„Syrienizace“ světa


Úvodní foto: A Volcano Called Syria (c)Carlos Latuff, Wikimedia Commons

Válka v Sýrii je symptomem nového světového „nepořádku“, v kterém etablované mechanismy k vyřešení konfliktů nefungují. Je v Sýrii v koncích, nebo zpečetí konec ?

Tato slova a následující komentář jsou výtažkem z německého originálu knihy Syrien Krieg (Syrská válka) novinářky na volné noze a expertky na Blízký východ Kristine Helbergové, která v tomto regionu žila a pracovala jako zpravodajka v letech 2001-2008.

Zdá se, že válka v Sýrii je vojensky rozhodnuta, ale je skutečně pryč? Na mnoha místech již nepadají bomby, ale můžeme tato území označit jako bezpečná? A může země vůbec najít mír, pokud příčiny povstání nadále existují? Již několik let vytváří syrský konflikt většinu uprchlíků: 6,3 miliony mimo Sýrii a ještě jednou tolik vyhnanců uvnitř země. Více než polovina obyvatelstva musela opustit své domovy. Humanitárně, politicky a vojensky je tato válka největší lidmi vytvořenou katastrofou od 2. světové války. Je to historické selhání naší doby.

Totální selhání mezinárodního společenství
Z vnitropolitického syrského boje o moc se dávno stal světový konflikt, jehož následky zasahují především Evropu, a jehož řešení nás všechny zasáhlo. Sýrie byla internacionalizována a svět bude nyní „syrienizován“. Výsledkem je nový světový nepořádek, nebezpečný a nehumánní. To, co se děje v Sýrii, je výsledkem totálního selhání mezinárodního společenství, jeho institucí, vlád a společností. Etablované mechanismy po konci 2. světové války k zabránění nebo úspěšnému vyřešení konfliktů, v Sýrii však nefungují. Časy, kdy si chytří ministři zahraničních věcí sedli ke stolu a po ostrém „handlování“ našli řešení, které všem zachovalo tvář, jsou pryč. Také úroveň jednání, při nichž si zástupce vlády sedl s vůdci opozice a s veliteli různých milicí a pod respekt vzbuzujícím diplomatickým tlakem společně dospěli k mírovému plánu, je dnes minulostí. V případě Sýrie ztroskotaly tyto mechanismy i kvůli mnoha zahraničním a nestátním aktérům s odporujícími si zájmy. Co bylo vyjednáno na oficiálních mírových konferencích a neformálních rozhovorech v Ženevě, Vídni nebo Astaně, se na dění v Sýrii sotva projevuje. Prostředky a triky, s nimiž vyjednavači dříve dosahovali přiblížení, vstřícnosti, konsenzu a deeskalace, dosloužily. V Sýrii je diplomacie v koncích, aspoň to tak vypadá. Nebo zpečetí Sýrie konec diplomacie?

Nový světový nepořádek
Ve skutečnosti se nemůžeme bavit pouze o Sýrii. Všeobecně chybí našemu světovému pořádku vhodné nástroje. Neboť zatímco se svět docela změnil – je dnes multipolární, provázaný, dynamický a nepředvídatelný, jeho regulační rámec pochází ještě ze studené války, snad nejpřehlednější fáze v historii světa. Tehdy byly linie jasné, aktéři vypočitatelní, kanály rozhovorů etablované a politici si navzájem zavázáni. Zbrojení k odstrašení nebylo pěkné, ale bylo srozumitelné. Dnes již nejsou konflikty plánovány nebo vedeny konvenčními zbraněmi, nýbrž s pomocí médií, přes internet s propagandou a dezinformacemi, s nacionalistickou rétorikou a delegitimizací, s odstraněním nebo zavedením cel, se sankcemi a investicemi, vyháněním lidí, odsouváním uprchlíků a s nasazením paravojenských nebo teroristických organizací. Svět je dezorientován a my jsme ještě nenalezli prostředky, jak ho nově pojmout. Syrská válka je první konflikt, který tuto skutečnost bezohledně odhalil.

