Americký ministr zahraničních věcí Mike Pompeo při své nedávné návštěvě ve Švýcarsku vyjádřil této zemi velkou pochvalu a poskytl deníku Neue Zürcher Zeitung rozhovor, kde také varuje před fatálně chybnými hodnoceními ohledně vztahu k Číně.
Je to poprvé od konce studené války, že americký ministr zahraničních věcí vykonal ve Švýcarsku tak rozsáhlou návštěvu. Odkud vychází náhle zájmy o relativně malého aktéra, jako je Švýcarsko?
Švýcarsko není ve skutečnosti tak malé. Má významné hospodářství a důležité vztahy s USA nejen v bankovnictví, nýbrž také v průmyslovém sektoru. Spolupracujeme ale také v důležitých otázkách bezpečnosti. Proto jsem sem chtěl přijet. Jsem si jist, že toto zintenzivnění kontaktů a prohloubení vztahů bude přínosem pro obě strany, jak Švýcarsko, tak USA.
Vámi jmenované faktory nejsou v žádném případě nic nového, avšak administrace prezidenta je očividně hodnotí jinak než dřívější vlády.
To souhlasí. My oceňujeme hodnoty zemí s hluboce zakořeněnými demokratickými tradicemi, s právně-státním systémem a s podobným pohledem, jak by měl svět fungovat. V tomto smyslu je Švýcarsko perfektním partnerem. Možná máme čas od času názorové rozdíly, pokud jde o taktiku, ale náš základní pohled na spolupráci mezi zeměmi je stejný. S takovými zeměmi chceme rozšiřovat naše vztahy.
Mají tyto zájmy nezúčastněné země Evropy, jakou je například Švýcarsko, něco do činění s frustrací nad multilaterálními organizacemi jako EU a NATO?
Ne, tomu v žádném případě nevěřím. My jsme v minulých dvou letech zlepšili vztahy s mnoha evropskými státy.
Vaše vláda často mluví o tom, že začala nová éra rivality mezi velmocemi. Co znamená tento „nový svět“ z amerického pohledu pro malé, neutrální státy jako je Švýcarsko?
Když se na začátku devadesátých let rozpadl Sovětský svaz, udělali jsme si nejdříve všichni pausu na zotavení. Mysleli jsme, že Sovětský svaz je poražen a východoevropské země by se měly připojit k Západu. To byl fantastický pokrok v politice. Ale dnes vidíme nejen revanšistické Rusko, které okupuje část Ukrajiny, nýbrž také vzestup Číny. Přitom nejde jen o hospodářský vzestup, neboť to je v pořádku. Země rostou a Čína má kolem 1, 4 miliardy obyvatel, nemáme nic proti jejich schopnosti vstoupit s námi do soutěže za rovných rámcových podmínek. Ale čínské hospodářské otevření nedoprovází žádná politická změna.
Myslím, že země jako Švýcarsko by měly čínskému jednání věnovat velkou pozornost. Když jim Čína nabízí informační technologie, měly by si být vědomy, že rozhodující výrobce je kontrolován členy komunistické strany. Je důležité vidět tyto hluboké vztahy. Pro nás na Západě je to někdy těžké, protože my fungujeme docela jiným způsobem. Existuje nebezpečí, že nejsme ohledně Číny dostatečně ostražití a Čína bude jednoho dne vlastnit strukturální základy světového hospodářství, základy, které pak nebudou odrážet západní hodnoty.
Vy narážíte na budoucí 5G infrastruktury.
Informační technologie jsou jen část, jde o mnohem více. Musíme dosáhnout toho, že nejen IT systémy, nýbrž i ty obchodní, budou naplněny západními hodnotami. Čínský hospodářský model je docela jiný než ten, v kterém může Švýcarsko konkurovat a prosperovat. Ve Švýcarsku se věří v to, že pokud má konkurence schopný produkt, může ho prodat, a tím vytvořit zisk. Číňanům jde naproti tomu o hospodářskou a politickou moc. Čína se vynořila v malých zemích, vsadila na subvencované státní kredity a využívá pak svou hospodářskou moc, aby získávala politický vliv. Tímto způsobem Západ nepracuje.
Nalezl jste pro tento úhel pohledu porozumění u švýcarské vlády? Zde např. neplánují žádný zákaz technologií od Huawei.
O tomto tématu jsme hovořili. Každé země má právo na své vlastní suverénní rozhodnutí. Je však důležité, aby každý chápal všechna rizika. Také švýcarské obyvatelstvo musí rozumět rizikům. Pro Švýcary je velmi důležitá ochrana jejich soukromé sféry, a to už velmi dlouho. Ale když vy fungujete na čínských technologiích, tak dodáváte vaše informace komunistické straně Číny. To není žádná soukromá sféra.
