Fraška místo korunovace

 

Chaos při volbě Kevina McCarthyho hluboce otřásl americkými republikány. O povstání stranické pravice však nemůže být řeč.

Vše se odehrálo 3. ledna, kdy si kongresman Kevin McCarthy chtěl splnit svůj životní politický sen: stát se předsedou Sněmovny reprezentantů, a tedy nominálně třetím mužem v ústavní hierarchii USA – jak známo, Senátu předsedá viceprezident. Přinejmenším na papíře se tento krok zdál logický, protože McCarthy, kalifornský hezoun se stříbrnými vlasy, prošel obvyklým cursus honorum na cestě k moci na výbornou: nejprve jako šéf stranické většiny za vlády Erica Cantora, poté od roku 2014 jako vůdce většiny a později i menšiny.

Obratně se mu podařilo být přítomen, ale ne přehnaně přítomen: na jedné straně představovat republikánský mainstream, aniž by na druhé straně působil dojmem venkovského křupana, kterého nelze postavit před kameru. Pokud jde o Donalda Trumpa, zdálo se, že nejdůležitější potenciální rušivý faktor je také mimo hru: hvězda exprezidenta klesá více než kdy jindy, ale jeho hněv může stále torpédovat nejednu politickou kariéru.

O to více se McCarthymu muselo ulevit, když mu Trump, pravděpodobně i jako odměnu za jeho obrat po šturmu na Kapitol v roce 2021, opakovaně vyjádřil důvěru a pochválil ho jako mimořádně „silného a odvážného vůdce“: “Neúnavně tvrdě pracuje na tom, aby […]přivedl Joea Bidena a Nancy Pelosiovou k odpovědnosti za jejich katastrofální selhání a nedostatek oddanosti k plnění svých povinností.“ Po tomto ocenění z nejvyšších míst chyběla na cestě na post předsedy jen jedna věc: jasné volební vítězství v nadcházejících volbách v polovině volebního období, které bylo – i kvůli trvale nízké popularitě prezidenta Joea Bidena – dlouho považováno za pouhou formalitu.

„Vezmeme si zpět sněmovnu“ bylo proto napsáno tlustými bílými a červenými písmeny i na řečnickém pultíku, k němuž sedmapadesátiletý poslanec v noci na 9. listopadu přistoupil, aby vzdorně obhájil až příliš zdrcující výkon své strany. „Až se zítra probudíte, budeme mít většinu a Nancy Pelosiová bude v menšině!“ křičel na poloprázdný sál, v němž seděli především zaměstnanci a volební štáb. Pravděpodobně mu už tehdy proběhlo hlavou, že cesta ke křeslu předsedy může být kamenitější, než očekával. Tento dojem ještě posílila kritika, která se objevila v následujících dnech a týdnech: někteří straničtí přátelé mu vyčítali, že postrádá politický instinkt, že je takticky úzkoprsý a že stejně není skutečným konzervativcem.

Více moci pro rebely, kteří se po 15 kolech hlasování mohou cítit vítězi i bez skalpu

S hrstkou hlasů proti v prvním kole volby předsedy se tedy počítalo od počátku. Nicméně skutečnost, že nakonec bylo odevzdáno 20 hlasů, a to nejen jako připomínka, ale i s úmyslem zabránit volbám, musela vedení republikánů v Kongresu zamrzet. Totéž platí o neprůhledné taktice odpadlíků, kteří neustále kličkovali mezi ochotou mluvit a neústupností a občas dokonce naznačovali, že ani Steve Scalise (dvojka ve vedení strany), ani nastupující Elise Stefaniková by jim jako alternativní kandidáti nevyhovovali. Šlo jim spíše o princip.

Samotná dvacítka původně hlasovala pro bývalého trenéra wrestlingu Jima Jordana, který paradoxně hlasoval pro svého nominálního konkurenta McCarthyho a dokonce se přimluvil v jeho prospěch. V dalších hlasováních následovala řada více či méně známých jmen: muž Rona De Santise Byron Donalds, předseda Republikánského studijního výboru Kevin Hern, arcikonzervativec Andy Biggs – aniž by se objevil jednotný vzorec. Škoda už ovšem byla napáchána, korunovační mše se změnila ve frašku a zkoušku stranické síly.

To, co nakonec dostalo potlučeného McCarthyho přes cílovou pásku, byla kromě rostoucího tlaku veřejnosti pravděpodobně především skutečnost, že jeho příznivci při něm neochvějně stáli až do konce. Dokonce se ozývaly hlasy, že by měl být zvolen s několika náhradními hlasy demokratů, aby tak obešel nespokojence – ve skutečnosti by se jim tento hazard grandiózně vymstil. Po několika nočních schůzkách a zákulisních jednáních však bylo dosaženo kompromisu: spoluúčast na volbách (nebo zdržení se hlasování) výměnou za celou řadu obsahových, personálních a procedurálních ústupků. Tedy více moci pro rebely, kteří se po 15 kolech hlasování mohou cítit vítězi i bez skalpu. Tato skutečnost způsobila komentátorům na obou stranách Atlantiku nemalé bolesti hlavy. V řadě případů příslušnost dvacítky ke Freedom Caucus, která vzešla z hnutí Tea Party, dokonce utvrdila pozorovatele v tom, že se strana stala rukojmím ultrapravicových sil. Ve skutečnosti jsou však vztahy uvnitř většinové republikánské frakce příliš složité na to, aby se daly redukovat na binární srovnání umírněných a radikálů.

