Roztrhaná Evropa nemá šanci

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Allegorical mosaic Europe and her Genius, Gallery Vittorio Emanuele II in Milan, Italy, (c)Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]

Jak píše ve své knize „Porozumět Evropě“ anglický historik a kulturní filozof Christopher Dawson, „ je společenství národů a jen taková může přežít. Kdyby byla tato myšlenka pevně zakořeněna v myslích státníků, vzdělanců a prostých lidí, byla by větší naděje, že se prosadí. Bohužel veškerá váha státní propagandy, oficiální i politika se vždy soustřeďují na ideologii státu a národa.“

Christopher Dawson ve  svém díle, které vydal v roce 1952, v podstatě předpověděl to, co se děje nyní v Evropě, kdy je Evropská unie jako společenství národů ve své duchovní a existenční krizi. nacionalizmu 19. století se přetavila přes pangermanismus do ideologie nacizmu a přes panslavismus do ideologie komunizmu. Obě roztrhaly Evropu na kusy a mají na svědomí miliony lidských životů. Evropská unie je naprosto unikátní projekt k udržení míru v Evropě, který nemá alternativu. Přesto se síly nacionalizmu v Evropě opět probudily a ohrožují její základy. Tzv. národní státy bohužel měly a mají v Evropě neotřesitelnou pozici, kterou posilují extrémistické síly ztělesňované politiky, jako jsou italský ministr vnitra Salvini, francouzská předsedkyně bývalé National Front Marine Le Penová, holandský politk Wilders, maďarský nacionalista, ministerský předseda Orbán,  předseda polské PiS Kaczynski, a také čeští politici V. Klaus st. a ml., předseda SPD Okamura nebo německá strana AfD. Jeden ze zakladatelů dnešní EU reagoval na pozici národních států slovy: „Národnímu zájmu nesloužíme úzkostlivým nebo sobeckým uzavíráním se vůči okolí, nýbrž přátelským porozuměním a co nejširší spolupráci s jinými. Nezávislost se čím dál víc stává pojmovou fikcí, která je vytěsňována ‚zákonem solidarity‘, protože solidarita je nakonec tou sílou, která otvírá budoucnost.“

Duchovní základna

Základy Evropy spočívají v základech judaismu a , ale přitom nejde o to, aby křesťanství mělo deklarované výsadní postavení. Jde spíše o to, abychom si uvědomovali, že bez sounáležitosti, bez podpory dobrých sousedských vztahů především na základě regionů, pro které stojí za to něco obětovat, a též bez účasti na veřejném životě, na nejrůznějších diskuzích, nemůže vzniknout podhoubí, z něhož by vyrostli politici, kteří nebudou jen „tvrdě prosazovat zájmy svých voličů“, ale nahlédnou, že existují naše společné zájmy napříč Evropou, které je třeba hájit především. Když se podíváme vedle k německým sousedům, kolik např. u nich existuje různých spolků, iniciativ, včetně religiózních, jež různými formami rozvíjejí občanské vzdělávání, které právě v České republice tak chybí. Neuvědomujeme si svojí velkou pasivitu. Jak říká sociolog Jan Hartl, „ze všech mezinárodních srovnání vyplývá, že prostě sedíme u zpráv a říkáme si: ještě se to pořád nelepší.“ Budeme-li takhle pasivní, zůstaneme někde na půli cesty mezi Východem a Západem, v situaci, v níž se nacházíme v současné době. Jako by jsme ve svém myšlení „zamrzli“.

Francouzský kněz a mediální expert Noël Choux jednou v podobné debatě podotkl směrem k Čechům: „Mysleli jsme si, že budete více cestovat, více usilovat o kontakty a spolupráci s lidmi z jiných částí Evropy.“ Bohužel nemohl vědět, jak hluboce jsou zasaženy charaktery našich občanů po více jak 40leté komunistické totalitě.  Fridrich August Hayek ve svém skvělém díle „ k nevolnictví“ píše o Evropě jako o „společenství národů svobodných lidí“. Již zmiňovaný Christopher Dawson o alternativě evropského řádu založeného na unii nebo konfederaci menších států a jejich právech a odpovědnosti.

Pokud má Evropská unie skutečně naplnit v globálním světě své poslání, měla by dospět k federaci typu „Spojených států evropských“. Bohužel v současné době Evropu tlačí ze všech stran – včetně České republiky – sobectví pod hesly „národních zájmů.“ Rozmnožení národních států, především těch po konci 1. světové války, zvýšilo nestálost a nejistotu nového pořádku, vzniklého po Pařížské konferenci v roce 1919. Každý z nich musel okamžitě bojovat proti vnějšímu tlaku některé sousední velmoci a proti vnitřnímu tlaku národních menšin, což exemplárně představovalo nově vzniklé Československo, a na což dnes ve své knize „Ohrožená Evropa“ upozorňuje Američan George Friedman.

Jenomže Evropa roztrhaná na spoustu nespolupracujících států nemá vůbec šanci obstát vůči žádnému z nebezpečí příštích desetiletí: migrace, ekologická krize, ruská dezinformační válka, čínská ekonomická expanze, možné vrtochy USA. K tomu všemu Evropská unie potřebuje dostatečnou duchovní základnu, kterou měla na počátku křesťanství a teď ji podstatně ztratila. Bez toho se stane kořistí sobců a populistů.

Zdroj: Josef Beránek, Roztrhaná Evropa nemá šanci