Očitá svědkyně Rachel M’Bonová: Kam patřím, když mě moje země nebere?

 

Novinářka Rachel M'Bonová ve svém dokumentárním filmu ukazuje, jaké to je žít jako černoška ve Švýcarsku.

Matka mi říkala, že jsem „café au lait“. Latté. Můj otec je káva, ona je mléko a já jsem něco mezi tím. To, že jsem „jiná“ kvůli barvě pleti, jsem si uvědomila hned první den ve škole. Nikdo nechtěl sedět vedle mne v lavici. „Proč?“ zeptal se učitel. Odpověď zněla: „Protože je černá.“ Ale já jsem nebyla černá. Nebyl jsem ani běloška. Byl jsem přece café au lait! 

Přizpůsobila jsem se. Celý život. Snažila jsem se být co nejvíc „švýcarská“. Schovávala jsem vlasy pod parukou. Nosila jsem bezbarvé oblečení. Vzala jsem si bělocha. Snažila jsem se vymazat to africké ve mně. Myslela jsem si: takhle mě přijmou. Ale vždycky se najde někdo, kdo vám připomene, že nejste bílá. V určitém okamžiku se břemeno na mých bedrech stalo příliš těžkým. Vybuchla jsem. 

Jako černoch vždy reprezentujete svou komunitu. Chyby, které se dopustíte vy, se dopustí všichni ostatní. V myslích lidí totiž panuje předsudek: všichni černoši jsou stejní. Tak jsem si položila otázku: jsme? Začala jsem pátrat. Hledala jsem na internetu. Zjistila jsem, že o černoškách ve Švýcarsku je překvapivě málo informací. Jak žijí?

Na ulici jsem oslovila cizí černošky. Požádal jsem je, aby mi vyprávěly svůj příběh. Musely si myslet, že jsem blázen. Ale ony se mi otevřely. Bylo to neuvěřitelné. Byly jsme úplně jiné, ale někde v jejich příbězích byl i můj příběh. Tak vznikla kniha Je suis noires, Jsem černá.

Doufám, že si běloši díky našemu filmu uvědomí,
že jejich barva pleti je výsadou.

Pro , který jsem čila s Julianou Fanjulovou, jsem vyzpovídala šest žen. Od studentky po právničku. O jejich životech, starostech a obavách. O podlomeném sebevědomí a mikroagresi. O těch všudypřítomných poznámkách, činech a stereotypech. O tom, že černoška prostě nemůže být normální ženou. Ale vždycky je to „vysportovaná černoška“ nebo „naštvaná černoška“.

A o pocitu, že sem nepatříte. Když se tu narodíte a vyrůstáte, ale stále dokola vám říkají, že sem nepatříte, tak vás to trhá na kusy. Říkají: „Vrať se do své !“. Ale kam mám jít? Kam patřím, když mě moje země nebere?

Přimět bílé lidi přemýšlet

Tímto filmem chci ukázat, co znamená odolnost. Jaké to je být jiný. Jaké to je bojovat o přijetí. Chci pomoci černošským ženám, aby se měly rády. Doufám, že si běloši díky filmu uvědomí, že jejich barva pleti je výsadou. Jaké to je mít černou barvu pleti, asi nikdy plně nepochopí. Ale mohou se o to pokusit. To je dobrý začátek.

V den kdy jsem vybuchla, jsem se uvolnila.
Odhodila jsem paruky a rozvedla se.

Mám naději do budoucna. Mladší generace se mnohem více obávají diskriminace a rasismu. Chtějí s tím něco udělat. V boji za rovnost nejsou vítězové ani poražení.

V den, kdy jsem vybuchla, jsem se uvolnila. Uzavřela jsem svůj život, jak jsem ho znala. Odhodila jsem paruky, vrátila se k barvě a rozvedla se. Rachel, kterou jsem kdysi byla, už nikdy nebude. To je dobře. Dnes jsem mnohem silnější. Našla jsem svůj klid? Těžká otázka. Je to dlouhá cesta, ale mám dobře našlápnuto.

 

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Colored drinking fountain from mid-20th century with African-American drinking by Russell Lee, zdroj: Beobachter, autorka: Lea Oetiker, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]