Velké bludy Kremlu

 

Co odhalila o Putinově režimu

Navzdory řadě přehmatů, chybných rozhodnutí a zvratů na bojišti, které by ho ve většině normálních zemí jistě přivedly k sesazení z funkce, je prezident Vladimir Putin stále na vrcholu moci. Nadále určuje obrysy války své země proti Ukrajině. Invazi řídí, i když se zdá, že bojiště řídí generálové pod ním. (Toto zastupování se provádí proto, aby byl chráněn před zpětným úderem, pokud se ve válce něco pokazí.) Putin a jeho bezprostřední okolí přímo pracují na mobilizaci Rusů na domácí frontě a manipulují názory veřejnosti na invazi v zahraničí. V této informační válce se mu do jisté míry daří.

Válka plně odhalila rozsah Putinova personalizovaného politického systému. Po 23 letech v čele ruského státu neexistuje žádná zjevná kontrola jeho moci. Instituce mimo Kreml mají jen malý význam. „Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude chybět politbyro,“ říká René Nyberg, bývalý finský velvyslanec v Moskvě. „V Rusku neexistuje žádná politická organizace, která by měla moc pohnat prezidenta a vrchního velitele k odpovědnosti.“ Diplomaté, politici a analytici uvízli v osudové smyčce – nekonečném dohadování se mezi sebou, aby zjistili, co Putin chce a jak může Západ ovlivnit jeho chování.

Určit skutečné Putinovy cíle může být obtížné; jako protizápadní autokrat může veřejným zveřejněním svých záměrů získat jen málo. Poslední rok však některé odpovědi dostatečně objasnil. Od února 2022 se svět dozvěděl, že Putin chce vytvořit novou verzi ruského impéria založenou na jeho zálibách ze sovětské éry a jeho výkladu historie. Samotné zahájení invaze ukázalo, že jeho názory na minulé události ho mohou vyprovokovat k masivnímu lidskému utrpení. Ukázalo se, že ostatní státy a aktéři mohou Putina jen málo odradit od vedení války, pokud je k tomu odhodlán, a že ruský prezident si přizpůsobí staré narativy i přijme nové, aby vyhovovaly jeho záměrům.

Události v roce 2022 a na počátku roku 2023 však ukázaly, že existují způsoby, jak Putina omezit, zejména pokud se zapojí dostatečně široká koalice států. Zdůraznily také, že Západ bude muset zdvojnásobit své úsilí o posílení takové diplomatické a vojenské koalice. Protože i nyní, po roce krveprolití, je Putin stále přesvědčen, že může zvítězit.

Back in the USSR
po roce ukázala, že přesvědčení Putina a jeho kohorty je stále zakořeněno v sovětských rámcích a narativech, překrytých hustou vrstvou ruského imperialismu. Myšlení Kremlu formují koncepty geopolitiky, sfér vlivu, Východ versus Západ a my versus oni z dob Sovětského svazu. Pro Putina je tato válka ve skutečnosti bojem s Washingtonem podobným korejské válce a dalším konfliktům z dob studené války. Hlavním protivníkem Ruska zůstávají Spojené státy, nikoli Ukrajina. Putin chce jednat přímo s Washingtonem o „dodání“ Ukrajiny s konečným cílem přimět amerického prezidenta, aby podepsal budoucnost země. S ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským se přímo setkat nechce. Jeho cílem zůstává takové urovnání, jakého bylo dosaženo v roce 1945 na Jaltě, kdy americký prezident Franklin Roosevelt a britský premiér Winston Churchill seděli naproti sovětskému vůdci Josifu Stalinovi a akceptovali poválečnou nadvládu Moskvy ve východní Evropě, aniž by tato rozhodnutí konzultovali se zeměmi, kterých se týkala.

