The Making of… Vladimir Putin

Putinova 22 let dlouhá cesta od státníka k tyranovi

Prezident Vladimir V. Putin promluvil 25. září 2001 v německém parlamentu v řeči, kterou nazval „jazykem Goetha, Schillera a Kanta“, jenž si osvojil během svého působení v Drážďanech jako důstojník KGB. „Rusko je přátelský evropský národ,“ prohlásil. „Pro náš národ je prvořadým cílem stabilní mír na kontinentu.“

Ruský vůdce, který byl rok předtím zvolen ve svých 47 letech po raketovém vzestupu z nevýznamného prostředí, dále označil za „klíčový cíl ruské vnitřní politiky demokratická práva a svobody“. Poslanci Bundestagu tleskali vestoje, dojati smířením, které Putin zřejmě ztělesňuje v Berlíně, městě, jež dlouho symbolizovalo rozdělení mezi Západem a totalitním sovětským světem.

Norbert Röttgen, zástupce pravého středu, který několik let vedl parlamentní výbor pro zahraniční věci, byl mezi těmi, kteří tleskali ve stoje. „Putin nás dostal,“ řekl. „Ten hlas byl docela měkký, v němčině, hlas, který vás svádí k tomu, abyste uvěřili tomu, co vám říká. Konečně jsme měli důvod myslet si, že existuje životaschopná perspektiva sounáležitosti.“

Dnes, kdy je veškerá sounáležitost rozvrácena, Ukrajina hoří, zmítána invazní armádou, kterou Putin vyslal, aby dokázal své přesvědčení, že ukrajinská státnost je mýtus. Více než 4 miliony Ukrajinců jsou uprchlíci, mrtvých v měsíc trvající válce přibývá a Putinův mručivý hlas se proměnil ve vzteklé řečnění shrbeného muže, který každého Rusa, jenž se vzepře násilí jeho sílící diktatury, označí za „spodinu a zrádce“.

Jeho odpůrci, „pátá kolona“ manipulovaná Západem, se dočkají ošklivého osudu, slíbil Putin a zachmuřil se, když se jeho plánovaná blesková válka na Ukrajině zastavila. Praví Rusové, řekl, je „vyplivnou jako komára, který jim omylem vletěl do úst“, a dosáhnou tak „nezbytné sebeočisty společnosti“. Jíž to nebyl Kantův jazyk, jako spíš jazyk fašistického nacionalistického vytržení, do něhož se vmísilo Putinovo drsné, hašteřivé petrohradské mládí.

Mezi těmito hlasy rozumu a podněcování, mezi těmito dvěma zdánlivě odlišnými muži, se nachází 22 let moci a pět amerických prezidentů. Zatímco Čína rostla, Amerika bojovala a prohrávala své věčné války v Iráku a Afghánistánu, technologie propojovaly svět, v Kremlu se formovala ruská záhada.

Pochopily Spojené státy a jejich spojenci Putina od samého počátku špatně, ať už z důvodu přehnaného optimismu nebo naivity? Nebo se postupem času proměnil v dnešního revanšistického válečného štváče, ať už kvůli vnímané provokaci Západu, hromadícím se problémům nebo závratnému opojení z dlouhodobé a – od covidu-19 – stále izolovanější vlády?

Putin je záhadnou, ale také nejveřejnější osobností. Z pohledu jeho lehkomyslného hazardu na Ukrajině se rýsuje obraz muže, který téměř každý krok Západu chápe jako urážku Ruska – a možná i sebe sama. Jak stížnosti narůstaly, kousek po kousku, rok po roce, rozdíly se stíraly. V podstatě se stal státem, splynul s Ruskem, jejich osudy se spojily ve stále mesiášštější vizi obnovené imperiální slávy.

Z popela impéria

„Myslím, že Západ byl pro Putina lákavý především proto, že v něm viděl nástroj k vybudování velkého Ruska,“ řekla Condoleezza Riceová, bývalá ministryně zahraničí, která se s Putinem několikrát setkala během první fáze jeho vlády. „Vždy byl posedlý 25 miliony Rusů, kteří byli rozpadem Sovětského svazu uvězněni mimo matičku Rus. Znovu a znovu na to upozorňoval. Proto pro něj byl konec sovětského impéria největší katastrofou 20. století.“

Pokud však vedle podezíravosti sovětského špiona vůči Spojeným státům číhala iredentistická zášť, měl Putin zpočátku jiné priority. Byl vlasteneckým služebníkem státu. Postkomunistické Rusko devadesátých let vedené Borisem N. Jelcinem, prvním svobodně zvoleným vůdcem země, se rozpadlo.

V roce 1993 nařídil Jelcin ostřelovat parlament, aby potlačil povstání; bylo zabito 147 lidí. Západ musel Rusku poskytnout humanitární pomoc – jeho hospodářský kolaps byl tak hrozivý, že ho zachvátila extrémní chudoba, protože velké části průmyslu byly za hubičku rozprodány vznikající třídě oligarchů. To vše pro Putina představovalo chaos. Bylo to ponížení.

„Nenáviděl to, co se stalo Rusku, nenáviděl myšlenku, že by mu Západ měl pomáhat,“ říká Christoph Heusgen, hlavní diplomatický poradce bývalé německé kancléřky Angely Merkelové v letech 2005-2017. Putinův první politický manifest pro prezidentskou kampaň v roce 2000 se týkal zvrácení západních snah o transfer moci ze státu na trh. „Pro Rusy,“ napsal, „není silný stát anomálií, proti které by se mělo bojovat“. Naopak, „je zdrojem a garantem pořádku, iniciátorem a hlavní hybnou silou jakýchkoli změn“.

