Globální Jih a velký lockdown

Zatímco průmyslově vyspělé si mohou dovolit bohaté ekonomické stimulační programy, na globálním jihu roste chudoba. Pandemie má zničující účinky na vzdělávání, výživu, pracovní místa a rozvoj. Mnoho států nyní požaduje radikální dluhový řez.

Stejně jako globální změna klimatu se ani koronavirová pandemie před nikým na světě nezastaví, jedno zda u bohatých nebo chudých, hlav států nebo uprchlíků. Tyto globální krize však nemají dopad na všechny stejně. Pandemie – stejně jako globální oteplování – má velmi odlišné účinky na celém světě i na národních úrovních podél stávajících dělicích čar mezi bohatými a chudými nebo mezi „bílou a černou.“

Že covid-19 postihne také vysoce postavené politiky, ukázalo nakažení Donalda Trumpa. Výjimečná třídenní nemocniční léčba prezidenta USA, jejíž náklady se odhadují na více než 100.000 amerických dolarů, objasňuje jednu věc: všichni lidé jsou si rovni tváří v tvář nemoci a smrti, „ale někteří jsou si rovnější než ostatní“, jak to formuloval George Orwell ve své knize Farma zvířat.

Současná hospodářská krize, kterou MMF ve své pololetní zprávě z dubna 2020 nazval „velkým lockdownem“ a která je nejhorší od velké hospodářské krize v meziválečném období, zasahuje nejchudší země. Ekonom Alfred Sauvy vytvořil termín „Třetí svět“ v roce 1952 analogicky k třetímu stavu společnosti předrevoluční Francie – a od té doby se z tohoto třetího „stavu“ světového společenství dokázalo vzpamatovat jen několik východoasijských států.

„Třetí svět“ zde bude definován jako celek zemí s nízkými „nízkými příjmy,“ „nižšími středními příjmy“ a „vyššími středními příjmy,“ podle klasifikace Světové banky. a Rusko jsou vyloučeny jako světové mocnosti, i když spadají pod státy s vyššími středními příjmy.

Nejhůře je zasažena Afrika

„Velký lockdown“ vedl k prudkému nárůstu nezaměstnanosti na celém světě. Jeho sociální dopady jsou mnohem závažnější v zemích „třetího světa“ než v bohatých průmyslových zemích, kde byly v mnoha případech zavedeny rozsáhlé balíčky pomoci ke zmírnění následků. Na celém světě došlo v prvních třech čtvrtletích roku 2020 ke ztrátě průměrně 332 milionů pracovních míst na plný úvazek (FTE), což je pokles o 11,7 % ve srovnání se čtvrtým čtvrtletím roku 2019.

Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) bylo 143 mil. těchto pracovních míst zničeno v zemích s nižšími středními příjmy (-14 %), 128 mil. v zemích s vyššími středními příjmy (-11 %) a 43 mil. v bohatých zemích (-9,4 %). Ztráta pracovních míst v zemích s nízkými příjmy dosahuje ve stejném období „pouze“ 19 milionů FTE (-9 %). Toto číslo však nedokáže vyjádřit skutečné důsledky krize. Protože v těchto nejchudších zemích – stejně jako v zemích s nižšími středními příjmy – se drtivá většina pracovních míst a samostatných výdělečných činností nachází v neformálním sektoru, který představuje 60 % pracovních míst na celém světě a který ze své podstaty nenabízí žádné sociální zabezpečení.

V nedávné zprávě Světová banka odhaduje, že v roce 2020 extrémní chudoba v důsledku pandemie poprvé od roku 1998 opět vzroste. V té době byla hybnou silou chudoby asijská krize v roce 1997. Lidé, kteří musí přežít za méně než 1,9 USD na den, jsou považováni za „extrémně chudé“. V absolutních číslech je nejvíce zasažena jižní Asie; tam pravděpodobně v současném roce poklesne nebo zůstane pod touto hranicí chudoby o 49 až 56,5 milionu lidí více, než se předpokládalo před pandemií.

