Do místnosti vtrhávají maskovaní a ozbrojení důstojníci, srážejí na podlahu novináře televize Dožď Alexeje Korosteleva a ostatním velí standardní „tváří ke zdi“. Toto je začátek razie v Centru sběru podpisů Ljubov Sobolové.
Je to moje první razie. Deset minut před jejím začátkem jsme si vyšli s novináři televizních stanic Dožď a Nastojaščeje vremja ven zakouřit. Bylo těsně před druhou.
Třesoucí se rukama zapínám kameru v mobilu. Poté, co mne otočili čelem ke zdi, natáčím tuto zeď, abych zaznamenala aspoň co nejvíce zvuků. Posílám záznam do redakce a podepisuji jej dvěma slovy: Sobolová. Policajti. Pak všem odeberou telefony.
Vedle mě stojí tváří ke zdi fotograf Doždě Maxim Kardopoľcev a Korostelev. Šeptem se ptám: „Načte se jim video, i když jsem telefon zamkla?“ Chlapi říkají, že ano. Trochu se uklidňuji.
Jsem ze stresu v šoku. Nikdy jsem se nebála razií, myslela jsem si, že jsem na ně připravena a vím, co mám dělat. Teď mi však všechno vyšumělo z hlavy, jsem absolutně bezradná.
Když jsme se mohli otočit, okamžitě jsem si prohlédla celou místnost. Štáb televize Nastojaščeje vremja je na druhém konci velké místnosti – jsem od nich odříznuta. V místnosti je šest maskovaných důstojníků (policie a SOBR, speciální oddíl rychlé reakce), tři důstojníci turistické policie, čtyři muži, kteří vypadají jako zaměstnanci Centra E, hlavního ředitelství ministerstva vnitra pro boj proti extremismu, další dva muži, a pak ostraha Centra pro sběr podpisů a elektrikář, který něco opravoval.
S dalšími novináři se odkazujeme na novinářské průkazy a úkoly od našich redakcí a žádáme příslušníky, aby se představili a dovolili nám natáčet. Odpovídají, že stížnosti můžeme napsat později a teď abychom nezasahovali do razie. Sdělit svá jména taky nechtějí. Jeden příslušník pouze říká, že se již představil těm, „kdo to potřebuje“.
Vyrážejí dvoje dveře, „nachází“ Ljubov Sobolovou. Vyšetřovatel jí předkládá povolení provést prohlídku, a to na základě paragrafu o masových nepokojích (článek 212 trestního zákoníku). Sobolová žádá o povolení zavolat svému právníkovi. Povoleno.
Čekáme na právníka. Příslušníci se nudí, většina z přítomných také. Stále se chvěju. Telefon mi nepřetržitě vibruje. Leží tady, na stole, velmi blízko, ale nemůžete se ho ani dotknout – hlídá ho jeden z těch, kdo vypadá jako zaměstnanec Centra E.
Žádám bezejmenného příslušníka o povolení zavolat matce. Je starší a evidentně má o mne strach. Příslušník s klidnou, dokonce blaženou tváří říká, že obtěžovat mámu naopak nemá smysl. Telefon pořád vibruje.
Maskovaný policista po nás všech chce, abychom mu ukázali občanky. Ukazuji mu svou, ale, jak mne učili, nedám ji z ruky. Snaží se vzít mi ji, držím ji pevně dál. Ruce se mi chvějí a on si toho všimne: „Proč se vám třesou ruce?“ Odpověď nenacházím.
A pak jsme upadli do nějaké dokonalé nadčasovosti. Pokusili jsme se žertovat, ale nedařilo se. Ale přesto jsme se smáli každému vtipu – snažili jsme se rozptýlit sami sebe.
V jeden moment se příslušníci očividně rozhodli nečekat díl a začali prohlídku bez právníka, navzdory protestům Sobolové. Zpočátku jsme my, novináři, chtěli sledovat, co se děje, ale nesměli jsme opustit povolený prostor dva krát dva metry.
Najednou strach nahradila nuda. Záda i nohy trpěly na tvrdých židlích, v místnosti bylo dusno, nebylo co dělat.
Sobolová odmítla účastnit se prohlídky bez právníka. Policisté ji na žádost vyšetřovatele vodí z jednoho kouta místnosti do druhého. Protože je Centrum sběru podpisů téměř prázdné, vše probíhá docela rychle. Zabavují nějaké letáky a další nesmysly.
S ostatními novináři se stále snažíme žertovat. Vyšetřovatel to najednou zakáže. Ptáme se: „Proč se nemůžete smát?“ Vyšetřovatel říká: „Je to nezákonné?“ A sám sobě odpovídá: „Ano.“ Zmítáme se v polohysterickém smíchu.
Již ke konci, když zbývá prohledat jenom jednu místnost a vzdálený kout ve velké místnosti, přichází právník Ivan Sustin. Vypadá to tak, že ho sem celou domu nechtěli vpustit. Vyšetřovatel se s ním bez nepřátelství setkává a žádá o identifikaci.
Sustin diktuje Sobolové všechny potřebné kontakty, ta si je píše na ruku. Ljubov nám říká, že ji s největší pravděpodobností budou, stejně jako 3. srpna, převážet z jednoho policejního oddělení na druhé a pak ji předvedou k soudu, kde dostane další pokutu za vystoupení na Trubném náměstí. Snažím se od právníka zjistit jeho jméno, vyšetřovatel mi píše napomenutí za maření úředního výkonu.
Prohlídka pokračuje, nadále sedíme na nepohodlných židlích a nudíme se. Po hodině nám konečně vrací telefony, ale žádají nás, abychom je nepoužívali, dokud neopustíme prostory. Tento požadavek, samozřejmě, všichni ignorujeme – každý píše do své redakce, že razie skončila. Asi za deset minut nás pouští.
Sobolovou vyvádějí až po půl hodině a někam ji odvážejí. Rozcházíme se. „No, aspoň jsme proseděli celý déšť uvnitř,“ říká někdo.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.