Putin však nebyl marxista, i když obnovil státní hymnu z dob Stalina. Viděl katastrofu centralizovaného plánovaného hospodářství jak v Rusku, tak ve východním Německu, kde v letech 1985-1990 sloužil jako agent KGB. Nový prezident by klidně spolupracoval s oligarchy, které vytvořil chaotický kapitalismus volného trhu, pokud by mu projevili absolutní oddanost. V opačném případě by byli vyhoštěni. Pokud to byla demokracie, pak „suverénní demokracie“, což je fráze, kterou si s důrazem na první slovo osvojili Putinovi špičkoví političtí stratégové.

Putin, poznamenaný do jisté míry svým rodným Petrohradem, který Petr Veliký vybudoval na počátku 18. století jako „okno do Evropy“, a svými prvními politickými zkušenostmi z roku 1991, kdy pracoval v kanceláři starosty, aby přilákal zahraniční investice, se zdá být na počátku své vlády vůči Západu otevřený. V roce 2000 se před prezidentem Billem Clintonem zmínil o možnosti členství Ruska v NATO, což se nikdy nepodařilo. Zachoval dohodu o partnerství Ruska s Evropskou unií podepsanou v roce 1994. V roce 2002 byla zřízena Rada NATO-Rusko. Petrohradský muž soupeřil s Homo Sovieticus.

Šlo o křehké vyvažování, na které byl disciplinovaný Putin připraven. „Nikdy byste neměli ztratit kontrolu,“ řekl americkému filmovému režisérovi Oliveru Stoneovi v dokumentu The Putin Interviews z roku 2017. Sám sebe jednou označil za „experta na mezilidské vztahy“. Němečtí zákonodárci nebyli sami, koho tento muž netečných rysů a neúprosného záměru, vybroušeného agenta zpravodajské služby, svedl.

„Musíte pochopit, že je z KGB, lhaní je jeho profese, není to hřích,“ řekla Sylvie Bermannová, francouzská velvyslankyně v Moskvě v letech 2017 až 2020. „Je jako zrcadlo, přizpůsobuje se tomu, co vidí, tak, jak byl vycvičen.“

Několik měsíců před projevem v Bundestagu si Putin získal na svou stranu prezidenta George W. Bushe, který po jejich prvním setkání v červnu 2001 prohlásil, že se ruskému prezidentovi podíval do očí, „vycítil jeho duši“ a shledal ho „velmi přímým a důvěryhodným“. Jelcin, který byl podobně ovlivněn, pomazal Putina za svého nástupce pouhé tři roky po jeho příjezdu do Moskvy v roce 1996.

„Putin se na člověka orientuje velmi přesně,“ řekl mi v roce 2016 v rozhovoru ve Washingtonu Michail B. Chodorkovskij, nejbohatší muž Ruska do doby, než si odseděl deset let v sibiřské trestanecké kolonii a než mu byla násilím rozbita firma. „Když chce, abyste ho měli rádi, budete ho mít rádi.“

Předtím jsem Chodorkovského viděl v Moskvě v říjnu 2003, jen několik dní před jeho zatčením ozbrojenými agenty kvůli obvinění ze zpronevěry. Tehdy se mnou hovořil o svých smělých politických ambicích – lèse-majesté, které je pro pana Putina nepřijatelné.

Vzestup autoritáře

Prezidentské sídlo v lesích u Moskvy bylo pohodlné, ale nijak okázalé. V roce 2003 Putinův osobní vkus ještě nesměřoval k palácové velkoleposti. Ochranka se povalovala kolem a zírala na televizory, které ukazovaly módní kreace na milánských a pařížských molech.

Putin, jak to má rád, nás nechal čekat mnoho hodin. Vypadalo to jako malá demonstrace nadřazenosti, drobná neomalenost, kterou udělal i Condoleeze Riceové, stejně jako když si v roce 2007 přivedl na schůzku s Angelou Merkelovou svého psa, když věděl, že se psů bojí. „Chápu, proč to musí dělat,“ řekla Merkelová. „Aby dokázal, že je muž.“

Když rozhovor se třemi novináři z New York Times konečně začal, byl Putin srdečný a soustředěný. „Pevně stojíme na cestě rozvoje demokracie a tržní ekonomiky,“ řekl a dodal: „Svou mentalitou a kulturou jsou lidé v Rusku Evropané.“

Hovořil o „dobrých a blízkých vztazích“ s Bushovou administrativou, navzdory válce v Iráku, a řekl, že „hlavní zásady humanismu – lidská práva, projevu  – zůstávají pro všechny země zásadní“. Za největší přínos svého vzdělání označil „úctu k právu“. V té době již potlačil nezávislé sdělovací prostředky, vedl brutální válku v Čečensku, v jejímž rámci srovnal se zemí hlavní město Groznyj, a do popředí své vlády postavil lidi z bezpečnostního aparátu, tzv. siloviky. Často to byli staří petrohradští kamarádi, jako například Nikolaj Patrušev, nyní tajemník Putinovy bezpečnostní rady. Prvním pravidlem zpravodajského důstojníka je podezíravost.

Když byl dotázán na své metody, odvětil, že Amerika nemá právo na žádné moralizování. „V Rusku máme přísloví,“ řekl. „Člověk by neměl kritizovat zrcadlo, když má křivou tvář.“ Za jeho neúprosným pohledem převládal dojem rozpolceného muže. Michel Eltchaninoff, francouzský autor knihy Uvnitř mysli Vladimira Putina, řekl, že na počátku tisíciletí byl v jeho projevech „přítomen nános liberalismu“, ale nejhlubší touhou Putina byla vždy snaha obnovit ruskou imperiální moc, a pomstít tak domnělý úpadek Ruska, který prezident Barack Obama nazval „regionální mocností“.