Součástí Vašich jednání ve Švýcarsku byla také situace v Íránu. Jak důležité bylo toto téma?
Týkalo se to jen malé části rozhovorů, ale věnovali jsme tomu dostatek času. Celá Evropa sdílí naše pojetí ohledně ohrožení Iránem, i když máme rozdílná stanoviska k jaderné smlouvě s ním. Evropa ale chápe, že zvýšená schopnost Iránu vyrábět rakety, obzvláště ty s delším dosahem a zlepšenou přesností, představuje riziko. Naše spolupráce s evropskými státy s cílem zabránění nebezpečným íránským aktivitám se dobře rozvíjí.
Americká politika vůči Íránu je však vášnivě sporná. Jak se stavíte k tomu, že evropské země neposkytly USA žádnou podporu ohledně sankcí?
Naše sankce jsou enormně účinné. Vidíme, že schopnost Iránu působit škody po celém světě se dramaticky snížila. Jednou z cest, jak změnit chování Íránců, je zamezit jim přístup k surovinám. Jak Hizballáh (prodloužená ruka Iránu v Libanonu a v syrské válce), tak šíitské milice v Iráku mají jen málo surovin. Íránská vláda stojí před těžkými rozhodnutími: chce uživit vlastní národ, nebo pracovat na novém raketovém motoru? S jadernou smlouvou, vyjednanou dřívější washingtonskou administrací a evropskými zeměmi, získalo íránské vedení enormní zdroj peněz, ale bohužel je nevyužilo pro dobro obyvatel.
Existují ve Washingtonu obavy, že by sankce mohly narazit ve třetích zemích, jako je například Švýcarsko?
Pořád si děláme starosti ohledně prosazení sankcí a tvrdě na tom pracujeme. Tam, kde zjistíme, že se sankce obchází, informujeme jednotlivé země a prosíme je, aby problém řešily. A když porušování sankcí přetrvává, zavádíme sankce.
Spor o rozdělení zatížení uvnitř NATO strhl Severoatlantickou alianci do krize. Během Vaší návštěvy v Berlíně jste opět nedostal žádný příslib, že Němci budou jednoznačně zvyšovat vojenské výdaje. Postihne to přežití NATO?
Každá země by měla dodržet povinnosti. Německá vláda přislíbila, že zvýší výdaje na obranu do roku 2024 na 2 %. To jí nevnutila Amerika, to byl její vlastní příslib. Ale podstatně důležitější je, že se USA nepřestaly zúčastňovat práce v multilaterálních organizacích. 60 % rozpočtu NATO je pořád na našich bedrech.
Politováníhodným případem jsou země, které své sliby nedodržují. O multilateralitě sice mluví, ale my v ní v praxi žijeme. Bez modelu kolektivní obrany přichází riziko, že se NATO začne rozpadat. Když občané států NATO věří, že by mohli jet na stupátku a spoléhat se pouze na ochranu USA, tak se mýlí. Členové musí část své obrany vzít na sebe. Tato nerovnováha, která trvá již delší dobu, nemůže přetrvávat.
Myslíte, že Švýcarsko jako nečlen NATO je rovněž jezdec na stupátku, nebo existují zájmy Ameriky ohledně neutrality zemí, jako je Švýcarsko?
V otázkách bezpečnosti, které pro USA platí nejvíce, je Švýcarsko velkolepý partner.
Ještě pohled na Severní Koreu. Zdá se, že zde došlo k zvláštní situaci, kdy se někteří Vaši partneři v jednáních o jaderném odzbrojení Korejského poloostrova stali oběťmi čistek uvnitř režimu. Lze s takovým režimem vůbec úspěšně jednat?
Nejtvrdší jednání neprobíhají s vašimi přáteli, ale se zeměmi, které představují skutečná rizika. Severní Korea do této kategorie zajisté patří. Záleží pouze na severokorejském vedení, kdo je naším partnerem na jednáních. Doufáme, že budeme moci tato důležitá jednání vést i nadále a dosáhnout to, co slíbil sám předseda Kim – nukleární odzbrojení Severní Koreje. Severní Korea je podivuhodný případ. Rada bezpečnosti se svého času jednomyslně vyslovila pro neostřejší sankce. To je signál vedení Severní Koreje, že proti němu stojí nejen USA, ale že rizika těchto zbraní pochopil celý svět.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.