V subsaharské Africe se jedná o 26 až 40 milionů lidí. Znamená to, že tento region zůstává regionem s nejvyšším podílem extrémní chudoby na světě. Ve východoasijských rozvojových zemích jde pravděpodobných o 17,6 až 20,7 milionu postižených lidí více, než se očekávalo před pandemií, zatímco v Latinské Americe to může být 4,8 milionu a na Středním východě a v severní Africe 3,4 milionu. Celkově podle Světové banky bude pandemie mít za následek, že 88 až 115 milionů lidí letos upadne do extrémní chudoby, nebo bude dál žít z méně než 1,90 USD denně. Ve srovnání s rokem 2019 se počet velmi chudých lidí čistě zvýší o 60 až 86 milionů.

Pokles chudoby se oslabuje již od roku 2013

Tento pokles zahájilo zrychlení klimatických změn, které mělo dalekosáhlé následky pro nejchudší regiony. Navíc došlo ke konfliktu v Sýrii, Jemenu a Jižním Súdánu. OSN si v rámci svých „Cílů pro udržitelný rozvoj“ předsevzala snížit do roku 2030 podíl extrémní chudobou postižených lidí na 3 %. Velký lockdown na dlouhou dobu tento cíl zvrátil. Ještě v roce 2015 do této kategorie spadalo 10 % světového obyvatelstva, tedy 736 milionů lidí. Podle Světové banky to mělo být v roce 2030 pořád ještě 7 %.

V červenci zazvonil na poplašné zvony Úřad OSN pro humanitární koordinaci (UNOCHA). Mark Lowcock, náměstek generálního tajemníka OSN pro humanitární záležitosti, ve své předmluvě k aktualizované zprávě napsal: „Podle nejnovějších odhadů by na přímé a nepřímé účinky Covid-19 mohlo denně zemřít až 6000 dětí.“

V důsledku přerozdělení zdravotnických zdrojů by se úmrtí na AIDS, tuberkulózu a malárii mohla zdvojnásobit. Lowcock uvedl, že zavírání škol by vedlo k poklesu produktivity, snížení celoživotního příjmu a větší nerovnosti. „Hospodářský pokles, růst nezaměstnanosti a pokles školní docházky zvyšují pravděpodobnost občanských válek, které způsobují hladomor a migrační toky.“

I bez nových válek se značně zvýšil hlad. Podle zprávy UNOCHA se hladové krize zhoršily v regionech, které jsou již dnes těžce zasaženy, a rozšířily se do dalších oblastí. Bez masivní a rychlé pomoci ze strany bohatých průmyslových zemí vzroste počet lidí postižených akutní potravinovou nejistotou do konce roku na 270 milionů – ve srovnání se 149 miliony před pandemií.

Se zavíráním škol se zvyšuje riziko chudoby

Z 10,3 miliard amerických dolarů požadovaných UNOCHA pro plán reakce OSN Covid-19 přiteklo podle výroční zprávy generálního tajemníka OSN pouze 2,5 miliardy. Těch cca 1 milion dolarů, které věnovala Nobelovu cena míru Světovému potravinovému programu, je jako kapka v oceánu. Je možné, že peníze neplynou, protože hlad není nakažlivý a na rozdíl od viru nepřekračuje hranice? Dne 13. října poskytla Světová banka rozvojovým zemím 12 miliard dolarů na očkovací a testovací program pro boj s Covid-19.

Program „Každá žena, každé dítě“, který zahájila OSN v roce 2010 a je řízen společně Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Dětským fondem OSN (UNICEF), varuje ve své nejnovější zprávě před dramatickými důsledky zavírání škol během pandemie. Jeho důsledkem bude, že mnoho dětí a mladých lidí v zemích globálního jihu pravděpodobně nenajde cestu zpět ke vzdělání, a tím dojde k nárůstu domácího násilí anebo předčasným otěhotněním. Ve stejné zprávě se uvádí, že „velký lockdown“ by mohl do roku 2030 zničit třetinu pokroku, kterého bylo dosaženo v oblasti potírání násilí mužů na ženách a naopak a v příštím desetiletí zvýšit počet dětských manželství o 13 milionů.

