Komunistická strana Číny se rozšiřuje ve světě jako zhoubný nádor


Zdroj: švýcarský tisk, úvodní foto: Candlelight Vigil, 20th Anniversary of the June 4th Incident, Hong Kong, (c)Ryanne Lai, Wikimedia Commons

Čou Feng-suo byl jedním z vůdců studentů, kteří v roce 1989 demonstrovali na náměstí Nebeského klidu v Pekingu za demokracii. Po krvavém potlačení demonstrací 4. června patřil k pěti nejhledanějším studentským vůdcům a skončil ve vězení. Přibližně 25 let žije ve Spojených státech. Režim v Pekingu označuje jako hanbu, která by neměla existovat.

Pane Čou, události z období kolem 4. června 1989 na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu jsou třicet let za námi. Jak hodnotíte tyto události?

Jsou všudypřítomné. Jsou částí mého života. Žiji v nich ještě stále a vdechuji tu dobu. Je to velká tragédie.

 V jednom dni Lidově osvobozenecká armáda krvavě potlačila studentské protesty, k jejichž vůdcům jste patřil. Je to vaše osobní tragedie nebo tragedie pro celý čínský národ?

Je to tragédie pro Čínu a celý svět. Nejedná se o historickou událost, protože mnoho osob a svědků té doby ještě stále žije a trpí. Musíme o jejich zážitcích informovat. Kromě toho je velký problém, že nikdo z těch, kteří se dopustili těchto zločinů, nebyl pohnán k odpovědnosti. Universální hodnoty jako demokracie, svoboda názoru a respekt k lidským právům, za které jsme před 30 lety bojovali, jsou pro Čínu důležité více než kdy jindy, protože země se vyvíjela v přesně opačném směru.

Má dnes v Číně žijící mladá generace ponětí, co se tehdy v Číně událo?

Mladí Číňané mají kompletně vymytý mozek. O tom, co se tehdy stalo, neví nic. Sedí za čínskou „ohňovou zdí“, všechny zprávy na internetu jsou filtrovány a cenzurovány. Dalším problémem je to, že střední vrstva předstírá, že o těch událostech nic neví. Situace v Číně je zarmucující.

Pociťovali jste tehdy podporu čínské společnosti, nebo to byli jen studenti, kdo byl aktivní v boji za demokracii a lidská práva?

Celková podpora ze strany čínské společnosti byla ohromující. Pro mnoho Číňanů to byl zázrak, že se mohli svobodně vyjádřit. Tyto okolnosti je přivedly k tomu, že se k nám připojili. Měli naději, že by se mohlo všechno změnit. Nesmíme také zapomenout, že před 30 lety rozzlobily Číňany rovněž zvýšené ceny potravin, které je vyhnaly do ulic. Kromě toho byl pro nás inspirací tehdejší generální tajemník KSSS Michail Gorbačov. Ještě si dobře vzpomínám na slovo „otevření“ jako součást jeho politiky.

Kdy jste zpozoroval, že váš boj ztratíte?

To mi bylo jasné už dříve. Již 25. dubna řekl tehdejší Teng Siao-pching, tehdejší faktický vůdce Číny, že nechá zabíjet lidi. Den předtím jsme byli hlásnou troubou strany, novinami People’s Daily, označeni za kontrarevolucionáře. Byl jsem si vědom, že se jedná o vážnou záležitost, která může skončit špatně.

A přesto jste nepřestal za svá práva bojovat?

Přirozeně ne. Byla to moje povinnost a otázka důstojnosti. Bojoval jsem za něco, co jsem z celého srdce miloval. A ještě stále miluji.

Teng Siao-pching je v dnešní Číně chválen za jeho reformy a otevření ekonomiky. Jak ho hodnotíte vy?

Teng byl paranoidní. Byl to tyran, který žil ve stálém strachu, že ztratí svou moc. Proto dal rozkaz k strašlivému masakru. Rozhodnutí k vyhlášení stanného a potlačení hnutí sdělil okruhu vedení při zasedání v jeho soukromé rezidenci. Přitom Tengova rodina hospodářsky a politicky z tehdejších událostí profitovala. Byl prospěchář, využil všech těch mrtvých, čímž se podařilo komunistické straně s Tengem na špičce zůstat u moci. K vítězům potlačení byla počítána také rodina tehdejšího předsedy vlády Li Pchenga.

V protikladu k Tengově rodině jste vy z potlačení demonstrací dobře nevyšel.

Ne, zcela určitě ne. Nacházel jsem se v provincii Che-pej a byl jsem jeden z nejhledanějších studentských vůdců.  Na pátrací listině pekingské policie jsem byl na pátém místě. Chytili mne a rok jsem seděl ve vězení. Poté jsem Čínu počátkem roku 1995 opustil.

Jak se vám podařilo vycestovat?