Ztroskotání organizací OSN
Mechanismy OSN jsou neúčinné, a to v politice i v diplomacii, při humanitární pomoci i při prosazování mezinárodního práva. Politicky jsou organizace OSN neschopné jednání, protože je blokuje Rada bezpečnosti. Rusko se svým právem veta zabránilo přijetí již více než deseti rezolucí. A i v případě, že se stálí členové Rady sjednotí na nějakém závěru, není realizován. Diplomaticky nedosáhli nic ani ti nejzkušenější zprostředkovatelé. Jedinou zásluhou diplomacie OSN v současné době je, že syrský konflikt neskončil v zapomnění a nitě rozhovorů k různým aktérům nebyly zpřetrhány. Samotné humanitární úsilí není dostatečné. Syrská mise je nejdražší program pomoci v historii Spojených národů a každý rok je podfinancován. Mimo to si nechávají různé organizace diktovat, co a jak mají dělat, od Damašku, ze strachu, že by jejich pracovníky země vykázala a současnou pomoc znemožnila. Milionům potřebných na územích kontrolovaných režimem tudíž nepomáhají vůbec. Přitom bez peněz OSN by Asád nebyl schopen postarat se o své obyvatelstvo.

Právní instrumenty nezabírají
Další řadou mechanismů k řešení konfliktů jsou právní komponenty – prosazení Ženevské  konvence, aplikace lidských práv, potrestání válečných zločinů před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Krutí diktátoři, kteří ve svých zemích vyvraždili miliony civilistů, zde byli vždy. Mao Ce-tung v Číně, Adolf Hitler v Německu, Josif Vissarionovič Stalin v Rusku, Pol Pot v Kambodži. Ale přesto všechno nikdo z nich nepoužíval celoplošné vzdušné útoky kazetovými bombami a otravnými plyny na obytná území, rakety cílené na nemocnice a školy, tedy zbraně hromadného ničení a celou státně organizovanou zabíjející mašinerii v centrech tajných služeb proti vlastnímu obyvatelstvu. Ano, rebelové mučili zajatce, také Islámský stát zabíjel svévolně a také při útocích Spojených států umírají civilisté. Ale násilí Asádova režimu je systematické a institucionalizované. Celý politický aparát se podílí na vyhlazování civilistů. O to tragičtější je skutečnost, že v případě Sýrie žádné etablované právní nástroje nezabírají.

Osudový signál
Mezinárodní soudní tribunál k řešení situace nepřispěje, protože Damašek ho neuznává a Rusko v Radě bezpečnosti všechny aktivity v tomto směru blokuje. Také pro zřízení samostatného tribunálu výhradně pro Sýrii, jak tomu bylo v případě bývalé Jugoslávie a Rwandy, si vyžaduje rezoluci OSN. Selhání v této oblasti je snad nejzávažnější, neboť stávající beztrestnost za zločiny, jaké se v Sýrii roky páchaly, vysílá osudový signál k vládcům tohoto světa: Ty můžeš zabíjet, jak chceš, pokud zabíjíš vlastní lidi a máš přítele v Radě bezpečnosti. Hrozí nám tudíž „syrienizace“ světa. Všechno, co se v Sýrii děje nebo nefunguje, se stává globálním trendem. Standardy se snižují, mezinárodní úmluvy ztrácejí hodnotu, spolupráce se ukončuje, smlouvy se vypovídají, do popředí se posouvají národní zájmy. Pozorovat lze šest následujících forem vývoje:

Přibývající vnitrostátní konflikty
1. Doba mezinárodních válek je pryč, přibývají však vnitrostátní konflikty. Na Sýrii vidíme, jak se z jednoho takového vnitrostátního konfliktu stane transnacionální, regionální a mezinárodní konflikt, který by mohl vyvrcholit válkou mezi zeměmi, třeba mezi Izraelem a Iránem. Když mezinárodní společenství nenajde pro vnitrostátní problém žádnou společnou, jednotnou a odsouhlasenou odpověď, vmíchají se do něj přímo různé zahraniční síly. K tomu, aby se toto klubko různě si odporujících zájmů rozpletlo, chybí příslušná grémia a procesy.

2. Konflikty už nebudou řízeny hlavně světovými mocnostmi, nýbrž stále více regionálními státy, milicemi a nestátními aktéry. V popředí totiž stojí lokální zájmy, a ne globální vztahy. Pokud jde o Sýrii, je vliv světové mocnosti Ruska na Írán a jeho revoluční gardy, ale také na Asáda omezen. Stejně tak málo mohou Spojení státy zadržet svého spojence Turecko, vytvořit přátelské vztahy mezi Katarem a Saúdskou Arábií či poroučet rebelům. Regionální nepřátelství a mezinárodní konflikty mohou v každé době eskalovat – a globálně myslící a ve vážném případě neeskalující instance už nebude existovat.