To vše však není nevyhnutelné, píše Mark Lowcock. Dalo by se tomu zabránit pomocí peněz a vůle nejbohatších zemí. „Odhadujeme, že náklady na ochranu nejchudších 10 procent před nejhoršími dopady pandemie a recese budou činit 90 miliard dolarů. To je méně než 1 % z částky, kterou bohaté země utratí v rámci svých programů pomoci svým vlastním ekonomikám.“

MMF

Ve skutečnosti podle údajů MMF dosáhl celkový objem celosvětově oznámených programů ekonomických stimulů v září 11,7 bilionu dolarů, což odpovídá 12 % světového hrubého domácího produktu (HDP). Většina z nich je v zemích s vysokými příjmy. Skutečný celkový dluh těchto zemí nyní překročil hranici 120 procent HDP. Srovnatelně vysoký byl pouze jednou v historii kapitalismu, konkrétně na konci druhé světové války. Podle ILO stály kompenzace ztráty pracovních míst v zemích s nižšími středními příjmy 937 miliard dolarů a dalších 45 miliard v zemích s nízkými příjmy. Celkově tedy bylo utraceno 982 miliard dolarů pro skupinu zemí, ve kterých žije velká většina světové populace. Nízká částka ve srovnání s náklady na opatření přijatá nejbohatšími státy!

Pomoc chudým zemím nelze oddalovat. Tři odborníci MMF varují před dlouhodobými důsledky krize pro země s nízkými příjmy. Používají termín „zjizvení“ (ve smyslu trvalého úrazu) a popisují jím trvalé ztráty výrobní kapacity: „Zjizvení bylo patrné již v předchozích pandemiích. Skládá se z vyšší úmrtnosti, zhoršení zdravotní a vzdělávací situace s negativními dopady na budoucí příjmy a poklesu úspor a aktiv, což vede k zavírání firem – zejména malých společností bez přístupu k vnějšímu financování – a způsobuje nekompenzovatelné přerušení výroby.“

Situaci komplikuje obecně vysoká míra předlužení, která omezuje poskytování půjček soukromému sektoru. Po epidemii eboly v roce 2013 se Sierry Leone podle ekonomů MMF nikdy nevrátila k růstu, který zaznamenávala před krizí.

Během několika hodin byly v Indii miliony nezaměstnaných

Indie, nejlidnatější země „třetího světa“, je velkým lockdownem obzvláště těžce zasažena. Její hrubý domácí produkt poklesl ve druhém čtvrtletí roku 2020 téměř o čtvrtinu (23,9 %). Dle šéfa pobočky New York Times v New Delhi Jeffreyho Gettlemana to výrazně ovlivnilo ambice země být světovou mocností bez chudoby, a také modernizovat své ozbrojené síly.  Výrazně k němu přispěla špatný postoj pravicově extrémistického předsedy vlády Narendy  Modiho ke krizi. Situace v Indii potvrdla, jak je riskantní přebírat opatření jiných států se zcela rozdílnými společenskými i demografickými znaky.

„Poté, co Modi požádal všechny Indy, aby zůstali doma, zavřel 24. března ve 20 hod. během čtyř hodin celou ekonomiku – kanceláře, továrny, silnice, železniční spojení, hranice mezi indickými státy,“ píše Gettleman. O práci přišly najednou desítky milionů lidí.“ Mnoho z nich pracovalo v továrnách, na stavbách nebo jako domácí sluhové ve městě, ale přesunuli se z venkovských oblastí .

V obavě z hladovění ve slumech miliony z nich v zoufalství opustily města pěšky, na kole nebo stopem, aby se dostaly do svých vesnic. „Jednalo se o pro Indii bezprecedentní migrační hnutí, které proběhlo jinak než jako obvykle – z města do vesnic – a šířilo koronavirus do všech koutů země s 1,3 miliardou obyvatel.“

Ušetřena nebyla ani indická střední třída. Pandemická a vládní opatření zničila pracovní místa 6,6 milionu zaměstnanců a zvýšila míru sebevražd mezi vedoucími pracovníky a osobami samostatně výdělečně činnými.

Modiho vláda v reakci na tuto kolosální krizi oznámila 12. října stimulační balíček ve výši 10 miliard dolarů. Pro srovnání: v USA, které mají necelou čtvrtinu obyvatel (cca 330 mil.), byl v březnu zahájen program pomoci v hodnotě 2 bilionů dolarů.

