Proč nás Putin naprosto správně odhadl

 

Téměř všude se dočteme, že se Vladimir Putin přepočítal, protože nečekal tak masivní sankce a protože postup jeho jednotek občas pokulhává. Ale co když je opak pravdou a my opět propadneme jednomu z jeho úskoků? Jedinou historicky ověřenou reakcí na ultraagresivní Rusko je ultraagresivní odstrašování.

Německý magazín pro politickou kulturu Cicero odemkl některé nejčtenější články z loňského roku. Tento od Juliana Reichelta z 6. března 2022 je stále aktuální

Motto:
Jedinou historicky ověřenou reakcí na ultraagresivní Rusko je ultraagresivní odstrašování, vojensky, ekonomicky i rétoricky. Pokud neobrátíme strategickou dynamiku jistoty, jsme vydáni bez ochrany Putinovu šílenství. Bohužel musíme rozbít Putinovy ​​dříve oprávněné jistoty místo toho, abychom ho nechali nasypat do nás nové jistoty jako jed. Pokud přesuneme jednotky NATO na východ, neměli bychom už mluvit o rotách, ale o divizích. Když mluvíme o sankcích proti Putinovu všemocnému kruhu oligarchů, měli bychom jasně říci, že oni samotní, včetně jejich dětí z internátních škol, nemají v Evropě co dělat. Existuje jednoduchý důvod, proč tolik bohatých Rusů žije v Evropě: nechtějí žít v Rusku.

Do Ruska nesmí proudit ani jeden dolar, ani jedno euro, bez ohledu na to, jaké ekonomické škody nám to způsobí. Žádný politik, žádný obchodník, který kdy řídil Putinův byznys v Evropě, by neměl zůstat neobtěžován vyšetřováním a sankcemi státních zástupců. Opravdu jsme vyčerpali všechny zákonné prostředky ke zmrazení majetku Gerharda Schrödera a jeho německého gangu Gazprom? Ztížili jsme už všem Putinovým přátelům co nejvíce život? Ne, samozřejmě že ne. Putin má ještě hodně daleko k jistotě, že se musí vážně bát největší ekonomické a vojenské velmoci světových dějin.

S Putinem už v Evropě mír nebude. Proto musí být veškerá politika zaměřena na odstrašení, rozdělení a rozdrcení jeho režimu. Německá jistota, že mír může být jedině s Putinem, nás přivedla na pokraj třetí světové války.

V noci z 23. na 24. února se zhroutily všechny jistoty, které si Západ, Evropa a Německo o Putinově Rusku pracně budovaly. „Rusové už nepřijdou“, tato toužebně pacifistická věta, na které byla v posledních třech desetiletích založena všechna naše obrana a geopolitická rozhodnutí, byla náhle konfrontována s realitou ruské útočné války v Evropě. Vladimir Putin, to jsme si museli přes noc uvědomit, se ukázal jako mistr ve vytváření západních jistot a ukolébání nás do bezpečnosti. Dovedně přitom využil stesky společenských většin, naivity našich elit a zkorumpovatelnosti až příliš mnoha vrcholných jedinců (od Gerharda Schrödera po Manuelu Schwesig). Dá se říci, že jediným skutečným ruským exportním hitem – kromě plynu a ropy – jsou jistoty, které Putin donesl do našich hlavních měst, celým generacím politiků a novinářů, s přesností a trpělivostí operace KGB.

Obávám se, že Putin také předvídal, jak zareagujeme na historický kolaps našich absolutních jistot: rychlým vytvářením nových absolutních jistot. Putinova propagandistická mašinérie a jeho kolony ochotných kolaborantů nám jen s radostí pomáhají, protože vědí, že pro nás, pro Západ a pro NATO není nic nebezpečnějšího a vysilujícího než strategie spočívající na falešných jistotách, na klamu. Stále jsme si ještě neuvědomili, že s Putinovým mocenským aparátem máme co do činění s globálním zrcadlovým sálem podvodu.

