Proč kapitalismus není vinen na změně klimatu

Stalo se populární dávat změnu klimatu za vinu hospodářskému systému. Nepochybně stojí za to postavit se tomu – stejně tak, jako trivializaci tohoto tématu.

Při demonstracích Fridays for Future je čím dál častěji vidět cedule s hesly „Change the System, not the Climate“ (Změňte systém, ne klima). V Cáchách procházeli ulicemi vysmátí mladí lidé s transparenty s nápisem „ Burn Capitalism not Coal“ (Spalujte kapitalismus, ne uhlí). Vzniká u toho otázka, co přesně míní s tím spáleným kapitalismem a co pak má nastoupit na jeho místo, až jednou shoří. Jednoduchá hesla stávkujících Å¡koláků v každém případě ukazují, jak velmi je v mladé generaci obsažen antikapitalistický duch.

Když mnoho lidí věří, že klimatická krize je produktem kapitalismu, vyplatí se zpětný pohled na debatu o hranicích hospodářského růstu, která začala v roce 1972 slavnou „Zprávou Římského klubu k situaci lidstva“. Dnes si lze jen těžko představit, že zpráva byla mezi antikapitalisty tehdejší doby ne obzvláště přátelsky přijata. V „Uvedení do politické ekonomie kapitalismu“, vydaném Vysokou Å¡kolou stranickou Karla Marxe při Ústředním výboru SED v roce 1973, se uvádí, že „kritika hospodářského růstu je reakcionářské chování nepřátelské pokroku“ a že je „výrazem krize imperialistické politiky a ideologie: „Protože hospodářské cíle nebyly dosaženy a vývoj hospodářství v socialistických zemích jde rychleji dopředu než v kapitalismu, budou nyní pomalejší tempo nebo stagnace vydávány vlastně za žádoucí cíle.“ Kritika systému vede někdy ke groteskním výsledkům. Dnes by tak neargumentovala ani Komunistická strana Německa.

Když začala v 70. letech 20. století debata o hospodářském růstu, nevěděla Å¡iroká veřejnost o změnách klimatu nic. Římský klub se zabýval spotřebou přírodního bohatství, přelidněním a znečiÅ¡těním životního prostředí ve velmi Å¡irokém smyslu. Dnes, kdy se oxid uhlíku stal výrazným tématem, se přesto můžeme mnohému z tehdejší doby poučit. Především to pomůže postavit se trivializaci tématu.

Při této příležitosti by bylo dobré vzpomenout si na Nicholase Georgesca-Roegena (1904-1994). rumunsko-americký ekonom a matematik je jedním z velkých neznámých tohoto oboru, a to především kvůli jeho přesvědčení, že obzvláště radikálně prosazoval hranice hospodářského růstu. Právě od něj pochází temná věta: „Když pomineme detaily, můžeme říci, že každé dnes narozené dítě znamená méně lidského života v budoucnosti. Ale také každý cadillac, který bude někde vyroben, znamená méně života v budoucnosti.“ Georgescu-Roegen chtěl tímto drastickým způsobem varovat před spotřebou přírodního bohatství.

Studoval matematiku v BukureÅ¡ti a ekonomii na Harvardu, kde byl ovlivněn slavným ekonomem Josephem Aloisem Schumpeterem. Po pádu s Hitlerem spojeného diktátora Iona Antonesca v roce 1944 vedl v BukureÅ¡ti rumunskou komisi pro klid zbraní. V roce 1949 uprchl před komunistickou diktaturou do Spojených států a učil pak na Vanderbilt University v Nashville.

Svá nejdůležitější díla psal na začátku 70. let minulého století. Jeho životním tématem byl výzkum ekonomických souvislostí dvojích ústředních fyzikálních zákonů první a druhé hlavní věty termodynamiky. Podle první věty nemůže být energie ani vytvořena, ani zničena. Podle té druhé sice energie nezmizí, když ji člověk nevyužije, avšak bude rozptýlena a bez užitku přispěje ke znečištění životního prostředí.

