Konflikt na polsko-běloruských hranicích znovu dokazuje, že strategie „Východního partnerství“ Evropské unie ztroskotala. Kyjevský expert na zahraniční politiku Mykola Kapitoněnko ve svém příspěvku vyzývá Brusel k jejímu přehodnocení.
V roce 2009 EU zahájila projekt „VýCHODNí PARTNERSTVí“, aby přinesla do východní Evropy více demokracie, prosperity a stability. O dvanáct let později je jich v regionu stále méně. Místo toho se objevilo více problémů, rizik a hrozeb.
Východní partnerství za to rozhodně nemůže. Pro většinu členských států EU byl projekt stěží prioritou. A problémy v cílových státech byly příliš složité a měly dlouhou historii. Nehledě na to potřebuje Evropská unie nástroj k ovlivnění situace na východ od svých hranic. A měl by být co nejúčinnější.
Reformy proti přístupu na evropský trh
Původně plán spočíval ve výměně přístupu na evropské trhy za reformy, které by postsovětské státy přiblížily standardům demokracie a tržní ekonomiky. Pokud by to fungovalo, prostor podél východních hranic Evropské unie by se stal bezpečným. Vzájemná závislost a běžné demokratické praktiky se zdály vhodné pro předcházení násilným konfliktům a pomohly by také při řešení konfliktů, které již v postsovětském prostoru existovaly. Před deseti lety byla víra v normativní sílu – sílu evropských hodnot – ještě mnohem silnější.
Realita je však brutálnější. Magnet evropských hodnot byl slabší než zájmy zkorumpovaných elit, moc oligarchů a moc geopolitických rozporů. Ani v těch státech, které vyjádřily přání jednoho dne vstoupit do EU – v Moldavsku, Gruzii a na Ukrajině – to nedopadlo dobře. Arménie, Ázerbájdžán a Bělorusko vnímaly Východní partnerství jako čistě pragmatický projekt. Evropská rétorika byla často používána jako cukr a chléb pro voliče: ukrajinský prezident Viktor Janukovyč dokázal přes rok používat proevropskou rétoriku, aby na poslední chvíli odmítl podepsat asociační dohodu. Političtí představitelé zemí Východního partnerství byli připraveni hodně a často hovořit o Evropě, ale nespěchali s reformou politických systémů svých zemí.
Partnerství se ukázalo jako kontraproduktivní
Dnes lze zaznamenat jen malý pokrok. Revoluce a otřesy na Ukrajině a politická soutěž v Gruzii a Moldavsku nevedly k demokratické transformaci; všechny tyto země nadále patří do skupiny hybridních režimů a demokracie je v nich do značné míry relativní a neudržitelná.
Situace v Bělorusku je obzvláště jasná. Autoritářský režim prezidenta Lukašenka nejenže nezmizel, ale ještě posílil. Východní partnerství a sankční režim tomu nemohly zabránit – a jen zvýšily závislost Minsku na Moskvě. Výsledek je opačný než původní cíle.
Země východního partnerství jsou drženy jako rukojmí geopolitiky
V oblasti bezpečnosti to nevypadá o nic lépe. Mechanismům Východního partnerství se nepodařilo vytvořit v regionu mír. Zvláštní typ vnímání a zájmů Kremlu nebyl adekvátně řešen a některé země v regionu jsou drženy jako rukojmí rozsáhlé geopolitické konfrontace. Vypadá to, že to bude pokračovat ještě mnoho let. Východní partnerství mělo v jistém smyslu smůlu v průběhu času. Obrat v ruské zahraniční politice, často spojovaný s projevem prezidenta Putina na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 a válkami, které následovaly v Gruzii a na Ukrajině, zničil křehký klid, v který EU po poslední velké vlně rozšíření doufala. Východní partnerství bylo navrženo pro dobu míru a soutěžení norem, kdy měla EU navrch. Tváří v tvář akutní bezpečnostní krizi se však ukázala jako bezmocná.
Klasické hrozby v podobě ozbrojeného konfliktu nejsou jediné. Další výzvy v posledních letech zesílily: nekontrolovaná migrace, hrozby v kyberprostoru, ekologické a humanitární otázky. Většinou se musí řešit na úrovni bilaterálních jednání. Východní partnerství je zde málo platné.
Moldavsko, Gruzie a Ukrajina zaplatily vysokou cenu
Když se patová situace stala zřejmou, Brusel se pokusil Východní partnerství reformovat. V roce 2017 bylo uzavřeno „20 cílů do roku 2020“; a hodně se mluvilo o tom, jak hezké by bylo vyvinout individuální přístupy pro zcela odlišné země účastnící se projektu; nebo alespoň načrtnout čáru mezi Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou, které podepsaly asociační dohody, a Ázerbájdžánem, Arménií a Běloruskem, které o sblížení s EU neusilují.
To vše nevyřešilo hlavní problémy. Zdá se, že hlavní úspěchy Východního partnerství – podepsání dohody o přidružení a uvolnění vízového režimu – jsou minulostí. Jeho hlavním pozitivním efektem bylo posílení role EU v zahraničním obchodu s Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou. Cena za tento úspěch však byla vysoká a vyhlídky na další dialog zůstávají mizivé.
Pokud je projekt Východního partnerství tak daleko od toho, co představoval před dvanácti lety, měla by EU přehodnotit svůj přístup k politice sousedství, svou normativní sílu a situaci ve východní Evropě. Region potřebuje novou bezpečnostní architekturu – a EU se o to obzvlášť zajímá. Hlavní problémy – konflikt na východní Ukrajině, energetická otázka, politika vůči Rusku – si vyžádají nové přístupy, při nichž se budou brát v úvahu staré chyby.
Mykola Kapitoněnko je docentem na Institutu mezinárodních vztahů na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka a ředitelem Centra pro studium mezinárodních vztahů. Specializuje se na regionální bezpečnostní studia a zahraniční politiku Ukrajiny.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Eastern Partnership Summit in Riga 2015 by EU2015.lv, zdroj: Cicero, autor: Mykola Kapitoněnko, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.