Usiloval jsem o to dlouho. Nejdříve jsem měl stipendium, abych mohl pokračovat ve studiu fyziky ve Spojených státech. Ale nemohl jsem vycestovat, protože jsem neměl žádný pas. Proti tomu jsem protestoval, tvrdě bojoval, abych ho dostal. A pak se to podařilo. Odjel jsem do Spojených států a studoval na obchodní škole. Zároveň jsem tam 20 let pracoval ve finančním sektoru. K tomu jsem založil vlastní nevládní organizaci Humanitarian China. Oběti masakru ze 4. června 1989 a političtí vězni nesmí upadnout v zapomenutí. A s mou nevládní organizací se pokouším umožnit postiženým vycestovat z Číny a zahájit život ve svobodě. Organizace také finančně podporuje aktivisty z té doby, kteří v Číně ještě žijí.

Jak se dařilo vaší rodině po potlačení povstání?

Všichni za moje aktivity a zatčení trpěli různými způsoby. Nejvíce však trpím já.

Jste ještě v kontaktu s rodinou?

Oni žijí v Číně a pořád mne milují. Pokouším se však držet odstup a kontakt minimalizovat. Tak rozdílně jsme se ve všech těch letech vyvíjeli… Moje rodina také ví, že kdybych se vrátil do Číny, že bych vynaložil veškeré své úsilí na to, aby režim padl.

Pokud jde o Čínu, co dnes obzvláště postrádáte?

Abych byl upřímný, nic moc mi nechybí. Já miluji svojí novou vlast. Spojené státy jsou přes mnoho problémů úžasná země, která mi nabízí hodně možností. Jsem tam svobodný, mohu dělat, co chci. Mohu nadále bojovat za svobodu a demokracii. Naše ideály a myšlenky z tehdejší doby žijí dál. Je mou osobní povinností bojovat proti totalitnímu režimu v Číně. Je to hanba, která by neměla existovat.

Nemůžete ale popřít, že Čína se v minulých letech hospodářsky úspěšně rozvíjela.

To také vůbec nepopírám.

Vypadá to tak, že máte osobní problém s čínskou komunistickou stranou a jejím šéfem Si-Ťin-pchingem.

On kráčí stejnou cestou, kterou zvolil na začátku třicátých let 20. století Adolf Hitler s Německem. Vidím mnoho paralel. Pomyslete na koncentrační tábory v ujgurské provincii Sin-ťiang, surové jednání s obhájci lidských práv a aktivisty nebo represe proti křesťanům. A jsou zde ještě další společné znaky mezi hitlerovským Německem a dnešní Čínou. V obou zemích zemřeli ve vězení nositelé Nobelovy ceny míru, Carl von Ossietzky a Liou Siao-po. Si-Ťin-pching je v Číně tak populární, jako byl na začátku v Německu díky hospodářským úspěchům Hitler.

Je si svět vědom nebezpečí, vycházejícího z komunistické Číny?

V čem došlo v Číně v oblasti demokracie a lidských práv k chybě? Západ dlouho myslel, že se země bude měnit také politicky, když se hospodářsky otevře. To však byla jen idealistická představa.

Proč?

Čínské hospodářství se sice dobře rozvíjelo, svobodné podnikání však neexistuje. Vlastnická práva nejsou chráněna, a když se člověk vypracuje na miliardáře, může se stát, že je unesen nebo dokonce zavražděn, a nikdo se tím nebude zabývat. Není žádné tržní hospodářství, jak Západ doufal. A semínko bylo zasazeno před 30 lety, když strana nechala střílet do vlastních lidí. Tehdy ztratila svojí legitimitu.

Proč Západ v roce 1989 nereagoval?

Ten se díval jen na velké šance, které velká země nabízí. Důsledky této pasivity jsou nyní zjevné. Západ nezabránil nástupu Číny a nyní má problém.

Co může zbytek světa podniknout proti Číně.

Musíme nyní zpětně udeřit. Považuji americké rozhodnutí postavit se Číně za správné. Musíme zvážit, zda vyloučíme Čínu ze světového obchodu a internetu, aby se totalitní systém komunistické strany nerozšířil jako zhoubný nádor do celého světa.

Před 30 lety mnoho studentů v boji za demokracii a svobodu názoru ztratilo své životy. Vyplatil se ten boj?

Je mi to líto, ale nevyplatil. Avšak svoboda je dar, za který se musí bojovat. Každá snaha porazit čínský systém je hodnotná.

Žijete nyní více jak dvě desetiletí v Americe. Máte dojem, že lidé, žijící ve svobodných systémech, vnímají svá privilegia jako samozřejmá?

Hodnot, jako jsou demokracie, svoboda názoru a zajištění lidských práv, si cením více než mnozí západní občané. Musel jsem zkusit na vlastní kůži, jak je strašlivé, když jsou člověku taková práva upírána. Musíme být na pozoru a tyto hodnoty bránit.

Cítíte se ve Spojených státech bezpečně, nebo máte strach z hrozby ze strany Číňanů věrných systému?

To, že se necítím bezpečně, patří k mému životu. Nejsem však neustále nervózní, ačkoli jsem si vědom, že všechno se může stát. V San Francisku jsem byl před několika lety fyzicky napaden Číňany, kteří věří systému, který v Číně vládne. A nedávno stáli lidé před mým bytem a za bílého dne fotografovali. Jistě mne chtěli zastrašit. Ale to je v pořádku. S tím mohu žít.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)