Putin hraje šachy podle svých vlastních pravidel
Jednoduchá fráze, kterou jsem se hořce naučil jako reportér v Sýrii pod Putinovými bombami: Když Putin říká „příměří“, myslí tím přípravy na ještě krvavější a nelítostnější ofenzívu. Když mluví o „humanitárních evakuačních koridorech“, myslí tím to, že z celého města dělá legitimní vojenský cíl. Když řekne, že všechno bude v pořádku, bude zle. Ale to neznamená, že to bude dobré, když řekne, že bude hůř. Každý, kdo chce proniknout do Putinova bludného světa, se musí především ptát, čemu Putin chce, abychom věřili. Putin miluje judo. Obrací sílu, kterou čerpáme z jistot, proti nám samým. Putinova hra jsou šachy, kde pravidla platí jen pro nás. Jeho věže mohou skákat, jeho střelci mohou udeřit v přímé linii.

Nejčastěji se v tuto chvíli čteme, že se Putin musel „špatně přepočítat“, „příliš hazardoval“ a nepočítal s odhodláním Západu. To je možná pravda. Ale myslím si, že je pravděpodobnější, že tomu tak není, a že Putin jen chce, abychom si to mysleli, protože to v nás vyvolává pocit bezpečí a nepozornosti v těch klíčových sekundách. Jisté je jen to, že neexistuje jediná sankce, kterou by Putin nemohl vidět přicházet. Když se každé ráno probudíme a budeme se triumfálně radovat, že pohádkově statečný Kyjev stále stojí, měli bychom si vždy pamatovat: Kyjev stále stojí, protože Putin (z nám neznámých důvodů) rozhodl, že Kyjev by měl stále stát. Rozhodl se, že zatím neuvolní děsivou palebnou sílu své armády proti hlavnímu městu Ukrajiny. Proč? Nevíme to. Víme jen, že Putin se rozhodl, protože věří, že mu to prospěje. Možná proto, abychom si mysleli, že se přepočítal?

Evidentně nejsme připraveni zaplatit cenu
Když se podíváme na německé sankce, musíme si uvědomit, že Putin nás (zatím) odhadl správně. Každý den proudí z EU do ruského agresivního válečného režimu kolem 600 milionů eur, a to i proto, aby nebyly ohroženy německé energetické dodávky. Ministr hospodářství Robert Habeck dává Putinovi vše, co tyran musí vědět, když říká, že jinak by byl ohrožen „sociální smír v Německu“. Putinův předpoklad, že raději riskujeme ukrajinské životy než naše teplé domovy, se ukázal jako naprosto přesný. I když nám to trhá srdce, jak říká ministryně zahraničí Annalena Baerbock, i kdyby oznámila, že bychom byli ochotni zaplatit vysokou ekonomickou cenu v boji proti Putinovi, nyní zjevně nejsme připraveni tuto vysokou ekonomickou cenu zaplatit.

Putin měl tedy naprostou pravdu ve svém hodnocení politiků, kteří nám ještě před čtyřmi týdny sebevědomě vyprávěli, že Nord Stream samozřejmě neudělá Německo strategicky závislým. Putin měl pravdu v tom, že Německo raději nechalo Ukrajinu jít ke dnu, než aby znovu spustilo všechny stávající jaderné elektrárny s vypětím všech sil nebo je nechalo běžet dál. Spíše než upustit od své protijaderné ideologie, by Zelení nechali padnout Kyjev.

Když německá média v těchto dnech analyzují obrázky Putina a hlásí, že vidí v jeho tváři strach, zapomínají, že vidíme pouze obrázky, které nám chce Putin ukázat. A všimneme si na tom, že Putin měl naprostou pravdu ve svém hodnocení, že němečtí novináři na to zapomenou.