Pro je druhá světová válka – Velká vlastenecká válka, jak ji Rusové nazývají – prubířským kamenem a ústředním tématem konfliktu na Ukrajině. Putinův důraz, který před rokem kladl na to, aby se Ukrajina zbavila nacistů, poněkud ustoupil do pozadí. Letos se zaměřuje především na vítězný výsledek z roku 1945. Putinovo poselství Ukrajincům, Rusům i celému světu zní, že vítězství bude patřit Rusku a že Moskva vždy zvítězí, bez ohledu na to, jak vysoké jsou náklady. Počínaje komentáři před svým novoročním projevem Putin skutečně zavrhl líčení války na Ukrajině jako pouhé speciální vojenské operace. Podle něj svádí se Západem existenční boj o přežití. Opět sáhl hluboko do starých sovětských taktik a postupů ze 40. let minulého století, aby sjednotil ruskou ekonomiku, politickou třídu a společnost na podporu invaze.

Putin je schopen poučit se z neúspěchů a přizpůsobit svou taktiku způsobem, který připomíná Stalinův přístup za druhé světové války, kdy Sovětský svaz zatlačil nacistické Německo v epochální bitvě u Stalingradu. V září 2022, kdy Rusko na bojišti jasně prohrávalo, Putin nařídil mobilizaci 300.000 dalších vojáků. Následně prohlásil, že Rusko anektovalo čtyři území Ukrajiny, o která se vedly nejprudší boje: Doněck, Cherson, Luhansk a Záporoží, čímž změnil vojenský a politický obraz na místě a vytvořil umělou červenou linii. V kritických okamžicích opakovaně provedl změny v ruském vojenském vedení a tvrdě pracoval na tom, aby jeho země měla dostatek zbraní pro válečné úsilí. Když ruským silám začala docházet výzbroj, Putin nakoupil bezpilotní letouny z Íránu a munici ze Severní Koreje.

Putin je zkušený v tom, jak proti sobě poštvat lidi, skupiny a země.

Putin také několikrát změnil svůj narativ o válce, aby udržel své oponenty v nejistotě, kam až může zajít. On i další ruští představitelé, včetně jeho mluvčího a ministra zahraničí, otevřeně prohlásili, že invaze na Ukrajinu je imperiální válkou a že se hranice Ruska opět rozšiřují. Tvrdili, že čtyři anektovaná ukrajinská území patří Rusku „navždy“, ale pak naznačili, že o některých hranicích lze s Ukrajinou ještě jednat. Podle zpráv z tisku prosazovali úplné dobytí Doněcka a Luhanska do března, ale také naznačili, že by se mohl chystat další útok na Kyjev. V této fázi konfliktu zůstávají skutečné válečné cíle Ruska nejasné.

Jasné však je, že po více než dvaceti letech u moci je Putin zkušený v tom, jak proti sobě poštvat lidi, skupiny a země a využít jejich slabosti ve svůj prospěch. Chápe slabá místa evropských a mezinárodních institucí i zranitelnost jednotlivých vůdců. Ví, jak využít debat a rozkolů v NATO ohledně vojenských výdajů a zakázek. Využívá evropských a amerických stranických rozporů (včetně skutečnosti, že pouze třetina republikánů si myslí, že by Spojené státy měly podporovat Ukrajinu) k šíření dezinformací a manipulaci s veřejným míněním.

Doma v Rusku se ukázalo, že Putin je ochoten připustit určitý jestřábí disent a debatu o válce, včetně reptání proválečných komentátorů a bloggerů, kteří dříve sloužili v armádě. Těchto debat se snaží využít k mobilizaci podpory pro svou politiku. Ale přestože umí hádky řídit, nemůže vždy kontrolovat obsah a tón těchto sporů, stejně jako nemůže kontrolovat bojiště. Některé domácí komentáře k válce se staly křečovitými a dokonce ohrožujícími Putinovu pozici. Spekuluje se, že Jevgenij Prigožin, šéf polovojenské skupiny Wagner, jejíž jednotky vedou jedny z nejkrvavějších bojů ve válce, by se dokonce mohl někdy v budoucnu chopit moci. Zdá se, že počet ruských válečných obětí se blíží 200.000. Odhaduje se, že v uplynulém roce opustilo Rusko v reakci na válku až milion lidí, ať už z důvodu nesouhlasu s invazí, nebo prostě proto, aby se vyhnuli odvodu. V tomto ohledu se svět dozvěděl, že Putinovy donucovací schopnosti mají své meze, i když se zdá, že po tomto masovém odchodu nespokojenců zůstává doma klidnější většina.

