Pohled deníku Guardian na evropskou radikální pravici: překročení sanitárního kordonu

 

Progresivní politika musí reagovat na normalizaci dříve okrajových názorů, které jsou nyní mainstreamem

Pomalu ale jistě se začíná projevovat dědictví seizmického politického podzimu. Těsně před vánočními prázdninami oznámil ministr pro migraci v nové švédské pravicové vládě plán na snazší odebírání povolení k pobytu přistěhovalcům. Maria Malmer Stenergardová patří ke středopravé Umírněné straně, ale po jejím boku stál během tiskové konference Henrik Vinge, místopředseda Švédských demokratů.

Švédští demokraté, radikálně pravicová strana, která vznikla z okrajových neonacistických hnutí, nejsou součástí vládní koalice. Až do přelomových zářijových voleb, kdy skončila na druhém místě, byla strana považována za nepřijatelnou a vyloučenou z přístupu k moci. Technicky vzato je tomu tak i nadále. Ale, jak dosvědčila přítomnost Vingeho, skutečnost je zcela jiná. Premiér Ulf Kristersson, jehož setrvání ve funkci je závislé na podpoře Švédských demokratů, jí umožňuje uplatňovat značný vliv, zejména v oblíbených tématech, jako je migrace a kriminalita.

V konsenzuálním Švédsku byl tedy sanitární kordon kolem radikální pravice nenápadně zúžen. V Římě, 1500 kilometrů jižněji, proběhl ještě překvapivější a dalekosáhlejší proces politické detoxikace. Před čtyřmi lety byla Giorgia Meloniová ohnivou vůdkyní strany s neofašistickými kořeny, která ve volbách v roce 2018 získala 4 %. Po podzimních volbách v Itálii, které těžce následovaly ty švédské, je premiérkou země. V její radikálně pravicové koalici je také Matteo Salvini a jeho protiimigrační Liga Severu.

V říjnu se Meloniová připojila ke svému blízkému politickému spojenci v Maďarsku Viktoru Orbánovi (který byl loni na jaře znovu zvolen) a polskému premiérovi Mateuszovi Morawieckému, aby promluvili na shromáždění pořádaném španělskou nacionalistickou stranou Vox. „Ať žije Evropa vlastenců,“ řekla Meloniová ve videoposelství. Průzkumy naznačují, že Vox, založená v roce 2013, by mohla – podobně jako Švédští demokraté – získat ve volbách v příštím roce rozhodovací pozici.

Plíživá normalizace
Radikálně pravicová hnutí, která byla kdysi na okraji poválečné evropské politiky, tak pronikla do hlavního politického proudu. Ve Francii vznikla myšlenka sanitárního kordonu, který měl čelit vzestupu Jean-Marie Le Pena, apologety vichistického kolaborantského režimu. Jeho dcera Marine jej účinně prolomila, protože se po skončení volebního období Emmanuela Macrona chystá zúčastnit třetích prezidentských voleb. Průzkum pro deník Le Monde tento měsíc ukázal, že 48 % respondentů považuje Le Penovou a její stranu za představitele „vlastenecké pravice“, zatímco 36 % ji spojuje s „nacionalistickou a xenofobní pravicí“. Průzkum rovněž zjistil, že díky značnému zastoupení Rassemblement National ve francouzském Národním shromáždění po volbách na jaře loňského roku ji většina voličů vnímá jako hlavní opozici vůči Macronovi.

Normalizace probíhá již deset let. Krach, dluhová krize eurozóny a následná chybná politika úsporných opatření podnítily antielitářské nálady a daly prostor radikální pravici. Další příležitosti nabídly protivládní nálady a konspirační teorie během pandemie. Především však v otázce migrace platí, že názory, které byly dříve považovány za extrémní, nyní diktují podmínky mainstreamové debaty.

Nejen v Itálii Meloniové nebo v Maďarsku Orbána totiž určuje politiku vůči migraci z Afriky, Asie a Blízkého východu rétorika „velké výměny“. Dánští sociální demokraté získali v roce 2019 znovu moc tím, že napodobili přístup populistické a protiimigrační Dánské lidové strany. Pod vedením premiérky Mette Frederiksenové, která právě vyhrála druhé funkční období, sociální demokraté podpořili omezení nezápadní imigrace a v roce 2021 se Dánsko stalo první evropskou zemí, která se pokusila poslat uprchlíky zpět do Sýrie.

V ekonomické oblasti jsou vyhlídky méně chmurné. V souvislosti s energetickou krizí a krizí životních nákladů je přístup k moci doprovázen opatrným zmírněním tónu. Zatímco Británie lituje chaotických důsledků referenda o brexitu, v příručce radikální pravice už například nefiguruje vystoupení z EU. Meloniová ví, že musí Itálii zajistit přístup k penězům z fondu EU na obnovu ve výši 200 miliard eur, a dbá na to, aby se pohybovala v rámci politických mantinelů stanovených jejím technokratickým předchůdcem Mariem Draghim. Radikální program snižování daní byl omezen. Pokud jde o Ukrajinu, linie Meloniové zůstává v souladu s Bruselem a Washingtonem.

Brusel se brání
Peníze promluvily i na východě, kde Polsko a Maďarsko hrají hru na kočku a myš s EU, která se snaží prosadit právní stát a protikorupční normy. Uprostřed akutního finančního tlaku a domácí nespokojenosti podepsala Varšava tento měsíc soudní reformy požadované Bruselem, aby získala přístup k postpandemickému financování ve výši 34 miliard eur. Tváří v tvář členským státům, které s potěšením odmítají její hodnoty a normy, je EU stále více připravena použít finanční palebnou sílu k boji proti nim.

Vzhledem k tomu, že budoucnost Evropy se určuje v nestabilním a stále více multipolárním světě, nemusí však fiskální velkorysost stačit. V otázkách, jako jsou práva LGBT a menšin, potraty, rovnost ras a přistěhovalectví, se posílená nacionalistická pravice bude snažit podkopat liberální normy ve jménu autoritářského světonázoru, který má jen malý zájem na univerzálních právech. Pro EU, která zůstává v podstatě technokratickou organizací, je to zrádný terén. Poradce bývalých předsedů Evropské komise Loukas Tsoukalis v nové knize s názvem Europe’s Coming of Age poznamenává, že „bruselské instituce se jako v podstatě byrokratické organizace nikdy necítí dobře, když se zabývají otázkami identity a kultury“. Totéž lze říci o evropském levém středu, který pomalu chápe rozhořčení a stížnosti, jež dříve okrajoví populisté využívají a následně je převádějí do kulturních válek.

Evropská populace stárne a v důsledku klesající porodnosti se zmenšuje a pracovní síla migrantů se v příštích desetiletích stane ekonomickou nutností. Mezi mladými lidmi jsou liberální postoje k sociálním otázkám hluboce zakořeněné a v konečném důsledku budou určovat budoucnost. V srdci evropské politiky se však usadila neliberální protireakce, která má kořeny v kdysi zavržených politických tradicích. V roce 2023 a v dalších letech musí progresivní síly najít způsob, jak hlouběji pochopit její přitažlivost a nabídnout jiná, lepší řešení. Pro začátek by bylo vhodné usilovat o humánní, spravedlivou a fungující celoevropskou politiku v oblasti uprchlíků a migrace.

 

 

 


Úvodní foto: Llegada de integrantes de la División Azul a la estación del Norte, Kutxa Fototeka, zdroj: Guardian, překlad: Robert Nerpas