Jiný pohled: Kennanovo varování ohledně Ukrajiny

 

Ambice, nejistota a úskalí nezávislosti
George Kennan, významný americký diplomat a zkoumavý pozorovatel mezinárodních vztahů, proslul předpovědí rozpadu Sovětského svazu. Méně známé je jeho varování z roku 1948, že žádná ruská vláda nikdy nepřijme nezávislost Ukrajiny. Kennan tehdy předvídal, že mezi Moskvou a Kyjevem dojde k patové situaci, a předložil podrobné návrhy, jak by měl Washington řešit konflikt, v němž by se nezávislá Ukrajina postavila proti Rusku. K tomuto tématu se vrátil o půl století později. Kennan, tehdy devadesátiletý, varoval, že rozšiřování NATO na východ by zničilo demokracii v Rusku a rozpoutalo další studenou válku.

Kennan znal Rusko pravděpodobně důvěrněji než kdokoli jiný, kdo kdy působil ve vládě USA. Ještě předtím, než v roce 1933 přijel do Moskvy jako 29letý asistent prvního amerického velvyslance v Sovětském svazu, ovládal ruštinu a mohl se vydávat za rodilého mluvčího. V Rusku se ponořil do novin, úředních dokumentů, literatury, rozhlasu, divadla a filmu. Na večírcích s ruskými umělci, intelektuály a nižšími úředníky setrvával až do noci. Oblékal se jako Rus a odposlouchával Moskvany v tramvaji nebo v divadle. Chodil na pěší túry nebo lyžoval na venkově, aby navštívil skvosty staré ruské architektury. Jeho opovržení diktaturou Josifa Stalina, zejména po nástupu krvavých čistek v letech 1935-38, se vyrovnalo pouze jeho touze přiblížit se ruskému lidu a jeho kultuře. V roce 1946, poté co nadiktoval svůj proslulý dlouhý telegram ministerstvu zahraničí, v němž varoval před sovětskou hrozbou, se vrátil zpět do Washingtonu. Následujícího roku si získal celonárodní pozornost svým článkem ve Foreign Affairs, v němž vyzýval k zadržování sovětské expanze.

Kennan byl jedinečný. Když náměstek ministra zahraničí Dean Acheson řekl svému kolegovi, že tento nadaný diplomat má vést nově vytvořený Štáb pro plánování politiky, kolega mu odpověděl, že „člověk jako Kennan by byl pro tuto práci vynikající“. Acheson se ohradil: „Člověk jako Kennan? Nikdo jako Kennan není.“ Kennan, který pracoval v kanceláři vedle ministra zahraničí, pomáhal připravit Marshallův plán a další významné iniciativy poloviny století.

Kennanova hvězda pohasla po roce 1949, protože se postavil proti rostoucí militarizaci americké zahraniční politiky, ale stále byl ctěn jako odborník na Rusko. Jeho rady vyhledávala Trumanova vláda, když se obávala vyprovokovat vstup Ruska do korejské války, Eisenhowerova vláda po Stalinově smrti a Kennedyho vláda během berlínské krize v roce 1961. Navzdory jeho televiznímu vyjádření nesouhlasu s válkou ve Vietnamu a protestům proti závodům v jaderném zbrojení se na něj obraceli úředníci ministerstva zahraničí a cia ještě v 90. letech 20. století. V roce 2003 uspořádal tiskovou konferenci na protest proti invazi do Iráku. Kennan, elitář zaslepený ošklivými předsudky, které vstřebal na počátku dvacátého století, přesto zůstal až do své smrti v roce 2005 jasnozřivým analytikem zahraniční politiky.

Ve světle těchto zkušeností stojí za to prozkoumat jak Kennanův skepticismus vůči ukrajinské nezávislosti, tak jeho návrh, jak by měl Washington reagovat na ruský útok na nezávislou Ukrajinu.

Ukrajinský skeptik
V politickém dokumentu nazvaném „Cíle USA ve vztahu k Rusku“, dokončeném v srpnu 1948, Kennan vyložil hlavní cíle Spojených států v případě, že Rusové napadnou Ukrajinu. Uvědomoval si, že Ukrajinci „nesou nelibě ruskou nadvládu a jejich nacionalistické organizace jsou v zahraničí aktivní a hlasité“. Bylo by proto „snadné dojít k závěru“, že Ukrajina by měla být nezávislá. Tvrdil, že Spojené státy by však toto oddělení neměly podporovat.

