Vladimir Putin nedávno pověřil vedením války na Ukrajině generála Alexandra Dvornikova. Jedním z jeho nechvalně slavných počinů je masová vražda – vykalkulované opatření k zastrašení obyvatelstva. Jeho jmenování vypadá jako akt zoufalství ze strany Moskvy. A naznačuje, že by mohly následovat další zoufalé činy.
Alexander Dvornikov není na Západě zrovna známé jméno, což se však může rychle změnit. Proto, že jde o ruského generála, kterého prezident Putin nyní pověřil vedením války na Ukrajině po dosavadním zklamání pro Moskvu. Dvornikovovi se připisuje „záchrana“ ruské vojenské kampaně v Sýrii a kreml doufá, že dokáže zopakovat své úspěchy také v Evropě.
V Sýrii si byl Dvornikov vědom, že rusko bojuje s rozptýlenou pěchotou, která má úzké vazby na obyvatelstvo v oblastech, kde se boje odehrávaly. Zahájil tedy válku proti obyvatelstvu, přičemž své zdroje nezaměřil na samotné bojovníky, ale na jejich přátele a rodiny. Chtěl je vyděsit a přesvědčit, aby ukončili válku. Méně abstraktně řečeno, Dvornikov provedl masovou vraždu – vykalkulované opatření k záchraně životů ruských vojáků a k zastrašení ostatních částí obyvatelstva, aby se neúčastnili boje. Putin ho jmenoval na základě jeho pověsti a schopnosti velet a masakrovat.
Ukrajina má NATO
Sýrie a Ukrajina se však liší v jednom rozhodujícím bodě: Syřané neměli žádnou vnější podporu. Na druhou stranu Ukrajinci mají NATO. NATO se dosud účastnilo hospodářské války proti Rusku a zásobovalo Ukrajince zbraněmi. K přímé, otevřené intervenci ve větším rozsahu nepřešlo. To by se s Dvornikovem mohlo změnit. Členové NATO zatím dávali jasně najevo, že přímo zasahovat nebudou, ale s nárůstem eskalací zvěrstev by se tlak na jednání mohl zvýšit. Veřejné mínění ve většině zemí NATO se staví proti zásahu, ale ke změně názoru by stačilo jen pár výbuchů. A samotné Spojené státy nejsou nikdy daleko.
Jmenování Dvornikova jako zachránce v nouzi je druh modlitby. Ale to je vedle. Protože i když Dvornikovova brutalita může nějak „uklidnit“ Ukrajinu ve prospěch Kremlu, zároveň přesvědčí zbytek světa, aby zachoval sankce, a tím institucionalizoval jejich ochromující ekonomické dopady. Ekonomická válka je vedena masivní globální koalicí. Před válkou bylo Rusko stěží ekonomicky silné a nyní kolují odhady, že ruský hrubý domácí produkt se mohl zmenšit až o 50 procent. Možná je to nadsázka, ale o tom, že situace je špatná, není pochyb. „Vítězství“ Ruska na Ukrajině by tento problém nevyřešilo. Naopak, mohlo by to jej spíše prohloubit.
S Dvornikovem jako velitelem na Ukrajině bude Rusko pravděpodobně muset přejít od jedné modlitby k druhé, větší. Jediný způsob, jak na Ukrajině zvítězit a vymanit se ze sankcí, je vytvořit základ pro jednání a vzájemné ústupky. K tomu musí mít Rusko něco, s čím může přimět Západ, aby opustil svůj režim sankcí – to znamená, že musí mít s čím obchodovat. Moskva nemůže uvalit rovnocenné sankce ani vzbuzovat veřejné sympatie k Rusku. Má tedy jedinou možnost: ohrozit západní ekonomiky ohrožením obchodního systému.
Globální obchod v ohrožení
To zase vyžaduje vojenské řešení. Rusko má více než 20 ponorek třídy Kilo: ponorky s dieselovým pohonem, které sice nedoplavou tak daleko a nejsou natolik robustné jako ponorky s jaderným pohonem, ale mohou nést jak torpéda, tak řízené střely. To znamená, že jsou schopny operovat na velké vzdálenosti. Existuje řada úzkých míst, která jsou pro Západ životně důležitá: Dánský průliv, Gibraltarský průliv a Mexický záliv jsou jen některé. Varovný výstřel na kterékoli z nich by zastavil obchod a zvýšil technické pojistné. Globální obchod by ohrozila nejistota.
To by samozřejmě bylo krajní opatření. Ale uvádím je, protože podle mého názoru je hlavním zájmem každé nepřátelské země zlepšit svou vyjednávací pozici s USA (nebo jiným obchodním partnerem). Ve většině případů jde o pochybnou strategii a pochybná by byla i tato. Cílem Ruska sice je vítězství na Ukrajině, ale jeho zásadní problém nevyřeší. Ekonomická vyjednávání může dosáhnout pouze pomocí páky a v současnosti má ekonomickou páku mizivou. Jediným možným řešením je tedy uchýlit se k páce vojenské.
Vzhledem k síle námořnictva USA a NATO je to bezvýchodná naděje, ale totéž platí i pro jmenování Dvornikova. Pro Rusko se počet možností snižuje.
Věřím, že Putin bojuje o svůj politický život, a to ho otevřeně nutí k zoufalým činům. Vzhledem k tomu, že svůj post v tichosti neuvolní, byl by to riskantní a radikální krok. Zdá se však, že v tuto chvíli dává přednost takovým krokům – možná z dobrého důvodu.
George Friedman, 73, je jedním z nejznámějších geopolitických analytiků Spojených států. Vede think-tank Geopolitical Futures, který založil, a je autorem mnoha knih včetně díla Bouře před klidem – Svár v Americe, nadcházející krize ve 20. letech 21. století a následné vítězství
Úvodní foto: Russian airbase in Syria by L-BBE, zdroj: Cicero, autor: George Friedman, překlad: Bohumil Řeřicha
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.