6. října, před zavedením většiny omezení, zejména v evropských zemích, řekla šéfka MMF Kristalina Georgieová, jak ji těší, že světová ekonomika dokázala díky mimořádným opatřením překonat dopady lockdownu lépe, než předpokládala. Skutečnost, že tomu nejhoršímu bylo možné zabránit, uvedla, „je do značné míry díky mimořádným opatřením, která zabránila kolapsu světové ekonomiky.“

Vlády by měly poskytnout domácnostem a podnikům finanční pomoc přibližně 12 bilionů dolarů. A díky bezprecedentním měnově politickým opatřením byl zachován tok úvěrů a miliony společností byly udrženy při životě. Šéfka MMF však také konstatovala: „Někteří však mohli udělat víc než ostatní. Vyspělé země udělaly vše potřebné. A nejchudší země se snaží udělat maximum.“

Zasažená Afrika

Pokud jde o finančně méně silné země, diagnóza K. Georgieové zněla: „Rozvíjející se ekonomiky, stejně jako země s nízkými příjmy a zranitelné země, jsou stále v nejisté situaci. Jejich zdravotnické systémy jsou méně účinné. Jsou velmi závislé na nejvíce postižených odvětvích, jako je cestovní ruch a vývoz surovin. A jsou velmi závislé na zahraničních fondech. Díky bohaté likviditě a nízkým úrokovým sazbám si mnoho zemí mohlo vzít nové půjčky. Ani jedna země ze subsaharské Afriky však od března zahraniční dluhopisy nevydala.“

Ukazuje to, že africký kontinent je opět nejvíce zasažen. Podle Africké rozvojové banky (AfDB) je pravděpodobné, že pokles prognózy růstu pro rok 2020 sníží celkový africký HDP, který byl před pandemií předpovídán na 2,59 bilionu USD, o 145 až 190 miliard USD. Pro rok 2021 očekává AfDB  růst o 28 až 47 miliard dolarů nižší, než se předpokládalo dříve. Obzvláště zranitelné jsou ty státy, které jsou „silně zadlužené a jejichž ekonomiky, do značné míry závislé na mezinárodních finančních zdrojích, se nyní staly nestabilními.“

Ekonomiky těchto zemí se ve skutečnosti značně propadly. Vedle přímých účinků samotných opatření spojených s lockdownem mají vedlejší účinky krize v průmyslově vyspělých zemích plný dopad na celý globální jih. Obzvláště znatelné je výrazné snížení peněžních toků a investic v rozvojových zemích včetně poklesu převodů peněz od migrujících pracovníků do svých domovských zemí. V průběhu globalizace a souvisejícího nárůstu pohybu osob a kapitálu se tyto převody peněz od přelomu tisíciletí prudce zvýšily. S rekordní hodnotou 554 mld. dolarů poprvé překročily v roce 2019 přímé zahraniční v rozvojových zemích, které za posledních deset let po maximu 700 miliard dolarů stabilně klesaly.

Od přelomu tisíciletí tyto převody z emigračních zemí stále převyšovaly součet soukromých investičních fondů, které proudily do dluhopisů a akcií z rozvojových zemí. Remitence byly mnohonásobně vyšší než vládní rozvojová pomoc, i když v roce 2019 dosáhly svého historického maxima 152,8 miliardy USD. V některých zemích představují remitence od lidí pracujících v zahraničí 10 % nebo i více příslušného HDP.

To se týká mnoha afrických zemí, jako je Senegal, Zimbabwe a s 34 % obzvláště závislý Jižní Súdán. Platí to také pro bývalé sovětské republiky ve Střední Asii bez zásob ropy a zemního plynu, jako je Kyrgyzstán a Tádžikistán (podíl HDP téměř 30 %), a na Středním východě pro Jordánsko, Jemen, Libanon a palestinská území. Z asijských zemí jsou na převodech peněz závislé zejména Nepál (27 %) Pákistán a Srí Lanka (každá necelých 8 %) a Filipíny (necelých 9 %), ve Střední Americe zejména Haiti (37 %), Salvador a Honduras (více než 20 %)

Chybí životně důležité zpětné převody (remitence)

Světová banka předpovídá, že převody do rozvojových zemí se v roce 2020 sníží o 20 %, což je pokles o více než 110 mld. dolarů. Tento obrovský propad lze vysvětlit hlavně skutečností, že migrující pracovníci jsou nejvíce postiženi propouštěním a snižováním mezd.