V této historii byla a je ideologie spíše bojovým heslem než zásadní dělící linií

V tomto případě mohla hrát roli osobní ješitnost (například nevraživost Matta Gaetze vůči McCarthymu je dobře známá) a strategická vypočítavost, stejně jako touha vyřídit si staré účty nebo si zajistit slibnou pozici do budoucna. V této rozplizlé změti racionalit nejsou podstatné rozdíly často ničím víc než ozdobným doplňkem – příkladem je skutečnost, že krajně pravicová kongresmanka Marjorie Taylor Greenová patřila k nejenergičtějším McCarthyho stoupencům, zatímco Matt Rosendale, Trumpem sponzorovaný nováček v Kongresu, setrval na svém vzdorném postoji, i když se mu viditelně rozzuřená Taylor Greenová snažila vnutit telefonát od bývalého prezidenta.

I když si uvědomíme, že většina členů Freedom Caucus zůstala McCarthymu věrná až do konce, zdá se krátkozraké mluvit o povstání stranické pravice a vtěsnávat složité a často nesourodé rozpory uvnitř strany do jednorozměrného ideologického korzetu: v tomto příběhu byla a je ideologie spíše bojovým heslem než zásadní dělící linií. Nakonec lze předpokládat, že dobře organizovaná skupina prostě rozpoznala příležitost k prosazení svých zájmů a pozoruhodně chladnokrevně ji využila. Takto funguje politika.

McCarthy získal křeslo předsedy parlamentu a své kritiky utišil
dostatečně tlustou politickou mrkví

Co z toho všeho zůstane? Především samozřejmě nepříliš dobrý dojem z nové většinové frakce, i když jisté otřesy by se vzhledem k neuspokojivým výsledkům v polovině volebního období daly očekávat tak jako tak. Nakonec je to ale i tím, že k žádnému výjimečnému stavu nedošlo: McCarthy získal křeslo předsedy parlamentu a své kritiky utišil dostatečně tlustou politickou mrkví, i když samozřejmě není jasné, jak dlouho takové příměří může trvat a jak hluboká je nelibost loajální většiny. V každém případě nelze vyloučit, že establishment při nejbližší příležitosti vrátí úder a hodí nespokojencům pod nohy nějaké klacky ohrožující jejich znovuzvolení.

Přesto by se tato epizoda mohla projevit jako otrávená pilulka, zejména pro nyní opoziční demokraty. Mnoho detailů dohod mezi McCarthym a jeho odpůrci je zatím nejasných, ale ochota prvního z nich zapojit se do tolik opěvovaného bipartismu – a jeho neochota zřizovat různé protibidenovské vyšetřovací výbory – možná prozatím dosáhla svého vrcholu s rukou rebela pod krkem. Odmítnutí bipartitních laskavostí a legislativních návrhů je nepochybně součástí ceny, kterou bylo třeba zaplatit.

V tomto ohledu se zdá, že komentátoři, jako je novinář Noah Berlatsky z NBC, který považuje za skutečné vítěze celé epizody demokraty s jejich „tichou kompetencí a jednotou“, ztratili kontakt s realitou. Jistě, strana se v posledních dnech chovala mnohem lépe, ale šaškovské chování různých funkcionářů se jen částečně shoduje s Berlatského deklarovanou střízlivostí. Ironické pózování s pytlíkem popcornu, jak to před prvním hlasováním udělal poslanec Ted Lieu, sice vyvolá na Twitteru pár úsměvů, ale těžko může vést k podezření z nějaké zvláštní vážnosti.

Především však nic neztrácí v politice tak rychle svůj každodenní význam jako včerejší trapas. Neúprosnost mediálních cyklů smyje během týdne i 15 cyklů volebních. Tajné dokumenty, které se nyní našly u Bidena z doby, kdy byl viceprezidentem za vlády Baracka Obamy, mají na to, aby poutaly pozornost médií po celé týdny. McCarthy si však zajistil post předsedy sněmovny na další dva roky. Nebylo by to zdaleka poprvé, co Bidenova strana nashromáždila spoustu morálně-estetického kapitálu za účelem propagace, aby si vzápětí podrážděně uvědomila, že z něj nemá žádný skutečný užitek. Za současného stavu věcí by neškodilo trochu více zdrženlivosti a méně triumfalismu.

Marco Bitschnau je doktorandem v oboru politické sociologie na Švýcarském fóru pro migrační a populační studia (SFM) na univerzitě v Neuchâtelu a výzkumným pracovníkem Švýcarské národní vědecké nadace.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Capitol at Dusk by Martin Falbisoner, zdroj: IPG-Journal, autor: Marco Bitschnau, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]