Nepřítel je mezi námi
Když německá média zareagují na Putinovu útočnou válku hraním děsivě utopické pacifistické hymny Johna Lennona Imagine, která říká „zabíjet nebo umírat“, zatímco my očekáváme, že Ukrajinci budou zabíjeni a umírat „za naši svobodu“, pokud německé rozhlasové stanice hrají píseň Dej šanci míru, pak se Putin nepřepočítal, ale správně vyhodnotil naši nezpůsobilost k vojenské službě, bezpodmínečnou touhu po míru. Jestliže sociální sítě nyní neustále říkají, že jde výhradně o Putinovu válku a „ne válku Rusů“, pak jsme ještě nepochopili, čeho jsou schopny nacionalistické ideologie, když se našima očima díváme jak na naši historii, tak na současnost. Samozřejmě máme co do činění s nepřátelskou mocností, s nepřátelskými miliony, nejen s jedním nepřátelským mužem. A tento nepřítel je samozřejmě mezi námi se svými propagandistickými vysílači, armádami sociálních médií, nemovitostmi, fotbalovými kluby, bankovními účty. Putin měl ve svém hodnocení pravdu, že pro svobodné a bohaté západní společnosti je velmi obtížné identifikovat jiné nepřátele než změnu klimatu.

Kdo vychází z toho, že není nic nebezpečnějšího než naše vlastní jistoty, kdo zpochybňuje to, co už hrozí, že se v našich hlavních městech stane opět konsensem, si musí položit otázku: co když na nás Putin v současnosti nastražuje past, jak nám je nastražuje léta? Co když nemá na mysli jen Ukrajinu, ale NATO? Co když Putin už roky dělá vše, co může, aby vytvořil nacionalistický narativ sebeobrany, ve kterém může udeřit na NATO? Co když věří, že může bezpečně spustit článek 5, řekněme taktickým jaderným úderem proti malému německému městu, protože ví, že voláme po míru a vyjednávání, a ne po jaderné odvetě?

Vydán na milost a nemilost Putinovu šílenství
Jedinou historicky ověřenou reakcí na ultraagresivní Rusko je ultraagresivní odstrašování, vojensky, ekonomicky i rétoricky. Pokud neobrátíme strategickou dynamiku jistoty, jsme bez ochrany vydáni na milost Putinovu šílenství. Bohužel musíme rozbít Putinovy ​​dříve oprávněné jistoty místo toho, abychom ho nechali nasypat do nás nové jistoty jako jed. Pokud přesuneme jednotky NATO na východ, neměli bychom už mluvit o rotách, ale o divizích. Když mluvíme o sankcích proti Putinovu všemocnému kruhu oligarchů, měli bychom jasně říci, že oni samotní, včetně jejich dětí z internátních škol, nemají v Evropě co dělat. Existuje jednoduchý důvod, proč tolik bohatých Rusů žije v Evropě: nechtějí žít v Rusku.

Do Ruska nesmí proudit ani jeden dolar, ani jedno euro, bez ohledu na to, jaké ekonomické škody nám způsobí. Žádný politik, žádný obchodník, který kdy řídil Putinův byznys v Evropě, by neměl zůstat neobtěžován vyšetřováním a sankcemi státních zástupců. Opravdu jsme vyčerpali všechny zákonné prostředky ke zmrazení majetku Gerharda Schrödera a jeho německého gangu Gazprom? Ztížili jsme už všem Putinovým přátelům co nejvíce život? Ne, samozřejmě že ne. Putin má ještě hodně daleko k jistotě, že se musí vážně bát největší ekonomické a vojenské velmoci světových dějin.

S Putinem už v Evropě mír nebude. Proto musí být veškerá politika zaměřena na odstrašení, rozdělení a rozdrcení jeho režimu. Německá jistota, že mír může být jedině s Putinem, nás přivedla na pokraj třetí světové války.

Julian Reichelt, narozený v roce 1980, byl válečný reportér deníku Bild a jeho šéfredaktor od roku 2017 do října 2021.

 


Úvodní foto: Vladimir Putin and Gerhard Schroeder by Dmitry Avdeev, zdroj: Cicero, autor: Julian Reichelt, překlad: Bohumil Řeřicha