Nacionalismus je posledním útočištěm slabých vládců

Turecký prezident   jde ochotně do války v Náhorním Karabachu. Není to jediný konflikt, který buduje. Existuje podezření, že nejde jen o vliv ve světě. Ale že vysílá signály dovnitř.

Pozorování konfliktu v Náhorním Karabachu může někomu působit nevolnost. A tak by to mělo být. „Pokud mezinárodní společenství správně neposoudí geopolitický význam této situace, měla by Evropa brzy očekávat, že bude blízko Vídně,“ řekl arménský premiér Nikol Pashinyan pro list Bild.

A turecký prezident Recep Tayyip Erdogan ve svém projevu uvedl: „Turecko stojí nadále za přátelským bratrským státem Ázerbájdžánu. Všemi prostředky a z hloubky srdce. “

Účelem takové rétoriky je odradit nepřátele a upozornit přátele. Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem je o dvou poměrně malých státech v euroasijském příhraničním regionu.

Přesto by nás měl konflikt znepokojovat. Poukazuje na nebezpečí, inflaci válek kvůli nacionalizmu všeho druhu, které je čím dál více podceňováno, čím vzdálenější je druhá světová válka.

Erdogan není obviňován pouze z podněcování konfliktu o povzbuzováním spojence Ázerbájdžánu k útoku. Nikdo, kdo pošle stíhací letouny F-16 do probíhajícího konfliktu, nehledá mírové řešení. A Erdoganovo chování zde vlastně zapadá do vzorce.

Zasahuje nebo prohlubuje konflikty na několika dějištích v Evropě a na Středním východě: v severní Sýrii, ve východním Středomoří, v Libyi. Má samozřejmě na své straně také argumenty. Je pochopitelné, že Turecko chce podíl na surovinách mimo své pobřeží.

V Libyi brání turecké síly vládu sjednanou OSN, která by jinak zmizela. Neznamená to však, že  Erdogan měl zasáhnout. Ochota, s jakou rozvine každý nabízející se konflikt, naznačuje, že mu právě jde více o stabilizaci vlády jeho samotného, která je již v jeho vlastním táboře kontroverzní. Neboť turecká opozice musí o všech těchto dobrodružstvích mlčet. Protože jakákoli kritika by v Turecku byla vydávána za protivlasteneckou, a to by ohrozilo její šance.

Ukazuje to, jak destruktivní ve skutečnosti je. Jakou představuje překážku rozumu, který by ve velké většině případů vyžadoval mírové kompromisní řešení.

Protože nacionalismus je posledním útočištěm slabých vládců, udržuje stejnou spirálu nestability a konfliktů.

Protože vlasteneckým štvaním se drží u moci ti, kteří by museli jinak odstoupit.  To znamená ještě více neefektivity a nejistoty pro země, kterým vládnou. A také to vyžaduje další konflikt na obranu špatné  vlády.

Ve své studii o moci a násilí Hannah Arendtová vidí válku jako důsledek nedostatku moci. Protože skutečná politická moc by se obešla bez použití síly. Z tohoto pohledu je nacionalismus vždy ideologií zuřivé bezmoci. Znásobuje slabost, které se obává.


Úvodní foto: 1710 map of the Ottoman Empire by Henri Chatelain, zdroj: Die Welt, překlad: Bohumil Řeřicha