Odrazující, nikoli odstrašující
Ruští odpůrci války možná neměli šanci zabránit Putinovi v invazi na Ukrajinu 24. února 2022. A žádný z mechanismů a postupů Spojených států a Evropy pro udržení míru po druhé světové válce a studené válce neměl na jeho rozhodování velký, pokud vůbec nějaký, vliv. Západ zjevně nedokázal Putinovi zabránit v úvahách o invazi nebo v jejím zahájení. Nicméně zveřejnění odtajněných zpravodajských informací Spojenými státy před 24. únorem objasnilo ruské cíle a mobilizaci a pomohlo proukrajinské západní koalici rychle se semknout, jakmile válka začala. Kromě toho uplynulý rok ukázal, že i když Putina nelze odradit, lze ho v určitých souvislostech od určitých akcí odstrašit.

Strategičtí partneři Ruska, jako je a , kritizují Putinovy hrozby použití jaderných zbraní na bojišti. Po stížnostech OSN, Turecka a afrických zemí povolil dodávky obilí z Ukrajiny přes Černé moře. Putin a Kreml jsou i nadále odhodláni udržet si podporu partnerských zemí, jak se ukázalo během zasedání skupiny G-20 v listopadu 2022 na indonéském Bali. Zdá se, že Rusko stále nestojí o plnohodnotný boj s NATO. Vyhýbá se rozšiřování svých vojenských akcí mimo Ukrajinu (alespoň zatím), mimo jiné tím, že nestřílí na vojenské zásobovací konvoje vstupující do země z Polska nebo Rumunska. Agresivní rétorika Moskvy však v průběhu války stoupá a klesá. Bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv, kdysi známý jako umírněný vůdce ochotný spolupracovat se Západem, nyní hraje roli Putinova útočného psa a pravidelně vyhrožuje jaderným Armagedonem.

Kreml ve své rétorice neprojevuje ani kapku studu a nikdo z Putinova okolí se nestará o koherenci vyprávění. Této bezostyšnosti odpovídá i domácí bezohlednost. Putin a jeho spolupracovníci jsou ochotni obětovat životy Rusů, nejen Ukrajinců. Nemají žádné výčitky svědomí ohledně metod, které Rusko používá k vynucení účasti ve válce, od vraždění dezertérů kladivy (a následného zveřejnění videozáznamu z těchto vražd) až po vraždění nepoddajných podnikatelů, kteří nepodporují invazi. Putinovi naprosto nevadí věznění opozičních představitelů, zatímco prochází věznice a nejchudší ruské regiony, aby shromáždil lidi, které použije jako žrádlo pro děla na frontě.

Od začátku války uvalilo sankce na Rusko pouze 34 zemí.

Domácí bezohlednost zase překonává brutalita vůči Ukrajině. Rusko vyhlásilo zemi a jejím občanům, mladým i starým, totální válku. Již rok záměrně ostřeluje ukrajinskou civilní infrastrukturu a zabíjí lidi v jejich kuchyních, ložnicích, nemocnicích, školách a obchodech. Ruské síly v ukrajinských regionech pod svou kontrolou mučily, znásilňovaly a rabovaly. Putin a Kreml se stále domnívají, že mohou zemi zmáčknout, aby se podřídila.

Kreml je přesvědčen, že Západ nakonec podpora Ukrajiny omrzí. Putin se například domnívá, že na Západě dojde k politickým změnám, které by mohly být pro Moskvu výhodné. Doufá v návrat populistů k moci v těchto zemích, kteří pak ustoupí od podpory Ukrajiny. Putin je také nadále přesvědčen, že nakonec dokáže obnovit předválečné vztahy Ruska s Evropou a že Rusko může být a bude opět součástí evropských hospodářských, energetických, politických a bezpečnostních struktur, pokud vydrží dostatečně dlouho (podobně jako Bašár Asad na Blízkém východě, když se udrží u moci v Sýrii). Proto je Rusko v některých politických oblastech zdánlivě zdrženlivé. Například má eminentní zájem na spolupráci s Norskem a dalšími arktickými zeměmi na norském souostroví Špicberky a v Barentsově moři, kde Moskva pečlivě dodržuje mezinárodní dohody a dvoustranné smlouvy. Rusko nechce, aby jeho neštěstí na Ukrajině zasáhlo a pokazilo celou jeho zahraniční politiku.

