Nebyl již ochoten nést náklady spojené s neomezeným morálním závazkem.

Udržovací fáze

Ruská invaze na Ukrajinu vytvořila novou realitu. Bezpečnost a se navzájem jednoznačně posilují, a to bez kompromisů, které poznamenaly studenou válku a následné humanitární intervence. Političtí představitelé chápou, že ruské vítězství by představovalo vážnou bezpečnostní hrozbu, a americká a evropská veřejnost je zděšena nevybíravými útoky Ruska na civilisty a systematickými válečnými zločiny. Tato kombinace bezpečnostních imperativů, které mobilizují státní zdroje, a morálního rozhořčení, které posiluje podporu obyvatelstva, podporuje pozoruhodné odhodlání Západu.

Odolnost transatlantické jednoty vyvrátila poraženecké předpoklady, že Západ oslabí dříve než Rusko. Putin stále věří, že se tak stane; jeho teorie vítězství na tomto výsledku závisí. Jednotu Západu proto nelze považovat za samozřejmost, ale je třeba ji udržovat čtyřmi způsoby.

Putin stále věří, že Západ oslabí dříve než Rusko

Zaprvé si Spojené státy a jejich spojenci musí navzájem připomenout, že jakékoli ukončení války, které by Rusku umožnilo obnovit tažení proti Ukrajině, představuje dlouhodobou hrozbu pro životně důležité zájmy Západu. Zajistit neúspěch Moskvy je dnes ještě důležitější než na začátku války. Pokud by Rusko ve své loňské počáteční operaci uspělo, Západ by utrpěl vážnou porážku. Pokud by Rusko uspělo nyní, poté, co západní země vyvinuly obrovské úsilí, aby takovému výsledku zabránily, otřáslo by to důvěryhodností Západu ve světě.

Za druhé, Západ musí posílit morální argumenty pro jednotu tím, že bude pečlivě dokumentovat a zveřejňovat ruské násilí – především to, které páchá na Ukrajincích, ale také to, které páchá na svých vlastních občanech. Posílení etických aspektů války pomůže udržet soudržnost a odhodlání Západu.

Zatřetí, Spojené státy a jejich spojenci musí vytvořit domácí politiku, která udrží jejich závazek vůči Ukrajině – zejména cílenou sociální politiku, která zajistí, že chudší občané budou chráněni před ekonomickými dopady války. Bezpečnost začíná na domácí frontě.

A konečně, vlády západních zemí musí zůstat ostražité vůči ruským snahám zasévat pochybnosti a rozpory. Moskva je v dezinformacích a klamání zkušená. Rusko v nadcházejícím roce své snahy o manipulaci jistě zintenzivní.

Během studené války bylo celkové bohatství Severní Ameriky a západní Evropy více než dvakrát vyšší než bohatství sovětského bloku. Dnes je Západ z hlediska parity kupní síly (srovnání, které je pro Rusko nejpříznivější) nejméně dvanáctkrát bohatší než Rusko. Kvalitativní výhody tuto obrovskou propast ještě umocňují. Pokud se Západ zaváže poskytnout Ukrajině vše, co je třeba k tomu, aby zvítězila, může předstihnout ruské válečné úsilí s mnohem nižšími proporcionálními náklady pro svou ekonomiku – a čím rychleji, tím lépe. V dlouhé válce vždy vítězí bohatší strana. Jednota je tedy zásadní strategickou výhodou. Pokud Západ dokáže zvítězit v soutěži o rozhodnost na domácí frontě, může Ukrajina zvítězit na bojišti.

Nigel Gould-Davies je vedoucím pracovníkem pro Rusko a Eurasii v Mezinárodním institutu pro strategická studia a bývalým britským velvyslancem v Bělorusku.

 

 


Úvodní foto: President Joe Biden talks on the phone with Ukrainian President Volodymyr Zelensky, by The White House, zdroj: Foreign Affairs, autor: Alexander Gabujev, překlad: Robert Nerpas