Vzpomínka bývalého komunisty na události před 30 lety


Úvodní foto: Street Photo from the Velvet Revolution in Prague 1989 by Josef Šrámek ml., (c)Wikimedia Commons

Je zajímavé číst názory pamětníků na události 17. listopadu 1989 a po něm, jak byly a jsou zveřejněny v různých mediích.

Tehdy jsem byl na té druhé straně barikády, která se nezadržitelně rozpadala a já jako „věřící straník“ stál na jejích troskách, jak „nahý král“, vědom si, že jsem prohrál. Připouštím, že jsem měl tehdy strach a byl zmaten, strach z toho, že tehdejší moc zasáhne tvrdě. Moje děti jen díky tomu, že vlak z Teplic přijel do Prahy opožděn, ušly 17. listopadu 1989 „pendrekářskému násilí“. Až panický strach jsem měl 20. listopadu, kdy můj syn jako student Konzervatoře v Teplicích šel v čele průvodu studentů ulicí, na které u Krušnohorského divadla čekali ozbrojení „obránci socializmu“. Bohudík nedošlo k tomu nejhoršímu. Můj v podstatě panický strach o syna byl i důvodem naší bezprostřední rozepře, když syn byl naprosto přesvědčen, že koná správně.

Zlom v mých tehdejších 45 letech však přišel 25. listopadu 1989, kdy mne rodina vytáhla do Prahy, odpoledne se na Letné měla konat a skutečně konala za účasti tehdy snad 1 milionu lidí velká demonstrace, která pak v podstatě urychlila další vývoj v pádu komunizmu. Byla tehdy ostrá zima a celá rodina jsme se procházeli po Václavském náměstí, kde byly výkladní skříně polepené letáky pro i proti. Kde např. byla uveřejněna zpráva, že z nočních vlaků ještě tehdejší členové StB vyhazovali z oken již noviny s komentáři o tehdejším vývoji v Praze, aby to nahrazovali vydáním s myšlenkami tehdejších „konzervativců“. Při jednom zastavení se k nám přidali dva staří sympatičtí lidé, kteří měli upřímnou radost, že „komouši“ konečně padli. Pamatuji si velmi dobře, jak jsem se dostal do deprese, a najednou se to kolem mne odehrávalo jako film. To byl ten okamžik zlomu, kdy jsem si uvědomil, že jsem „prohrál“. Rodina chtěla, abychom se ještě zúčastnili demonstrace na Letné. Z mého psychického stavu a zimy jsem dostal zimnici a táhlo mne to domů. Na cestě do Lubence jsem plakal lítostí i vztekem, když mne rodina celou cestou uklidňovala, a slzy jako hrachy mi padaly na volant.  Večer jsem jako předseda Spartaku Lubenec vedl výroční schůzi oddílu kopané strhaný a vyplakaný. Členové oddílu mne znali, jaký jsem byl „bolševik“ a měli se mnou soucit.

Po této události jsem byl naprostým sympatizantem této revoluce, jejíž hlavním cílem byl konec vlády jedné strany – konec komunizmu. To byl také hlavní požadavek studentů, které dodnes ctím, a měli bychom jim být navždy vděční. Když se tehdy ke studentům přidali dělníci z ČKD v Praze a postupně lidé v celé zemi, bylo to jasné. Jak to šlo dál, o tom bylo napsáno mnoho. Podle mého názoru bylo pro další vývoj důležité zvolení prezidenta Václava Havla, který společnost nepolarizoval, jako ji dnes po 30 letech polarizují prezident Zeman a  předseda vlády Babiš.

Poslední den roku, 31. prosince 1989, jsme opět celá rodina slavili Silvestra na Václavském náměstí. Bylo naprosto plné. Vedle mne stál známý moderátor Jan Rosák, na chodníku u sv. Václava tančili herci, drželi se za ruce, mezi nimi Iva Janžurová. Všichni měli ohromnou radost a trikoloru na klopě, včetně mých dětí i ženy. Jen já jsem se tam provinile krčil, vědom si své viny, jako kdyby mne někdo přistihl při krádeži. O půlnoci všichni zpívali hymnu a měli rozevřené dva prsty, tehdejší symbol sametové revoluce. Při výkřicích, že „ bolševik konečně padl“ na mne však přišly rozpaky, neboť jsem si uvědomil, jak byl komunizmus v lidech zakořeněn a jeho odstranění nebude tak jednoduché. K naprostému konci a rozchodu s ideologií, jejíž jsem byl nositelem, došlo v únoru 1990, kdy jsem řádně odevzdal stranickou knížku předsedovi ZO KSČ v Mlýncích (St. Lubenec).

30leté sledování vývoje po listopadu 1989, od roku 1993 již samostatné České republiky,  potvrdilo bohužel moje rozpaky z té silvestrovské noci 1989.