Putin se narodil v roce 1952 ve městě, které se tehdy jmenovalo Leningrad, a vyrůstal ve stínu války Sovětů s nacistickým Německem, kterou Rusové znají jako Velkou vlasteneckou válku. Jeho otec byl těžce raněn, starší bratr zemřel během brutálního 872denního německého obléhání města a dědeček pracoval pro Stalina jako kuchař. Obrovské oběti Rudé armády při porážce nacismu nebyly v jeho skromné rodině, stejně jako u mnoha Rusů jeho generace, abstraktní, ale hmatatelné. Putin se v mládí naučil, že, jak sám říká, „slabí dostávají na frak“. „Západ v něm dostatečně nezohlednil sílu sovětského mýtu, vojenské oběti a revanšismu,“ řekl Eltchaninoff, jehož prarodiče byli Rusové. „Je hluboce přesvědčen, že ruský člověk je připraven obětovat se pro ideu, zatímco západní člověk má rád úspěch a pohodlí.“

Putin v prvních osmi letech svého prezidentství přinesl Rusku určitý komfort. Ekonomika se rozvíjela, zahraniční investice proudily. „Bylo to možná nejšťastnější období v životě země, s takovou mírou prosperity a úrovní svobody, jaká v ruských dějinách nikdy neměla obdoby,“ říká Alexander Gabujev, vedoucí pracovník Carnegie Moscow Center, který stejně jako tisíce liberálních Rusů uprchl po vypuknutí války na Ukrajině do Istanbulu. Zároveň dodává, že „je tu spousta korupce a koncentrace bohatství, ale také spousta odporu.  A vzpomeňte si, že v 90. letech byli všichni chudí jako kostelní myši“. Nyní mohla střední třída trávit dovolenou v Turecku nebo ve Vietnamu.

Problémem pro Putina bylo, že k diverzifikaci ekonomiky pomáhá právní stát. Vystudoval právo na Petrohradské univerzitě a tvrdil, že ho ctí. Ve skutečnosti se ukázalo, že moc je jeho kamenem úrazu. Právnickými zvyklostmi pohrdal. „Proč by se dělil o moc, když může žít z ropy, plynu a dalších přírodních zdrojů a z dostatečného přerozdělování, aby byli lidé spokojení?“ říká Gabujev.

Významný historik fašismu Timothy Snyder to vyjádřil takto: „Poté, co si pohrával s autoritářským právním státem, se jednoduše stal šéfem oligarchů a ze státu udělal donucovací mechanismus svého oligarchického klanu.“

Největší země na světě, která se rozkládá v 11 časových pásmech, však potřebovala víc než jen ekonomické oživení, aby se znovu postavila na nohy. Putin se zformoval v sovětském světě, který tvrdil, že Rusko není velmocí, pokud neovládá své sousedy. Hřmot na hranicích země tuto doktrínu zpochybnil.

V listopadu 2003 se díky Růžové revoluci se Gruzie pevně vydala západním směrem. V roce 2004 – v roce druhého rozšíření NATO po skončení studené války, které zahrnovalo Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko – vypukly na Ukrajině masové pouliční protesty známé jako Oranžová revoluce. I ony vyplynuly z odmítnutí Moskvy a přijetí západní budoucnosti.

Putinův obrat od spolupráce se Západem ke konfrontaci začal. Byl pomalý, ale obecný směr byl stanoven. Jednou na otázku Angely Merkelové, jaká byla jeho největší chyba, ruský prezident odpověděl: „Důvěřovat vám.“

Střet se Západem

Od roku 2004 se začalo projevovat zřetelné přitvrzení Putinova Ruska, které bývalá ministryně zahraničí Riceová nazvala „přitvrzováním, kdy se začalo mluvit o zranitelnosti a demokratické nákaze“.

Prezident koncem roku 2004 zrušil volby regionálních guvernérů, čímž z nich učinil osoby jmenované Kremlem. Ruská televize se svou hustou propagandou stále více podobala té sovětské.

V roce 2006 byla v Moskvě v den Putinových narozenin zavražděna Anna Politkovská, investigativní novinářka kritizující porušování práv v Čečensku. Další kritik Kremlu, Alexandr Litviněnko, bývalý agent zpravodajské služby, který nazval Rusko „mafiánským státem“, byl zavražděn v Londýně, kde ho ruští špioni otrávili radioaktivní látkou.

Pro Putina představuje rozšíření NATO do zemí, které byly součástí Sovětského svazu nebo jeho poválečného východoevropského impéria, zradou ze strany USA. Zdá se však, že hrozba úspěšné západní demokracie na jeho prahu se vyvinula v bezprostředněji vnímanou hrozbu pro jeho stále represivnější systém.

„Putinovou noční můrou není NATO, ale demokracie,“ říká Joschka Fischer, bývalý německý ministr zahraničí, který se s Putinem několikrát setkal. „Jsou to barevné revoluce, tisíce lidí v ulicích Kyjeva. Jakmile přijal imperiální, vojenskou ideologii jako základ Ruska jako světové velmoci, nebyl schopen to tolerovat.“

Ačkoli Putin vykresloval Ukrajinu, která se přiklonila k Západu, jako hrozbu pro ruskou bezpečnost, bezprostředněji šlo o hrozbu pro samotný Putinův autoritářský systém. Radek Sikorski, bývalý polský ministr zahraničí, říká: „Putin má samozřejmě pravdu, že s Evropou integrovaná a úspěšná demokratická Ukrajina je pro putinismus smrtelnou hrozbou. To je pro něj větší problém než její členství v NATO.“

Ruský prezident špatně snáší smrtelné hrozby, ať už skutečné nebo domnělé. Pokud někdo pochyboval o Putinově bezohlednosti, v roce 2006 se poučil. Jeho odpor ke slabosti mu diktoval sklon k násilí. Západní demokracie si však tuto základní lekci osvojovaly pomalu. Potřebovali Rusko, a to nejen kvůli ropě a plynu. Ruský prezident, který jako první zavolal prezidentu Bushovi po 11. září, byl důležitým potenciálním spojencem v tom, čemu se začalo říkat globální válka proti terorismu. To se prolínalo s jeho vlastní válkou v Čečensku a s tendencí vidět sám sebe jako součást civilizačního boje ve jménu křesťanství.