Kennanův odhad hrubě podcenil vůli Ukrajinců k sebeurčení. Nicméně dva problémy, které před třemi čtvrtinami století identifikoval, přetrvávají, zejména v myslích ruských vůdců. Kennan pochyboval o tom, že Rusy a Ukrajince lze snadno etnicky odlišit. V poznámce ministerstva zahraničí napsal, že „mezi Ruskem a Ukrajinou neexistuje jasná dělicí čára a bylo by nemožné ji stanovit“. Za druhé, ruská a ukrajinská ekonomika byly vzájemně provázané. Vytvoření nezávislé Ukrajiny „by bylo stejně umělé a destruktivní jako pokus oddělit Kukuřičný pás včetně průmyslové oblasti Velkých jezer, od ekonomiky Spojených států“.

Od roku 1991 se Ukrajinci snaží stanovit územní a etnickou dělící čáru a zároveň si vydobýt ekonomickou nezávislost na ruském impériu. Moskva tyto snahy podkopává tím, že podporuje nespokojenost v ruskojazyčných oblastech na východě Ukrajiny, podněcuje hnutí za nezávislost a nyní oficiálně anektuje čtyři odtržené regiony. Rusko se roky politického a hospodářského nátlaku a nyní i vojenskou brutalitou snaží zmařit hospodářskou nezávislost Ukrajiny tím, že narušuje její plynovody, vývoz obilí a lodní dopravu.

Ještě v době vrcholící studené války Kennan trval na tom, že „pocity samotných Velkorusů nám nemohou být lhostejné“. Protože Rusové zůstanou „nejsilnějším národním prvkem“ v oblasti, musí být jakákoli životaschopná „dlouhodobá politika USA založena na jejich přijetí a spolupráci“. Opět přirovnal ruský pohled na Ukrajinu k americkému pohledu na Středozápad. Samostatnou, nezávislou Ukrajinu by bylo možné „v konečném důsledku udržet pouze silou“. Ze všech těchto důvodů by hypoteticky vítězné Spojené státy neměly usilovat o vnucení ukrajinské nezávislosti vyčerpanému Rusku.

Pokud by Ukrajinci dosáhli nezávislosti sami, Kennan radil ministerstvu zahraničí, aby Washington alespoň zpočátku nezasahoval. To, že nezávislá Ukrajina bude „nakonec napadena z ruské strany“, bylo dle něj však téměř nevyhnutelné. Pokud by v tomto konfliktu „vznikla nežádoucí patová situace“, měly by Spojené státy usilovat o „vyrovnání rozdílů podle zásad rozumného federalismu“.

Navzdory proměnám posledních 75 let zůstávají Kennanovy rady aktuální i dnes. Federace umožňující regionální autonomii na východní Ukrajině a možná i na Krymu by mohla pomoci soužití obou stran. Mnozí analytici mají tendenci líčit současný konflikt jako „Putinovu válku“, ale Kennan věřil, že téměř každý silný ruský vůdce by nakonec vystoupil proti úplnému osamostatnění Ukrajiny. A konečně, demografická a geografická realita diktuje, že Rusko v dlouhodobém horizontu zůstane hlavní mocností v těchto často tragických „krvavých zemích“. V zájmu regionální stability i dlouhodobé bezpečnosti USA si Washington musí zachovat tvrdou hlavu a jasný pohled na zájmy Rusů i Ukrajinců a dalších národností.

Ignorovaný prorok
Na rozdíl od Kennana mnozí kremlologové nepředpokládali, že by se Sovětský svaz mohl zhroutit. Na konci studené války byl oslavován jako prorok. Nicméně v následné debatě o rozšiřování NATO byl spíše ctěn, než aby byl brán v potaz. Tento paradox se projevil v roce 1995, kdy se poradce amerického prezidenta Billa Clintona pro ruské záležitosti Strobe Talbott snažil vzdát hold Kennanovi, jehož hluboce obdivoval. Talbott pozval Kennana, aby s prezidentem přiletěl do Moskvy na 50. výročí Dne vítězství v Evropě, který se konal 9. května a připomínal kapitulaci nacistického Německa. V roce 1945 Kennan, nejvyšší americký úředník v Moskvě, vřele zdravil jásající Rusy, kteří se tlačili na velvyslanectví. Nyní však ve svých 91 letech pozvání kvůli špatnému zdravotnímu stavu odmítl. Jeho odmítnutí bylo pravděpodobně nejlepším krokem.