Ukázalo se, že nestačí jen změnit politický a hospodářský systém, ale musí se změnit kulturní a duchovní hodnoty. To se nestalo. „Bolševizmus“ je v nás, nejen v politicích, ale i občanech, silně zapouzdřen. Neboť většinová společnost, oprávněně naštvaná korupcí a „úspěchem“ těch, kteří využili počátečního vývoje a chaosu transformace spojené s privatizací, dodnes nepochopila, že svoboda je provázená osobní zodpovědností a politika je především jejich věcí. Z materialistického komunizmu jsme přešli do „konzumismu“, kdy si současná vláda hlasy voličů kupuje a ještě jim říká, v době nastupující recese, „utrácejte, utrácejte“. Nepojmenovali jsme minulost, a tím jsem se s ní ani dodnes nemohli vyrovnat. Hlasy, že „za bolševika bylo líp“, jsou naprostým anachronismem.

Michail Gorbačov, strůjce „glasnosti a perestrojky“, to řekl jasně: „Sovětský svaz měl podíl na zbrzdění vědeckotechnologického rozvoje Československa.“ Kdyby nám Sověti nedodávali suroviny pod světovými cenami, včetně železné rudy, kdy jsme byli plně orientováni na těžký průmysl a velké strojírenské celky, což bylo nesmírně energeticky náročné, tak by tzv. zázrak komunizmu zkrachoval. Sovětům jsme dodali v období let 1947-1960 kvalitní smolincovou rudu za tehdejších 900 miliard Kč. Podle tehdejších odhadů bychom byli druhým Švýcarskem. „Kdyby“ však v dějinách neexistuje. Při tom nesmírně ctím hrdinství rudoarmějců a sovětských občanů za 2. světové války.

Kde se tedy stala chyba? Proč se nenaplnilo přání studentů z listopadu 1989?

Bývalý vysoký funkcionář KSSS Alexandr Nikolajevič Jakovlev, veterán Velké vlastenecké války, spolupracovník Michaila Sergejeviče Gorbačova, posléze historik, který měl možnost přečíst desítky tisíc stran materiálů v archivech bývalé KGB, to ve své knize Rusko plné křížů píše naprosto jasně:

„Co dal bolševizmus světu, národům, člověku? Světu vzpoury, zmatky, násilné revoluce, občanské války, teror. Národům bídu, neštěstí, bezpráví, zotročení materiální i duchovní. Lidem věčná strádání. Bolševický stát vzal člověku svobodu, čest, mravnost, dostatek. Dokonce víru v Boha. Bolševizmus je mnohotvárné běsnění, útočný politický jev. Mohl se objevit kdekoli. Ideovým základem bolševismu byl marxismus německého původu a anglické náplně. Ale prvního praktického vítězství dosáhl v Rusku. Praktický následovník utopických Marxových prognóz Lenin, jako mistr převodu různých teoretických schémat do jazyka politiky, vybral z krajně protikladných pouček jenom ty, jež odpovídaly jeho hlavnímu snu: uchopení moci!

Avšak i dnes je naše paměť krátká. Plížíme se, lapáme po dechu v mazlavé blátivé bažině, a ještě nám nedošlo, že musíme pochopit, co je hlavní příčinou našeho neštěstí: bez debolševizace Ruska nemůže být ani řeči o jeho ozdravení, obrození a připojení k světové civilizaci. Teprve až se zbaví Rusko bolševismu, může mít naději, že se vyléčí.“

Slova Alexanda Jakovleva jsou platná i pro současnou českou společnost. Bez debolševizace, se současnou vládou vedenou bývalým komunistou, která je podporována komunistickou stranou (KSČM) jako výsměch všem obětem komunizmu i studentům z roku 1989, nemůže být ani řeči o ozdravení, obrození české společnosti, včetně plnohodnotného členství v EU.

Co pro mne osobně listopadové události znamenaly?

I když jsem byl „poražený“, měl jsem radost, že totalitní ideologie, jejíž jsem byl nositelem, skončila. Skalními komunisty jsem byl dehonestován jako „zrádce“ a dokonce označen za člověka, který patří na šibenici anebo pod gilotinu!

Do dnešního dne však rezidua této ideologie zůstávají ve většinové společnosti zapouzdřena. Přiznáním viny, která je pro mne osobně trvalou, jsem se vnitřně osvobodil a celých posledních 30  let jsem vše to špatné i dobré, včetně několikaměsíční nezaměstnanosti, vnímal s pokorou a nadějí. Osobně jsem přesvědčen, že „sametová revoluce“ byla studentům ukradena lidmi, jako byl Václav Klaus a nyní jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš a jejich adoraci – farizejové, kteří mají velký podíl na morální devastaci současné české společnosti. Bohužel se k moci nedostali tehdejší představitelé studentů, ale prominentní děti bývalých komunistů, když budu jmenovat jen Andreje Babiše anebo ministra životního prostředí Brabce. Nemluvě o bývalých bolševicích, kteří jsou rozlezlí napříč společností a zastávají i vysoké vládní funkce.

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí – tato slova Václava Havla se stala symbolem událostí před 30 lety.  Boj za ně a za svobodu je úkolem trvalým, neboť člověk je tvor nedokonalý, omylný a chybující a je v něm zakόdován neustálý boj dobra se zlem. Až skutečně to dobro bude mít náskok před zlem, čehož se, jako idealistický humanista nedožiji, pak nejen v naší zemi, ale i na celé této krásné planetě bude „skutečně líp“.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.