Putin je přesvědčen, že může rozdělit zájmy Moskvy, protože Rusko není navzdory veškerému úsilí Západu mezinárodně izolováno. Od začátku války uvalilo na Rusko sankce pouze 34 zemí. Rusko má ve svém bezprostředním sousedství stále páky na mnoho států, které byly kdysi součástí Sovětského svazu, i když si tyto země chtějí udržet od Moskvy a války odstup. Pokračuje v budování vazeb v Africe, Asii, Latinské Americe a na Blízkém východě. spolu s Indií a dalšími klíčovými státy globálního Jihu se v OSN zdržely hlasování ve prospěch Ukrajiny, přestože jejich představitelé občas vyjadřovali zděšení a nespokojenost s chováním Moskvy. Obchod mezi Ruskem a těmito zeměmi se od začátku konfliktu zvýšil – v některých případech poměrně výrazně. Stejně tak 87 zemí stále nabízí ruským občanům bezvízový vstup, včetně Argentiny, Egypta, Izraele, Mexika, Thajska, Turecka a Venezuely. Ruské narativy o válce získaly na popularitě v zemích globálního Jihu, kde má Putin často zřejmě větší vliv než Západ – a rozhodně větší než Ukrajina.

Stírání hranic
Jedním z důvodů, proč má Západ omezený úspěch v boji proti ruským zprávám a vlivovým operacím mimo Evropu, je to, že dosud nezformuloval svůj vlastní ucelený narativ o válce – a o tom, proč Západ podporuje Kyjev. Američtí a evropští politici často hovoří o riziku překročení ruských červených linií a vyprovokování Putina, ale Rusko samo nejenže převrátilo poválečné uspořádání v Evropě, ale také překročilo červené linie světa po roce 1945, když napadlo Ukrajinu a anektovalo území, čímž se pokusilo násilně změnit globální hranice. Západ to po ruské anexi Krymu v roce 2014 nedokázal jasně říci.

Vlažná politická reakce a omezené uplatňování sankcí po první ruské invazi přesvědčily Moskvu, že její akce ve skutečnosti nepředstavovaly závažné porušení mezinárodních norem po druhé světové válce. To utvrdilo Kreml v přesvědčení, že nejspíš může v záboru ukrajinského území pokračovat. Západní debaty o potřebě oslabit Rusko, o důležitosti svržení Putina pro dosažení míru, o tom, zda by se demokracie měly postavit do jedné řady proti autokracii a zda si ostatní země musí vybrat stranu, zamlžily to, co by mělo být jasným poselstvím: Rusko porušilo územní celistvost nezávislého státu, který je již více než 30 let uznáván celým mezinárodním společenstvím včetně Moskvy. Rusko rovněž porušilo Chartu OSN a základní zásady mezinárodního práva. Pokud by se mu tato invaze podařila, byla by ohrožena suverenita a územní celistvost dalších států, ať už na Západě, nebo na globálním Jihu.

Západní diskuse o válce se však za rok změnila jen málo. Názory a Evropy jsou stále určovány spíše tím, jak jednotliví komentátoři vnímají Spojené státy a jejich globální roli, než ruskými akcemi. Protiválečné pohledy často odrážejí spíše cynismus ohledně motivace Spojených států a hlubokou skepsi ohledně svrchovaných práv Ukrajiny než jasné pochopení či objektivní posouzení ruských akcí vůči Ukrajině a toho, co chce Putin v sousedním regionu. Když bylo Rusko po roce 1991 uznáno jako jediný nástupnický stát Sovětského svazu, ostatní bývalé sovětské republiky, jako je Bělorusko a Ukrajina, zůstaly v šedé zóně.

Někteří analytici tvrdí, že bezpečnostní zájmy Ruska jsou vzhledem k jeho velikosti a historickému postavení důležitější než zájmy všech ostatních. Tvrdí, že Moskva má právo na uznanou sféru vlivu, stejně jako Sovětský svaz po roce 1945. Na základě tohoto rámce někteří komentátoři naznačují, že rozšíření NATO po skončení studené války a neochota Ukrajiny plnit minské dohody – dohody, které byly s Moskvou vyjednány po anexi Krymu v roce 2014 a které by omezily suverenitu Ukrajiny – jsou casus belli války. Domnívají se, že Ukrajina je v konečném důsledku bývalým ruským regionem, který by měl být nucen přijmout ztrátu svého území.