Putinovi se však mnohem méně zamlouvala Bushova „agenda svobody“, kterou vyhlásil při své druhé inauguraci v lednu 2005, tedy závazek podporovat demokracii po celém světě v rámci neokonzervativní vize. Putin nyní v každém hnutí za svobodu viděl skrytou ruku Spojených států. A proč by Bush do svého ambiciózního programu nezahrnul i Rusko?

Když v roce 2005 přijel do Moskvy jako americký velvyslanec William Burns, nyní ředitel CIA, poslal střízlivý telegram, v němž rozptýlil veškerý optimismus po skončení studené války. „Rusko je příliš velké, příliš hrdé a příliš si uvědomuje svou vlastní historii, než aby se dalo zařadit do ‚celistvé a svobodné Evropy‘,“ napsal. Jak uvádí ve svých pamětech The Back Channel, Burns dodal, že ruský „zájem hrát výraznou roli velmoci“ … „jednou způsobí značné problémy“.

Když se bývalý francouzský prezident François Hollande o několik let později setkal s Putinem, překvapilo ho, že o Američanech mluví jako o „Yankees“, a to včetně ostrých výrazů. Tito Yankeeové nás „ponížili, postavili nás na druhou kolej“, řekl mu Putin. NATO byla organizace „agresivní svou povahou“, kterou Spojené státy využívaly k nátlaku na Rusko, a dokonce k rozdmýchávání demokratických hnutí. „Vyjádřil se chladně a vypočítavě,“ řekl Hollande. „Je to člověk, který chce vždy demonstrovat jakousi nesmiřitelnou rozhodnost, ale také formou svůdnosti, téměř jemnosti. Příjemný tón se střídá s brutálními výpady, které se tím stávají účinnějšími.“

Čím více si byl Putin jistý svou mocí, tím více se zřejmě vracel k nepřátelství vůči Spojeným státům, které ho celý dosavadní život formovalo. Bombardování Bělehradu ze strany NATO v roce 1999 během války v Kosovu a invaze Spojených států do Iráku v roce 2003 v něm již vzbudily zdravou nedůvěru k americkému odvolávání se na Chartu OSN a mezinárodní právo. Byl přesvědčen o výjimečnosti Ruska, o jeho nevyhnutelném údělu stát se velmocí, a nemohl se smířit s americkou výjimečností, s vnímáním Ameriky, která rozhazuje svou moc ve jménu jakéhosi jedinečného údělu, neodmyslitelného poslání šířit svobodu ve světě, kde jsou Spojené státy jediným hegemonem.

Tato zášť vyvrcholila Putinovým zuřivým projevem na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. „Jeden stát, a to samozřejmě Spojené státy, překročil své národní hranice ve všech směrech,“ prohlásil před šokovaným publikem. Po studené válce byl nastolen „unipolární svět“ s „jedním centrem moci, jedním centrem síly, jedním centrem rozhodování“. Výsledkem je svět, „v němž je jeden pán, jeden panovník, a to je v konečném důsledku zhoubné“. Více než zhoubný je „nesmírně nebezpečný“, což vede k tomu, že se „nikdo necítí bezpečně“.

Hrozba rozšiřování NATO

I po mnichovském projevu Německo stále ještě vkládalo do Putina naděje. Angela Merkelová, která vyrostla ve východním Německu a mluví rusky, si k němu vytvořila vztah. Putin dal po návratu z Drážďan své dvě děti do moskevské německé školy. Rád citoval z německých básní. „Byla tam příbuznost,“ řekl Christoph Heusgen, její hlavní diplomatický poradce. „Porozumění.“

Spolupráce s Putinem však nemůže znamenat, že mu někdo bude diktovat. „Byli jsme hluboce přesvědčeni, že přivést Gruzii a Ukrajinu do NATO by nebylo dobré,“ říká Heusgen. „Přinesly by nestabilitu.“ Článek 10 Smlouvy o NATO, jak poznamenal, říká, že každý nový člen musí být schopen „přispívat k bezpečnosti severoatlantického prostoru“. Jakým způsobem by to obě sporné země dělaly, nebylo Merkelové jasné.

Spojené státy však v posledním roce Bushova prezidentství neměly náladu na kompromisy. Bush chtěl, aby byl na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 vyhlášen „Akční plán členství“ (MAP) pro Ukrajinu a Gruzii, tedy konkrétní závazek, že tyto dvě země vstoupí do aliance. Rozšiřování NATO zajistilo bezpečnost a svobodu 100 milionům Evropanů osvobozených od totalitního sovětského impéria; nemělo by se zastavit.

Burns byl jako velvyslanec proti. V tehdy odtajněné zprávě Condoleezy Riceové napsal: „Vstup Ukrajiny do NATO je pro ruskou elitu (nejen pro Putina) nejčervenější ze všech červených čar. Za více než dva a půl roku rozhovorů s klíčovými ruskými hráči, od knechtů v temných zákoutích Kremlu až po nejostřejší Putinovy liberální kritiky, jsem zatím nenašel nikoho, kdo by Ukrajinu v NATO vnímal jinak než jako přímou výzvu ruským zájmům.“

Již v únoru 2008 Spojené státy a mnoho jejich spojenců uznaly nezávislost Kosova na Srbsku, což Rusko odmítlo jako nezákonné jednostranné vyhlášení a považovalo to za urážku slovanského národa. Sylvie Bermannová, bývalá francouzská velvyslankyně v Moskvě, připomněla, že ji tehdy varoval ruský ministr zahraničí Sergej V. Lavrov: „Buďte opatrní, je to precedens, bude to použito proti vám“.

