Hedvábná stezka na Středním východě

Čína buduje spolupráci s Iránem a Izraelem

Peking se snaží zaplnit vakuum, které zanechaly Spojené státy. Zodpovědnost za regionální bezpečnost ČíNA však převzít nechce.

Americký prezident Joe Biden oznámil, že americké jednotky z Afghánistánu budou staženy do 11. září. Skončí tak nejdelší válka jeho země. Tento krok také potvrzuje odklon Spojených států od Středního východu – vývoj, který je již nějakou dobu na obzoru. Ale kdo zaujme místo USA v regionu?

Zdá se, že zájem Číny o STřEDNí VýCHOD se neustále zvyšuje. Jen několik týdnů před Bidenovým oznámením byl čínský ministr zahraničí Wang Yi v Teheránu, aby podepsal s Íránem 25leté komplexní strategické partnerství (CSP), které zahrnuje hospodářskou, politickou a bezpečnostní spolupráci. Tento krok znepokojil Spojené státy, a to z dobrého důvodu.

Čínské partnerství s Iránem je první s dlouhodobým protivníkem Ameriky

Sice je tento druh strategického partnerství standardním čínským nástrojem zahraniční politiky, který již spojuje Peking s mnoha dalšími zeměmi v regionu včetně Iráku a Saúdské Arábie. A objem výměn s Íránem byl pravděpodobně v médiích přehnaný – Čína údajně plánuje investovat v Íránu cca 400 miliard dolarů. Žádná ze stran však konkrétní číslo nepotvrdila.

Ale i když nová dohoda neposune vztahy mezi Čínou a Íránem na zcela novou úroveň, jedná se o první partnerství svého druhu, do kterého Čína vstoupila s dlouholetým protivníkem USA. Zároveň však Čína prohlubuje vztahy s nejbližšími spojenci Ameriky na Středním východě včetně Spojených arabských emirátů, Egypta a dokonce i Izraele.

V tuto chvíli se čínská motivace zdá být primárně ekonomická. Kromě přístupu k energetickým zdrojům v regionu může Čína posílit svůj profil v oblastech zaměřených na budoucnost prostřednictvím spolupráce s izraelským technologickým průmyslem. Výrazné navýšení čínských investic v Izraeli v posledních letech však zlobí USA.

Čína má navíc zájem o Izrael proto, aby mohla prosazovat své mezinárodní ambice v oblasti infrastruktury a propojovacích komunikací, jako je například iniciativa „Belt and Road“, nový projekt „hedvábné stezky.“ Stejně jako Čína převzala kontrolu nad námořními přístavy v řadě asijských a evropských zemí, získala kontrolu nad novým přístavem v izraelské Haifě. Kromě toho otevřela v očekávání nových dodávek ropy z Íránu přímou přepravní cestu do přístavu Bandar Abbas v Hormuzském průlivu.

Peking chce mír, ale nechce jej zajišťovat

USA se nemusí – alespoň prozatím – obávat, že by Čína mohla na Středním východě vyvolávat konflikty. Nová strategická dohoda s Íránem sice zmiňuje také bezpečnostní spolupráci, nejedná se však o vojenskou alianci. A Čína se nestaví na stranu žádného vojenského konfliktu v regionu. Koneckonců, provádí vojenská cvičení také s íránským úhlavním rivalem, Saúdskou Arábií.

Poslední, co Čína potřebuje, je regionální požár, který by narušil vývoz ropy nebo zničil její investice v regionu. Díky tomu je Čína odpovědným aktérem. Není však připravena ručit za bezpečnost na Středním východě. Vojenské aliance obecně nejsou preferovaným nástrojem Číny v její globální konkurenci s USA.

Čína vždy dávala velký pozor, aby se nenechala vtáhnout do dlouhodobých konfliktů v regionu. Nedávno sice naznačila, že by uspořádala přímé rozhovory mezi Izraelci a Palestinci, ale toto prohlášení bylo spíše rétorickým cvičením. Je si velmi dobře vědoma, že svůj ekonomický vliv v Afghánistánu a Iráku mohla rozšířit pouze proto, že tam byly vojensky a ekonomicky aktivní USA. To není typ investice, o kterou se zajímá. Ekonomickým zájmům Číny v dlouhodobém měřítku nejlépe poslouží, když zůstane zavedený bezpečnostní systém na Středním východě vedený USA neporušený. To částečně vysvětluje, proč jsou hlavní čínští partneři na Středním východě spojenci USA.

Podpisem smlouvy s Íránem udělala Čína výjimku, ale i zde je důvod primárně ekonomický: chce oživit dvoustranný obchod, který vážně utrpěl, protože USA odstoupily od íránské jaderné dohody v roce 2015 a v roce 2018 znovu zavedly sankce proti Íránu.

Před rozhovory s USA chtěl Peking posílit pozici Íránu

Myšlenka „komplexního strategického partnerství“ s Teheránem se ve skutečnosti zrodila až po znovuzavedení amerických sankcí. V době, kdy byla dohoda podepsána, v okamžiku, kdy se Bidenova vláda pokusila znovu vyjednat jadernou dohodu a znovu se k ní připojit, bylo vypočítavým rozhodnutím Číny posílit vyjednávací pozici Íránu. V naději, že se urychlí zrušení sankcí.

ÍRáN však za své partnerství s Čínou zaplatí velkou cenu. Peking využil ekonomických potíží partnera k zajištění silně zlevněných dodávek ropy. Během jednání v Íránu někteří experti varovali, že Čína usiluje o podobně vykořisťovatelskou dohodu, jako uzavřela se Srí Lankou, kde Čína nakonec získala absolutní kontrolu nad přístavem Hambantota.

Na Čínu by si měl dát pozor i Hizballáh, libanonská šíitská politická a militantní organizace existující od roku 1982, mohutně podporovaná Íránem. Ta bude muset přehodnotit svou hrozbu zaútočit na izraelský přístav Haifa balistickými raketami, který nyní skutečně vlastní Čína.

Pokud jde o USA, je pravděpodobné, že jejich vojenská převaha na Středním východě zůstane po nějakou dobu bez povšimnutí. Ale vojenská síla nebude stačit k zastavení strategického růstu Číny v regionu i mimo něj. K tomu musí USA také posílit svou politickou asertivitu, ekonomické odhodlání a svůj kulturní vliv. Jinak nás Čína „vytlačí“, jak v únoru tohoto roku varoval americký prezident Biden.

Shlomo Ben-Ami byl izraelským ministrem zahraničí a je viceprezidentem Mezinárodního střediska pro mír v Toledu.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Silk Road by Renato de Carvalho Ferreira, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Shlomo Ben-Ami, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]