Kennan by se pravděpodobně cítil zneužitý, kdyby se dozvěděl o celém programu cesty. V memorandu Clintonovi Talbott charakterizoval den po oslavách výročí jako „10. květen: okamžik pravdy“. Při setkání s ruským prezidentem Borisem Jelcinem postupoval Clinton podle Talbottova návrhu a tlačil na Rusy, aby přijali jak rozšíření NATO, tak účast Moskvy v Partnerství pro mír, což je sdružení, které je něco jako „NATO-lite“ a které bylo vytvořeno s cílem uklidnit ruské obavy. Talbott Clintonovi přiznal, že „prakticky všichni významní hráči v Rusku napříč politickým spektrem jsou buď zásadně proti rozšiřování NATO, nebo se ho přinejmenším hluboce obávají“.

V roce 1997 byl Kennan dále znepokojen rozhodnutím Washingtonu nejen přijmout do NATO Českou republiku, Maďarsko a Polsko, ale také zahájit vojenskou a námořní spolupráci s Ukrajinou. Překreslená linie oddělující východ od západu nutila Ukrajinu a další země, aby si vybraly stranu. „Nikde se tato volba nejeví tak předvídatelná a těhotná osudovými důsledky jako v případě Ukrajiny,“ varoval Kennan Talbotta v soukromém dopise.

Obával se zejména společného námořního cvičení Ukrajiny a NATO Sea Breeze, které ignoruje tradiční ruskou nejistotu ohledně cizích válečných lodí v úzkých vodách Černého moře. Ačkoli bylo Rusko k účasti na cvičení přizváno, rozzlobeně odmítlo. K napětí přispěl v té době probíhající spor mezi Kyjevem a Moskvou o námořní základnu Sevastopol na Krymu. Jak, ptal se Kennan Talbotta, zapadalo toto námořní cvičení do snahy Washingtonu „přesvědčit Rusko, že rozšíření hranic NATO směrem k ruským hranicím ve východní Evropě nemá bezprostřední vojenské konotace?“

Talbott sice respektoval Kennanovy pochybnosti, ale zůstal pevný. Předpokládal, že ekonomické vyčerpání Ruska znamená, že se bude muset přizpůsobit západním způsobům. „Rusko se bude muset vymanit z hluboce zakořeněného návyku myšlení a chování,“ napsal Talbott Kennanovi, a to tak, že se bude snažit spolupracovat se svými sousedy, a nikoli je ovládat. Rusko se muselo přizpůsobit a přijmout moc USA na svých hranicích. Clintonova administrativa měla v úmyslu „nepřestat spolupracovat s Ukrajinou, ale zdvojnásobit naše úsilí o zapojení Ruska“.

Vedle Talbottovy zmínky o „plánování letošních cvičení ve Střední Asii i v Pobaltí“ napsal rozčilený 93letý Kennan dva vykřičníky. Moskva opět odmítla účast na těchto vojenských cvičeních pod vedením Západu v oblastech, které byly ještě před několika lety pod její kontrolou.

Předpovědi se často hodně mýlí. Kennan podcenil intenzitu ukrajinského nacionalismu. Ale jeho předpovědi z roku 1948 o ruské tvrdohlavosti, pokud jde o Ukrajinu, a jeho varování z 90. let před americkou necitlivostí a ctižádostí platí dodnes. Jeho návrh určitého federálního uspořádání a regionální autonomie ve sporných oblastech zůstává slibný, i když je stále obtížnější ho realizovat.

Hlavním problémem je to, co historik Paul Kennedy z Yale University nazval imperiálním přetížením. Ještě za druhé světové války Kennan snášel dlouhé lety v ledových dopravních letadlech, která přeskakovala Atlantik, četbou Edwarda Gibbona o tom, jak Římská říše upadala a pak padla. Kennan byl skeptický k dlouhodobé životaschopnosti i těch nejmocnějších zemí udržovat vojenské síly daleko od domova. V důsledku toho podcenil stabilizační účinek amerických vojsk umístěných v západní Evropě během studené války.

Od studené války se však vojenská hranice Spojených států posunula mnohem dále na východ. Bez ohledu na to, jak skončí brutální ruská válka na Ukrajině, se Spojené státy zavázaly udržovat silnou vojenskou přítomnost na prahu Ruska. Kdyby dnes Kennan žil, upozornil by na nebezpečí zahnání Rusů do kouta do té míry, že by mohli začít útočit. Upozornil by také na četné problémy Spojených států doma a položil by si otázku, jak tato exponovaná přítomnost ve východní Evropě odpovídá dlouhodobým zahraničním a domácím zájmům Američanů.

 

 

---

Úvodní foto: This is what happens when beasts run the states. In the end, they will go down in history, but as despicable wretches by Cosme Madini, zdroj: Foreign Affairs, autor: Frank Costigliola, překlad: Robert Nerpas

---