Francie se v Bukurešti připojila k Německu a vyslovila se proti MAP pro Gruzii a Ukrajinu. „Německo nechtělo nic,“ vzpomíná Condoleeza Riceová. „Říkalo, že nemůžete přijmout zemi se zamrzlým konfliktem, jako je Gruzie“, což byla narážka na napjatou patovou situaci mezi Gruzií a separatistickými, Ruskem podporovanými, samozvanými republikami Jižní Osetie a Abcházie. Polský ministr zahraničí Sikorski na to odpověděl: „Vy jste byli zamrzlým konfliktem 45 let!“

Kompromis byl chaotický. V prohlášení vedoucích představitelů NATO se uvádí, že Ukrajina a Gruzie „se stanou členy NATO“. Přestalo však podporovat akční plán, který by toto členství umožnil. Ukrajina a Gruzie zůstaly s prázdným slibem a byly odsouzeny k tomu, aby se na neurčito potácely ve strategické zemi nikoho, zatímco Rusko bylo rozzlobeno, ale zároveň se mu nabídl záblesk rozdělení, kterého by mohlo později využít.

„Dnes se na to prohlášení díváme a myslíme si, že to bylo to nejhorší,“ říká Thomas Bagger, odcházející přední diplomatický poradce německého prezidenta.

Putin přijel do Bukurešti a přednesl projev, který Riceová označila za „emotivní“. Naznačil v něm, že Ukrajina je uměle vytvořená země, upozornil na tamní přítomnost 17 milionů Rusů a označil Kyjev za matku všech ruských měst – což se u něj později vyvinulo v posedlost.

Pro ministra Sikorského nebyl Putinův projev překvapením. V tomtéž roce obdržel dopis od Vladimira V. Žirinovského, zarytého ruského nacionalisty, který byl v té době místopředsedou Dumy, v němž navrhoval, aby si Polsko a Rusko Ukrajinu jednoduše rozdělily. „Nereagoval jsem na to,“ říká Sikorski. „Nejde nám o to, abychom měnili hranice.“

Přesto se přes všechny rozdíly Putin ještě nezatvrdil v otevřeném nepřátelství. Prezident Bush a poradkyně pro národní bezpečnost Riceová pokračovali do Putinova oblíbeného letoviska v Soči na pobřeží Černého moře.

Putin jim ukázal místa, kde se plánovaly v roce olympijské hry. Představil je Dmitriji A. Medveděvovi, svému dlouholetému spolupracovníkovi, který se v květnu stane prezidentem, v rámci promyšleného manévru, který měl respektovat ruské ústavní omezení funkčního období, ale umožnit Putinovi vrátit se do Kremlu v roce 2012 po období, kdy byl premiérem. Vystoupili kozáčtí tanečníci. Někteří Američané také tančili a nálada tam byla velmi dobrá.

O tři měsíce později vypukla v Gruzii pětidenní válka. Rusko ji označilo za operaci na prosazení míru. Vyprovokovalo prudký gruzínský útok na své zástupné síly v Jižní Osetii a vtrhlo do Gruzie. Jeho strategickým cílem bylo neutralizovat případné ambice Gruzie na členství v NATO; toho bylo z velké části dosaženo. Moskva uznala nezávislost Abcházie a Jižní Osetie a začlenila je do Ruska. Putin svým promyšleným způsobem udělal první čáru v písku, na kterou Západ nijak smysluplně nereagoval.

My versus oni

7. května 2012, kdy se nad Moskvou ozývala salva třiceti dělových ran, a policisté v maskáčích obklíčili demonstranty, se Putin vrátil do funkce ruského prezidenta. Naježený a stále více přesvědčený o proradnosti a dekadenci Západu, byl v mnoha ohledech jiným mužem.

Pět měsíců předtím vypukly rozsáhlé pouliční protesty s nápisy „Putin je zloděj“, které ho utvrdily v přesvědčení, že Spojené státy jsou odhodlány v Rusku vyvolat barevnou revoluci. Demonstrace vypukly po parlamentních volbách v prosinci 2011, které domácí i mezinárodní pozorovatelé považovali za zfalšované. Nepokoje byly nakonec potlačeny.

Putin obvinil tehdejší ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, že byla hlavní jejich strůjkyní. „Udávala tón některým aktérům v naší zemi a dala jim signál,“ řekl. Clintonová odsekla, že v souladu s americkými hodnotami „jsme vyjádřili obavy, které jsme považovali za opodstatněné, ohledně průběhu voleb“.

Tolik k pokusům Obamovy administrativy o „reset“ vztahů s Ruskem za čtyři roky, které v úřadu strávil mírnější Medveděv, jenž byl vždy zavázán Putinovi. Přesto byla myšlenka, že Putin představuje vážnou hrozbu pro americké zájmy, ve Washingtonu, který se soustředil na porážku Al-Káidy, do značné míry odmítnuta. Poté, co guvernér Mitt Romney prohlásil, že největší geopolitickou hrozbou pro Spojené státy je Rusko, se mu prezident Obama vysmál. „Studená válka skončila před dvaceti lety,“ řekl pohrdavě Obama během prezidentské debaty v roce 2012.

Rusko se v roce 2011 pod americkým tlakem zdrželo hlasování Rady bezpečnosti OSN o vojenském zásahu v Libyi. Rada schválila „všechna nezbytná opatření“ na ochranu civilistů. Když se tato mise podle Putinova názoru změnila ve snahu o svržení plukovníka Muammara Kaddáfího, který byl libyjskými silami zabit, ruský prezident zuřil. Bylo to pro něj další potvrzení amerického mezinárodního bezpráví. Bylo v tom ale něco jiného. „Pronásledovalo ho brutální odstranění Kaddáfího,“ říká Mark Medish, který byl v době Clintonova prezidentství vrchním ředitelem pro ruské, ukrajinské a euroasijské záležitosti v Radě národní bezpečnosti. „Bylo mi řečeno, že si ta videa znovu a znovu přehrával.“ Likvidace diktátora byla osobní.

