„Přivedli mě do vazebního centra a bili mě obušky a kopali do mne.“ Teenagery v Baranovičích odvezli z ulice a pak je předali rodičům.

Večer 10. srpna zadržely bezpečnostní složky ve městě Baranoviči obyvatele města, kteří se pohybovali v jeho ulicích. Byly mezi nimi i nezletilé osoby, které si v dalších dnech přijeli rodiče na základě výzvy vyzvednout z vazebního centra č. 6. Intex-press hovořil s teenagery a jejich rodiči.

K vazebnímu centru č. 6. v Baranovičích přijíždějí 12. srpna v poledne ze všech stran a hned u vchodu do budovy stojí dav lidí. Všichni přijeli vyzvednout své příbuzné: někdo pro , někdo pro manžele, kteří byli zadrženi 10. srpna.

Obličeje některých žen jsou oteklé z bezesné noci a slz. mlčí a nervózně kouří. Navzájem se neznají, ale spojuje je bolest, sdílejí své pocity a obavy, vyprávějí, jak se dozvěděli o zadržení svých blízkých a kde jsou. „Dlouho mi neřekli, kde je moje dítě.“ „Až do rána mne posílali kolem dokola po různých úřadech.“ „Manžel jel pro mne do práce, vytáhli ho z auta. Zjistila jsem, kde je, ale netuším, co je s autem.“

Zatkli ho, když vystupoval z autobusu

Z vrat věznice vychází chlapec, strážní vyvolávají jeho příjmení. Vrhá se k němu jedna z žen, zřejmě máma, a začíná mu prohlížet obličej a ruce kvůli modřinám a podlitinám. On sám se zdá být ztracen ve vesmíru. Žena se jmenuje Elena. Vypráví, že 13-letého syna odvezli bezpečnostní složky, když vystupoval z autobusu. „Jednoduše ho popadli, když vystoupil z autobusu. Odvezli a zbili,“ říká Elena se slzami v očích. Odchází psát stížnost na „vzhled svého syna“ po propuštění.  

Vytvořili uličku a mlátili je obušky.  

Vzápětí vychází další kluk. Patnáctiletý Daniil. Říká, že byl na cestě domů, a když přecházel silnici poblíž starého parku, přišli k němu policisté a zadrželi ho „na kus řeči.“

„Řekl jsem jim, že jdu domů a navrhl jsem, aby se podívali na zvonky, aby pochopili, že nelžu. Těsně předtím jsem volal mámě, že brzy dorazím,“ vykládá Daniil. „Jenže potom přišli lidé v uniformách, spoutali mi ruce za zády a odvedli mna k zelenému antonu. A když mne rvali  do něho, dostal jsem obuškem.“ Jeho máma Olga doplňuje, že o tom, kde se syn nachází, se dozvěděla až druhý den v deset hodin.

Chlapec vypráví, že k němu „až tak brutální nebyli, jiné děti tloukli víc.“

„Když nás přivezli do vazebního střediska, policajti vytvořili uličku a tloukli nás obušky a kopali,“ vzpomíná.

Všechny děti, které vyšly z věznice, mluví o tom, jak vulgárně jim policisté nadávali, bili je, hnali je živou uličkou, o tom, jak se bály. Jeden z kluků říká, že v očích policajtů „byla nenávist.“

K vycházejícím dětem přistupují lidé, ukazují jim fotografie svých manželů, známých a ptají se, zda je ve vazebním centru viděly. Někoho poznaly, někoho ne. Mnoho rodičů říká, že to tak nenechají a budou si stěžovat.

Někdo musí být zodpovědný za takové zvěrstvo

Později vychází ven ještě jeden kluk. Jmenuje se Matvej a ještě mu není 18 let. Běží k němu máma. Chlapec říká, že je v pořádku, ale jeho košile a mikina s krvavými skvrnami říká něco jiného. Na obličeji má modřiny, nos má pohmožděný. Na zádech – máma mu zvedá košili, aby se podívala – má dvě stopy po obušku. A Matvej kulhá. Uklidňuje mámu a přesvědčuje ji, že je vše v pořádku. Společně odjíždějí k lékaři.

„Kdo se bude zodpovídat za bití našich dětí? Koneckonců, někdo musí být zodpovědný za takovou krutost,“ nese se rozhořčeným davem, který nadále čeká před věznicí na své blízké.

Zdroj: Intex-press, Překlad: Robert Nerpas