Kyjev bojuje na obranu jiných zemí.

Zájem ruských představitelů o návrat Ukrajiny do svazku se datuje od počátku 90. let, kdy se Ukrajina začala vyčleňovat z Moskvou ovládaného Společenství nezávislých států (volné regionální instituce, která vznikla po Sovětském svazu). V té době se o rozšíření NATO o východní Evropu ani neuvažovalo a připojení Ukrajiny k Evropské unii bylo ještě vzdálenější perspektivou. Od té doby se Evropa posunula od poválečné koncepce sfér vlivu Východu a Západu.  

Ve válce jde o víc než jen o Ukrajinu. Kyjev bojuje i na ochranu jiných zemí. Pro státy, jako je Finsko, které bylo v roce 1939 napadeno Sovětským svazem poté, co si o 20 let dříve zajistilo nezávislost na ruském impériu, se tato invaze skutečně jeví jako opakování historie. (V takzvané zimní válce v letech 1939-40 Finsko bojovalo proti Sovětům bez vnější podpory a ztratilo devět procent svého území.) Ukrajinci a země, které je podporují, chápou, že pokud by Rusko v tomto krvavém konfliktu zvítězilo, Putinův apetit po expanzi by se nezastavil na ukrajinských hranicích. Pobaltské státy, Finsko, Polsko a mnoho dalších zemí, které byly kdysi součástí ruského impéria, by mohly být ohroženy útokem nebo rozvratem. Další země by se v budoucnu mohly dočkat ohrožení své suverenity.

Západní vlády musí tento narativ zdokonalit, aby se postavily kremelskému. Musí se zaměřit na posílení odolnosti Evropy a NATO spolu s Ukrajinou, aby omezily Putinovu donucovací moc. Musí zintenzivnit mezinárodní diplomatické úsilí Západu, a to i na půdě OSN, aby odradily Putina od konkrétních akcí, jako je použití jaderných zbraní, útoky na konvoje na Ukrajinu, pokračující eskalace na bojišti s cílem zmocnit se dalších území nebo obnovení útoku na Kyjev. Západ musí dát jasně najevo, že vztahy Ruska s Evropou budou brzy nezvratně zničené. Pokud bude Putin pokračovat, k dřívějším vztahům se již nevrátí. Svět nemůže Putina vždy zadržet, ale jasná komunikace a důraznější diplomatická opatření ho mohou přimět k tomu, aby omezil část své agrese a nakonec přistoupil na jednání.

Události minulého roku by také měly každého odradit od velkých předpovědí. Málokdo mimo Ukrajinu například očekával válku nebo věřil, že si Rusko při své invazi povede tak špatně. Nikdo přesně neví, co nás čeká v roce 2023.

To se týká i Putina. Zatím se zdá, že má vše pod kontrolou, ale Kreml by mohl být překvapen. Události se často vyvíjejí dramaticky. Jak ukázala válka na Ukrajině, mnoho věcí nejde podle plánu.

 

Fiona Hillová je vedoucí pracovnicí Centra pro Spojené státy a Evropu v rámci programu zahraniční politiky Brookings Institution. V letech 2017 až 2019 působila jako vrchní ředitelka pro Evropu a Rusko v Radě pro národní bezpečnost . Je autorkou knihy There Is Nothing for You Here: Finding Opportunity in the Twenty-first Century.

Angela Stentová je nerezidentní vedoucí pracovnice Brookings Institution a emeritní profesorka na Georgetown University. V letech 1999-2001 pracovala v Úřadu pro politické plánování Ministerstva zahraničí. Je autorkou knihy Putin's World: Russia Against the West and With the Rest.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Верховный Главнокомандующий Вооружёнными Силами России Владимир Путин, Presidential Press and Information Office, zdroj: Foreign Affairs, autorky: Fiona Hillová, Angela Stentová, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]