Michel Duclos, bývalý francouzský velvyslanec v Sýrii a nyní zvláštní poradce think tanku Institut Montaigne v Paříži, umisťuje Putinovu definitivní „volbu repolarizace“ do roku 2012. Na vzestupu byla Čína, která nabídla nové strategické možnosti. „Po finanční krizi v roce 2008 nabyl přesvědčení, že Západ je v úpadku,“ říká Duclos. „Cestou vpřed byla nyní konfrontace.“

Putin se v tomto střetu vyzbrojil kulturními a náboženskými posilami. Postavil se do role machistického ztělesnění konzervativních pravoslavných křesťanských hodnot proti nenáboženskému přijímání manželství osob stejného pohlaví, radikálnímu feminismu, homosexualitě, masové imigraci a dalším projevům „dekadence“ na Západě. Spojené státy a jejich spojenci se podle jeho slov snaží tyto podvratné globalizovat pod rouškou podpory demokracie a lidských práv. Svaté Rusko se musí této zhoubné homogenizaci postavit. Putinismus, jak byl nyní zformulován, stál proti bezbožnému a zákeřnému Západu. Moskva měla opět ideologii. Byla to ideologie konzervativního odporu, která se líbila pravicovým vůdcům v celé Evropě i mimo ni.

Zdá se, že to byl také odraz něčeho víc. Když se v dokumentu Olivera Stonea Putina ptají, zda má někdy „špatné dny“, odpovídá: „Nejsem žena, takže špatné dny nemám.“ Když na něj obecně uctivý Stone trochu zatlačí, ruský prezident namítne: „Taková je prostě povaha věcí.“ Později se Stone ptá na homosexuály v armádě. „Když se sprchujete v ponorce s mužem a víte, že je gay, máte s tím problém?“ Putin odpovídá: „No, raději bych s ním do sprchy nešel. Proč ho provokovat? Ale to víte, jsem mistr juda,“ což bylo zřejmě myšleno jako vtip.

Putin však nežertoval o své konzervativní výzvě západní kultuře. Umožnilo mu to rozvinout vlastní podporu v Evropě mezi tvrdými pravicovými stranami, jako je francouzské Národní shromáždění, dříve Národní fronta, které získalo půjčku od ruské banky. Autokratický oživil svou přitažlivost a zpochybnil demokratický liberalismus, který ruský vůdce v roce 2019 prohlásil za „zastaralý“.

Putinovo myšlení stále více ovlivňovala řada fašistických či nacionalistických spisovatelů a historiků s mystickými představami o ruském osudu a předurčení, mezi nimiž vynikal Ivan Iljin. Ten považoval ruského vojáka za „vůli, sílu a čest ruského státu“ a napsal: „Moje modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“ Putin jej často citoval.

„Než se Putin vrátí do Kremlu, má ideologii, duchovní krytí pro svou kleptokracii,“ řekl historik Snyder. „Rusko nyní sahá tak daleko, jak se jeho vůdce rozhodne. Jde o věčné Rusko, o patlaninu posledních 1000 let. Ukrajina je naše, vždycky bude naše, protože to říká Bůh, a na fakta se neohlížejte.“

Když Putin navštívil v červenci 2013 Kyjev při příležitosti 1025. výročí obrácení knížete Vladimíra z Kyjevské Rusi na křesťanství, slíbil, že bude chránit „naši společnou vlast, Velkou Rus“. Později nechal před Kremlem postavit Vladimírovu sochu. Pro Ukrajinu se však tato ruská „ochrana“ stala jen slabě zastřenou hrozbou, a to bez ohledu na rozsáhlé kulturní, jazykové a rodinné vazby mezi oběma zeměmi.

„Polsko bylo napadeno Ruskem mnohokrát,“ říká bývalý polský ministr zahraničí Sikorski. „Ale pamatujte si, že Rusko nikdy nenapadá. Pouze přichází na pomoc ohroženým ruskojazyčným menšinám.“

Povzbuzený vůdce

Dvaadvacetiletý oblouk Putinova výkonu moci je v mnoha ohledech studií rostoucí drzosti. Zpočátku měl v úmyslu obnovit v Rusku pořádek a získat si mezinárodní respekt – zejména na Západě – a nabyl přesvědčení, že Rusko bohaté na příjmy z ropy a nové špičkové zbraně se může promenádovat po světě, nasazovat vojenskou sílu a setkávat se s mizivým odporem.

„Pro Rusy představují moc zbraně. Není to ekonomika,“ říká Sylvie Bermannová, bývalá francouzská velvyslankyně, která během svého působení v Moskvě pozorně sledovala Putinovu soustavnou militarizaci ruské společnosti. Zvláště ji zaujala velkolepá videoprojekce pokročilých jaderných a hypersonických zbraní, kterou prezident prezentoval v březnu 2018 během svého projevu k národu. „Nikdo nám nenaslouchal,“ prohlásil Putin. „Teď nás poslouchejte. Snahy zadržet Rusko selhaly.“

Pokud byl Putin, jak se nyní zřejmě domnívá, zosobněním mystického velmocenského osudu Ruska, všechny jeho zábrany padly. „Když jsem se s ním setkala poprvé, museli jste se trochu naklonit, abyste pochopili, co říká,“ říká Riceová, bývalá ministryně zahraničí. „Viděla jsem, jak se Putin změnil z trochu plachého v hodně plachého, v arogantního a teď megalomanského.“

Důležitým momentem v tomto vývoji se zdá být Obamovo rozhodnutí v poslední chvíli v roce 2013 nebombardovat Sýrii poté, co syrský prezident Bašár Asad překročil americkou „červenou linii“ použitím chemických zbraní. Obama místo toho předložil případ války váhajícímu Kongresu a pod přetrvávající americkou hrozbou a tlakem Moskvy pan Asad souhlasil se zničením zbraní.