Světová konference o obchodu a rozvoji (UNCTAD) rovněž odhaduje, že se přímé zahraniční investice v afrických zemích v roce 2020 propadnou o 25 až 40 % poté, co v roce 2019 poklesly o 10 %. V asijských rozvojových zemích, které jsou obzvláště citlivé na narušení globálních dodavatelských řetězců, PZI pravděpodobně poklesnou o 30 až 45 % a v Latinské Americe dokonce až o 50 %.

Již tak komplikovanou situaci ještě více ztěžuje dluhový problém. Splátky jistiny a úroků rozvojových zemí dosáhly nejvyšší úrovně od přelomu tisíciletí. V roce 2020 dosáhnou v průměru 14,3 % státních příjmů dotčených zemí, oproti 6,7 % v roce 2010. Situace je v mnoha zemích dramatická; např. v Gabonu dluhová služba vyčerpává 59,5 % státních příjmů, v Ghaně 50,2 %, Angole 46 % a Pákistánu 35 %. Celkem 52 zemí utrácí více než 15 % svých příjmů na splácení svých dluhů. V roce 2018 to bylo 31 zemí a v roce 2015 pouze 22.

Zrušte

Tváří v tvář této zoufalé situaci samozřejmě není nedostatek dobrých úmyslů a příslušných prohlášení tvůrců mezinárodní finanční politiky. Znovu a znovu zdůrazňují, jak je nutné v pandemii zmírnit dluhové zatížení rozvojových zemí. Carmen Reinhartová, hlavní ekonomka Světové banky, dokonce doporučuje zrušení dluhu, aby si rozvojové země mohly vzít nové půjčky.

Realita je ale velmi odlišná. Vyplývá to z analýzy provedené Výborem pro zrušení nelegitimních dluhů (CADTM) začátkem října: „V důsledku pandemie udělily země G20 moratorium na splácení bilaterální části dluhu na období od května do prosince 2020. Ze 73 zvažovaných zemí však pouze 42 dosáhlo dohody s Pařížským klubem. “

Proč jen tak málo? Jedním z důvodů je podle CADTM „vydírání soukromými věřiteli a ratingovými agenturami“. Ty naznačily, že zemím, které žádají o moratorium, hrozí snížení jejich bonity a tudíž odříznutí od přístupu na finanční trhy. Nakonec by tyto země musely „splatit vyšší částku s méně zdroji“.

Do úzkých zahnané rozvojové země požadují mnohem rozsáhlejší škrty dluhů. A jejich nelibost roste. V článku zveřejněném ve Financial Times vyzval ghanský ministr financí Ken Ofori-Atta africké státy, aby „převzaly iniciativu a zřídily sekretariát pro koordinaci různých zájmových skupin a mocenských center s cílem navrhnout restrukturalizaci globální finanční architektury.“ Konkrétně mu jde o přizpůsobení této architektury „potřebám Afriky a dalších rozvojových zemí pro dobu po covid-19, ve které musíme formovat společný postup.“ Další experti, jako např. levicový filipínský univerzitní profesor Walden Bello, se zasazují o kolektivní vystoupení rozvojových zemí z MMF a Světové banky, dvou nejdůležitějších institucí světového finančního systému.

„Velký lockdown“ nakonec upevnil podřízené postavení třetího světa v politickém a ekonomickém systému světového trhu. Díky tomu je ještě méně reálné, že se globální Jih bude moci z této situace osvobodit, aniž by porušil neoliberální logiku. S ohledem na současnou katastrofu je stále jasnější, že to nemůže uspokojit potřeby lidstva.


Úvodní foto: Warthog in Tswalu Kalahari Reserve, South Africa, by Charles James Sharp, autor: Gilbert Achcard, zdroj: Le Monde diplomatique, překlad: Bohumil Řeřicha