Je na čase postavit se rezolutně problémům
Jsou to neúprosné zákony, ale lidstvo by vlastně nemělo mít se sledovanými ekonomy žádný problém, neboÅ¥ žije v otevřeném systému: ze slunce proudí stálý tok energie, využitelné na zemi, která je dle naÅ¡eho vnímání nevyčerpatelná. Problém je, že lidé se naučili překračovat ty zákonné hranice sluneční energie, a to tím, že miliony let v zemské kůře ukládanou sluneční energii – uhlí, ropu a zemní plyn – využívají pro sebe. A to natolik, že často musí čerpat z rezerv. Přitom je atmosféra zatížena oxidem uhlíku, který je, jak se dnes už ví, příčinou změny klimatu.

Ekonom nevěří, že tento problém lze tak jednoduÅ¡e řeÅ¡it trhem, neboÅ¥ podstatná část nutných účastníků tohoto trhu, budoucí generace, není jeÅ¡tě narozena nebo přinejmenším obchodně zdatná. Bez trhu to ale také nejde, jak ukázalo zničení životního prostředí v socialistických zemích. Georgescu-Roegens chtěl prosadit ve světě „bioekonomický minimální program“, v jehož rámci by mimo jiné doÅ¡lo k omezení počtu lidí na Zemi tak, aby mohli být živeni biologickým pěstováním. Ve skutečnosti se počet obyvatel Země od publikování hlavního díla Georgesca-Roegense The Entropy Law and the Economic Process (Zákon entropie a ekonomický proces, 1971) zdvojnásobil. Kdo by také měl tento program prosadit? Nějaký světový diktátor? Právě kvůli nerealizovatelnosti tohoto plánu je nesmírně důležité začít se konzistentně věnovat a rezolutně se postavit klimatickým problémům.

Nebývalá horka v Evropě přivedla do ulic měst tisíce mladých lidí, kteří si, inspirování aktivitou mladé Å védky Grety Thunbergové, uvědomili, že s naší planetou se něco děje a nezadržitelně se otepluje. Velmi dobře ví, že změna klimatu může ovlivnit jejich život a životy budoucích generací. Ačkoli je veřejnost dennodenně informována o hořících lesích, kácení deÅ¡tných pralesů, tání ledovců, znečiÅ¡Å¥ování oceánů, ubývání a znehodnocování půdy, existují lidé, a co je na pováženou, jsou to i mnozí politici jako americký prezident Trump, brazilský prezident Bolsonaro, nebo i české duo Klausů st. a ml. a další, kteří změnu klimatu popírají a v podstatě se drží jen „mantry hospodářského růstu“ za každou cenu. Čína kvůli svému hospodářskému růstu bezohledně rabuje nerostné a přírodní bohatství v Jižní Americe i v Africe a v podstatě se chová, jako se chovaly bývalé komunistické země. V řadě zemí bohužel vládnou autoritáři, kteří jsou pod vlivem různých lobby, aÅ¥ už je to ropně-plynová, uhelná, betonová, automobilová, zbrojařská anebo agrární, které se nejvíce podílí na současné změně klimatu na naší planetě. Stejně tak, jak vidíme na případu Číny, se zostřuje soutěž o zdroje. A čím vyšší je míra mocenské závislosti těchto autokratů, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži o zdroje vliv jiných mocenských elit, stejně jako té větÅ¡iny světové populace, jejíž podíl na moci je malý. Obojí se dělá debilizací, které podléhají větÅ¡iny společností.

Možná nastal čas, kdy by měli ti, co vládnou, začít více naslouchat vědcům, filozofům, demografům, politologům anebo sociologům. A taky slovům Samuele P. Huntingtona z knihy Střet civilizací o tom, že „civilizace budou muset žít vedle sebe v míru“ – a tím společně řeÅ¡it výzvy, jako je změna klimatu. „Ve střetu civilizací budou evropské státy stát bok po boku – anebo každý sám. Ve velkém střetu, globálním, „skutečném“ střetu mezi „civilizací“ a barbarstvím budou velké civilizace se svými úspěchy na poli náboženství, umění, literatury, filozofie, vědy, technologie, morálky a slitování rovněž stát buď bok po boku, nebo každá sama. V rodící se době jsou střety civilizací největší hrozbou pro světový mír, nejjistější zárukou před globální válkou je proto mezinárodní řád založený na civilizaci“. Současní vládci si bohužel tato slova neuvědomují, naopak, snaží se o vytváření nových světových říší – ruské, čínské, perské, arabské a osmanské… Dojde tedy k naplnění názvu Huntingtonovy knihy Střet civilizací?

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.