Zdá se, že toto váhání na Putina zapůsobilo. „Myslím, že to bylo rozhodující,“ říká Hollande, bývalý francouzský prezident, který k účasti na plánovaném vojenském úderu připravil válečná letadla. „Rozhodující pro americkou důvěryhodnost, a to mělo své důsledky. Domnívám se, že poté Putin považoval Obamu za slabého.“ A Putin samozřejmě rychle zvýšil své úsilí o rozšíření ruské moci.

Ukrajina se tím, že v únoru v krvavém lidovém povstání svrhla svého Moskvou podporovaného vůdce a de facto tak odmítla Putinovy mnohamiliardové nabídky na vstup do jeho Euroasijské unie namísto asociační dohody s Evropskou unií, dopustila neomluvitelného činu. To byl pro Putina sžírající přízrak barevné revoluce, který se stal skutečností. Byl to, trval na svém, „puč“ podporovaný Američany. Následovala Putinova anexe Krymu a vojenský konflikt na východní Ukrajině, v jehož důsledku vznikly dva Ruskem podporované separatistické regiony.

O dvě desetiletí dříve, v roce 1994, podepsalo Rusko dohodu známou jako Budapešťské memorandum, podle níž se Ukrajina vzdala svého rozsáhlého jaderného arzenálu výměnou za příslib respektování své suverenity a stávajících hranic. Putin však tento závazek nezajímal.

Poradce Heusgen uvedl, že bod zlomu pro Angelu Merkelovou nastal, když se Putina zeptala na „zelené mužíčky“ – maskované ruské vojáky –, kteří se objevili na Krymu před ruskou anexí v březnu 2014. „Nemám s nimi nic společného,“ odpověděl Putin nepřesvědčivě. „Lhal jí – lži, lži, samé lži,“ říká Heusgen. „Od té doby byla k Putinovi mnohem skeptičtější.“ Obamovi říkala, že ruský vůdce „žije v jiném světě“.

Později, když Putin nařídil ruským silám vstoupit do Sýrie a v roce 2016 zahájil zuřivé bombardování Aleppa, mu Merkelová řekla, že bombardování musí přestat. Ruský vůdce si to však nenechal líbit. „Řekl, že tam jsou nějací čečenští bojovníci a teroristé a že je nechce zpátky a že bude bombardovat celé Aleppo, aby se jich zbavil,“ říká Heusgen. „Mělo to naprosto brutální charakter. Chci říct, jak brutální může být?“

Lži a brutalita: základní metody Putina v této etapě vývoje byly dostatečně jasné. Každému, kdo poslouchal, to dal najevo ministr zahraničí Lavrov na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2015. V projevu, který byl stejně násilný jako Putinův v roce 2007, Lavrov obvinil Ukrajince z orgií „nacionalistického násilí“, které se vyznačuje etnickými čistkami namířenými proti Židům a Rusům. K anexi Krymu došlo proto, že lidové povstání požadovalo „právo na sebeurčení“ podle Charty OSN, tvrdil.

Spojené státy podle Lavrova pohání nenasytná touha po globální dominanci. měla po skončení studené války raději vybudovat „společný evropský dům, svobodnou ekonomickou zónu“ od Lisabonu po Vladivostok, než rozšiřovat NATO na východ.

Mnozí ho však neposlouchali. Spojené státy a většina Evropy – méně už státy nejblíže Rusku – se posouvaly dál ve zřídka zpochybňovaném přesvědčení, že ruská hrozba sice roste, ale je omezena. Že Putin je racionální člověk, který při použití síly provádí seriózní analýzu nákladů a přínosů. A že evropský mír je zajištěn. Oligarchové si nadále zařizovali „Londongrad“ jako svůj domov – britská Konzervativní strana od nich ráda brala peníze. Významní představitelé Německa, Francie a Rakouska rádi přijímali dobře placené ruské posty. Patřili mezi ně Gerhard Schröder, bývalý německý kancléř, a François Fillon, bývalý francouzský premiér. Do Evropy proudila ruská ropa a plyn.

Významní intelektuálové, včetně Hélène Carrère d’Encausse, věčné tajemnice Francouzské akademie a odbornice na ruské dějiny, Putina důrazně hájili, a to i v době před válkou na Ukrajině. „Spojené státy si usmyslely pokořit Rusko,“ řekla v rozhovoru pro francouzskou televizi a naznačila, že světu by lépe posloužilo současné rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Pokud jde o bývalého prezidenta Donalda J. Trumpa, ten se k Putinovi nikdy nevyjádřil kriticky a v otázce ruského vměšování do voleb v roce 2016 raději věřil jemu než vlastním zpravodajským službám.

„Když se ohlédneme zpět, měli jsme už dávno začít s tím, co nyní musíme urychleně udělat,“ řekl Thomas Bagger, vysoce postavený německý diplomat. „Posílit naši armádu a diverzifikovat dodávky energie. Místo toho jsme se vydali cestou a rozšířili toky zdrojů z Ruska. A táhli jsme s sebou slabou armádu.“ A dodal: „Neuvědomili jsme si, že Putin se opájí historickou mytologií a uvažuje v kategoriích tisícileté říše. Někoho takového nemůžete odradit sankcemi.“

Válka na Ukrajině

I nemyslitelné se může stát. Ruská válka na Ukrajině je toho důkazem. Sylvie Bermannová mi při sledování jejího vývoje řekla, že si vzpomněla na verše z knihy Lidská skvrna od Philipa Rotha: „Nebezpečí nenávisti spočívá v tom, že jakmile se do ní pustíte, dostanete stokrát víc, než jste chtěli. Jakmile jednou začnete, nemůžete přestat.“

V izolaci v důsledku covidu-19, zřejmě zdvojnásobené germafobií, která ruského vůdce přiměla zavést pro každého, kdo se s ním setká, to, co pan Pytlík nazval „mimořádnými opatřeními“, se zřejmě spojily všechny Putinovy obsese týkající se 25 milionů Rusů, které jejich vlast ztratila při rozpadu Sovětského svazu. „Něco se stalo,“ říká Sylvie Bermannová, kterou při předávání pověřovacích listin v roce 2017 přivítal usměvavý Putin. „Mluví s novým vztekem a zuřivostí, s jistým druhem bláznovství.“ Podobně byla v šoku i Riceová. „Něco je rozhodně jinak,“ řekla. „Neovládá své emoce. Něco je špatně.“

