Nařízená schizofrenie

Motto:

„Jediné lidské právo je právo na blahobyt,“ čínský prezident

 

Svedené myšlení: Proč Rusové kladou Putinovi malý odpor.

V srpnu to bylo 30 let, co skupina zastánců tvrdé linie převzala kontrolu nad Moskvou a uvrhla sovětského vůdce a vůdce strany Michaila Gorbačova do domácího vězení v jeho dače na Krymu. Pučisté odmítli Gorbačovovy reformy – perestrojku a glasnost – a chtěli svrhnout jeho vládu. Do tří dnů však převrat zkolaboval. Na konci roku se rozpadl Sovětský svaz.

Za 20 let, kdy je u moci prezident , se význam tohoto převratu změnil v pravý opak. Dnes je to vylíčeno jako pokus ruských sil o zachování státu, který byl zmařen protisovětskými náladami. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění si pouhých 50 % Rusů pamatuje ty neklidné dny, kdy Moskvu okupovali vojáci v tancích, a televize v nekonečné smyčce vysílala Labutí jezero. A protože Kreml nedělá nic pro to, aby osvěžil paměť, jen sedm procent dnes věří, že to bylo „vítězství demokracie“.

Nesvoboda

Je pravda, že „Den národní vlajky“, výročí oficiálního vítězství nad pučisty, se slaví každý rok. Přesto jsou oslavy organizovány liberálními stranami, aktivisty za lidská práva a hrstkou zbývajících opozičníků, těch, kteří se snaží oslavit boj za svobodné . Sám Putin se jich nikdy nezúčastnil. Ve skutečnosti bylo vítězství nad pučisty stejně neúspěšné jako samotný převrat. Konec konců, Rusko je dnes všechno, jen ne svobodné. Každý, kdo napíše nebo zveřejní něco, co lze považovat za namířené proti Putinovi, vládě nebo církvi, riskuje zatčení. Občanská společnost nemá téměř žádný „vzduch k dýchání“.

Putin samozřejmě není : na rozdíl od roku 1937 nejsou dnes lidé hromadně stavěni před soud. Ale za Gorbačova bylo tolerováno více opozičních hlasů než dnes. Zeptejte se Alexeje Navalného, ​​protikorupčního bojovníka, právníka a významného Putinova kritika, který je nyní ve vězení vystaven směšným a předepsaným obviněním. Můžete se také zeptat kohokoli, kdo pracoval pro jeho nadaci, označené za extremistickou skupinu a poté donucené k rozpuštění stejně jako ty, které nadaci darovaly peníze.

Většina Rusů ale zatím téměř nekladla odpor. Není to žádné překvapení. Tendence vychvalovat stabilitu a dokonce se kvůli ní vzdát části vlastní svobody je však dlouho vnímána jako reakce na nejistotu a strádání sovětské a postsovětské éry. Rusové dnes žijí v relativní prosperitě a pohodlí. Mnozí se nikdy necítili tak dobře. Proč jsou tedy mnozí pořád přesvědčeni, že je zapotřebí silného muže?

Vzrůst blahobytu

Rusko stále není takovou velmocí, jakou kdysi bylo. Jeho obyvatelstvo však přesto není nijak zvlášť ohroženo vnějším nebezpečím. A Putinovy ​​snahy obnovit velmocenské postavení Ruska – včetně anexe Krymu a vměšování se do voleb jiných zemí – nezajišťují bezpečnost ani prosperitu průměrného člověka. Ve skutečnosti dělají opak.

Rusové ale před putinismem nadále kapitulují. Když byl Navalnyj loni zatčen, dala jsem do okna bytu mé matky v Moskvě ceduli „Svobodu Navalnému“. Krátce poté mě její sousedé – inteligence středního věku – požádali, abych ji odstranila. „Nechceme tady vzbuzovat pozornost,“ řekli.

Jako kompromis jsem ceduli nahradila eufemističtější verzí: „Osvoboďte toho ne-Putina“.  Znovu zazvonili u dveří a zdvořile pohrozili, že zavolají policii, přestože mě ujistili, že jsou na mé straně. Pokud jsme na stejné straně, odpověděla jsem, celá budova by měla vyvěsit cedule ukazující na podporu Navalného. Nemohli by nás všechny zatknout. Sousedé to odmítli. Když jsem se pokusila získat pomoc zazvoněním u dveří ostatních obyvatel, bylo mi dále vyhrožováno zavoláním policie.

Polský nositel  Nobelovy ceny za literaturu se tomuto fenoménu věnoval ve své eseji Svedené myšlení (1953). Kniha začíná diskusí o románu Stanislawa Ignacyho Witkiewicze Nenasytnost, vydaném v roce 1930, ve kterém obyvatelstvo nově okupovaného Polska dostává jako „lék“ proti nezávislému myšlení pilulky Murti-Bing.

Poslušnost prostřednictvím drogy

Tato droga (podobná marxisticko -leninské ideologii) vytváří uspokojení a poslušnost a současně prosazuje jakousi kognitivní disonanci, která vede k tomu, že lidé rozvíjejí rozštěpené osobnosti – nijak se nelišící od moskevských sousedů mé matky, kteří hlásají svůj souhlas s Navalným a současně vyhrožují policií každému, kdo ho veřejně podporuje.

Milosz poznamenává, že lidé, kteří žijí pod totalitní vládou, považují západní demokracie za příliš liberální a věří, že díky tomu jsou tyto země nestabilní a nepoddajné. Kdo dnes zapne ruskou televizi, uslyší přesně tuto zprávu.

Podle Milosze se lidé nakonec podrobují represivní vládě nejen ze strachu. Motivuje je také „vnitřní touha po harmonii a spokojenosti“ a autoritativní vládci toho umějí využít. Určitě to platí pro Vladimira Putina. Problém je, že všichni tito vládci ve skutečnosti nedávají lidem lepší život, který jim slibují.

Pokud se má Rusko někdy vyhnout svému Putinovu dilematu, musí Rusové odmítnout znovu a znovu brát svou dávku Murti-Bing. Nemůžeme čekat, až přijde někdo jako Gorbačov nebo Navalnyj a probudí Rusy, aby po týdnech nebo měsících opět upadli do spánku. O svobodu se musí usilovat každý den.

Před 30 lety osvobodil Gorbačov Rusy z vězení komunismu. Navalnyj se snažil udatně ukázat lidem cestu ven z putinismu, přesto dosud setrvává příliš mnoho lidí se zavřenýma očima. Poučení z tohoto falešně zapamatovaného výročí je jasné: svobodnou společnost nemohou vytvořit lidé, kteří se spokojeně oddávají svedenému myšlení.

Nina L. Chruščeva je profesorkou mezinárodních vztahů na newyorské New School.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Art brut fait par un schizophrène paranoïde, Thomas Zapata, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Nina L. Chruščeva, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]