Poté, co se francouzský prezident Emmanuel Macron minulý měsíc setkal s Putinem na opačných koncích dvacetimetrového stolu, řekl novinářům v letadle, že mu Putin připadá rigidnější, izolovanější a ideologicky neústupnější než při jejich předchozím setkání v roce 2019. Macronovi asistenti popsali Putina jako fyzicky změněného, s opuchlou tváří. K popisu Putinova projevu těsně před válkou zvolil hlavní diplomatický poradce francouzského prezidenta slovo „paranoidní“.

O tom, že Ukrajina Putina nějakým hluboce znepokojivým způsobem zasáhla, svědčí traktát o 5000 slovech „Historická jednota Rusů a Ukrajinců“, který napsal loni v létě ve své izolaci a nechal ho rozeslat příslušníkům ozbrojených sil. V něm snášel argumenty sahající až do devátého století a tvrdil, že „Rusko bylo vskutku okradeno“. Na Ukrajině nyní žijí „radikálové a neonacisté“, kteří chtějí zahladit jakoukoli stopu po Rusku.

„Nikdy nedovolíme, aby naše historická území a lidé, kteří jsou nám blízcí a žijí tam, byli zneužiti proti Rusku,“ napsal. „A těm, kteří se o to pokusí, bych chtěl vzkázat, že tímto způsobem zničí svou vlastní zemi.“

Jeho záměr byl při zpětném pohledu dost jasný už mnoho měsíců před invazí. Myslí si to i francouzský spisovatel Eltchaninoff. „Náboženství války se instalovalo samo,“ říká. „Putin nahradil skutečnost mýtem.“

Ale proč právě teď? Putin už dávno usoudil, že Západ je slabý, rozdělený, dekadentní, oddaný soukromému konzumu a promiskuitě. Německo mělo nového vůdce a Francii čekaly volby. Partnerství s Čínou se upevnilo. Špatné zpravodajské informace ho přesvědčily, že ruská vojska budou přinejmenším v rozsáhlých oblastech východní Ukrajiny vítána jako osvoboditelé. Covid-19, řekl Thomas Bagger, „mu dodal pocit naléhavosti, že se čas krátí“.

Bývalý prezident Hollande má jednodušší vysvětlení: „Putin byl opilý svým úspěchem. V posledních letech získal obrovské množství vítězství.“ Na Krymu, v Sýrii, v Bělorusku, v Africe, v Kazachstánu. Putin si říká: „Všude postupuju. Kde jsem na ústupu? Nikde!“

To už neplatí. Jediným úderem Putin posílil NATO, ukončil švýcarskou neutralitu a německý poválečný pacifismus, sjednotil často roztříštěnou Evropskou unii, na dlouhá léta ochromil ruskou ekonomiku, vyvolal masový odchod vzdělaných Rusů a posílil to, co popíral, způsobem, který se ukáže jako nesmazatelný: ukrajinský národ. Překonal ho agilní a odvážný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, muž, kterému se vysmíval.

„Jako mávnutím kouzelného proutku zmařil úspěchy svého prezidentství,“ řekl vedoucí pracovník Carnegie Moscow Gabujev, který nyní působí v Istanbulu. Dle Hollanda „se Putin dopustil nenapravitelného“.

Prezident Biden označil Putina za „surovce“, „válečného zločince“ a „vraha“. „Proboha, tento muž nemůže zůstat u moci,“ řekl nedávno v Polsku. Ruský vůdce si však v Rusku zachovává hluboké rezervy podpory a přísnou kontrolu nad svými bezpečnostními službami.

Že moc korumpuje, je dobře známo. Zdá se, že muže, který si v roce 2001 získal Bundestag smířlivým projevem, a řečnícího vůdce, který nadává na „národní zrádce“ svedené Západem, kteří se „neobejdou bez foie gras, ústřic nebo takzvaných genderových svobod“, jak se vyjádřil tento měsíc ve svém projevu o spodině a zrádcích, dělí obrovská vzdálenost. Pokud jaderná válka zůstává vzdálenou možností, je mnohem méně vzdálená než před měsícem – téma pravidelných rozhovorů u stolu po celé Evropě, protože Putin usiluje o „denacifikaci“ země, jejíž prezidentem je Žid.

Jako by se Putin, kterému letos bude 70 let, po koketování s novou myšlenkou – Ruskem integrovaným se Západem – vrátil k něčemu hlubšímu ve své psychice: ke světu svého dětství po vyhrané Velké vlastenecké válce, kdy Rusko v jeho hlavě znovu osvobodilo Ukrajince od nacismu a Stalin se stal hrdinou.

Po završení útoku na nezávislá média, zdůrazňování, že invaze není „válka“, a likvidaci Memorial International, přední organizace pro lidská práva, která se zabývá kronikou pronásledování z dob Stalina, se Putin vrátil ke svým kořenům v totalitní zemi.

Norbert Röttgen, který před 21 lety stál a tleskal Putinovi, mi řekl: „Myslím, že v tuto chvíli buď vyhraje, nebo skončí. Skončí politicky nebo fyzicky.“

Roger Cohen je vedoucím pařížské kanceláře deníku New York Times. V letech 2009 až 2020 byl jeho komentátorem. Pro Times pracuje více než 30 let a působil jako zahraniční zpravodaj a zahraniční redaktor.


Úvodní foto: Владимир Путин в одной из экспедиций по обследованию античных кораблей, в Чёрном море, kremlin.ru, zdroj: New York Times, autor: Roger Cohen, překlad: Robert Nerpas