Kam se poděla věrnost úmluvě?
3. Spojení „věrnost úmluvě“ můžeme z lexikonu mezinárodní politiky škrtnout. Státy už neudržují mezi sebou dlouholeté spojenectví, nýbrž vstupují do účelových aliancí s cílem prosazení vlastních zájmů. Výrazně se to projevuje třeba na právě se rozpadajících transatlantických vztazích mezi USA a Evropou, protože prezident Trump míní, že může prosazovat americké zájmy sám a rozkazovacím tónem. Avšak to, jaké protichůdné obraty, a tudíž nepředvídatelnost, vytvářejí krátkodobé účelové aliance, jednoznačně ukazuje syrský konflikt. Jak přesto, že USA a Turecko jsou partneři a spojenci v NATO, Washington podporuje společně s YPG (Lidovými obrannými jednotkami) v Sýrii skupinu, kterou Ankara pokládá za nepřítele. Spojenci jednoho jsou považovány za teroristy tím druhým. Turecký prezident Erdogan je vlastně proti Asádovi. Kdyby mu však pomohl s vyhnáním YPG, uvítal by ho. Je pro něj přijatelnější Asádův režim na vlastní hranici, než kurdská autonomie. Rusko zase podporuje syrský režim, ale nepodniká nic, když Asádova zařízení bombarduje Izrael, protože do nich pronikají íránské milice. Neboť Putin nechce riskovat nepříjemnosti s Izraelem, který je vlastně taky jeho spojencem. A tak zde vládne chaos složený z různých parciálních zájmů, dynamických vztahů, a tím nově vznikajících front, neboť místo toho, aby intervenující síly sledovaly v Sýrii stanovenou konstantní linii, musí se přizpůsobovat stále novým uspořádáním.

Zástupné války s nestátními aktéry
4. Mnohé země se do konfliktu nevměšují přímo s vlastními vojsky a vojenskými poradci, ale působí nepřímo přes nestátní aktéry. Nejde zde pouze o vyzbrojování vnitrozemských skupin či pučistů, jak to léta dělají Spojené státy (v Latinské Americe a Afghánistánu), nýbrž také o vysílání vlastních milicí, které nejsou pod vlivem státu. Jejich jednání a chování je tudíž nepřehledné a nevypočitatelné. Irán posílá do Sýrie revoluční gardy a šíitské bojovníky z celého světa. Rusko se vyhýbá nepopulárním ztrátám příslušníků armády tím, že nasazuje soukromé žoldáky, a Hizballáh je v Sýrii na vlastní účet a neposlouchá žádnou libanonskou instanci. S takovými nestátními aktéry je ještě těžší vést válku, protože mnozí z nich prosazují výhradně vlastní zájmy a zbavují za nimi stojící mocnosti zodpovědnosti. V Sýrii bojují tucty skupin. Žádná tato skupina neposlouchá vládu, řídí se pouze příkazy jednotlivých „silných mužů“.

Důvěra v mezinárodní instituce eroduje
5. Syrská válka oslabila dosavadní mezinárodní struktury. Vzhledem k tomu, že dosavadní pravidla, smlouvy, instituce a mechanismy v Sýrii selhaly, došlo k silnému otřesu všeobecné důvěry v tento systém uspořádání a nadnárodní spolupráci. Který vůdce se ještě dnes cítí zavázán Všeobecnou deklarací lidských práv, konvencí OSN proti mučení a genocidě? Samotná Ženevská konvence, která po 2. světové válce nastavila pravidla a byla uznána všemi státy, zchátrala jako špatný vtip. Poté, co v Sýrii začalo docházet k masovému  porušování lidských práv, začaly se denně porušovat i v jiných zemích a regionech. Syrský konflikt dokazuje, jak nespravedlnost na jednom místě postihuje spravedlnost všude. Váleční vůdci mohou dělat, co chtějí, společnost je otupena, cíl světí prostředky.

Návrat k autokracii?
6. A nakonec se, posílená válkou v Sýrii, nově rozhořela otázka systému, diskuze o tom, který státní a společenský model lidem nejlépe slouží.  Před několika lety platila liberální demokracie bezproblémově jako nejlepší forma spolužití, svobodná, státoprávní a úspěšná. Mezitím začali projevovat svou sílu . Prezident Putin se snaží o obnovení bývalé velikosti své země. Nezadržitelně postupuje čínský hospodářský růst, efektivně pokračuje Pekingem praktikovaná autokracie. Většina obyvatelstva Turecka podporuje cestu prezidenta Erdogana k autokracii. A Američané si zvolili prezidenta, který opovrhuje institucemi právního státu a nejraději by vládnul přes twitter. Liberální demokracie Evropy mezitím zápasí s problémy. Sociální stát je byrokratický, veřejná správa neefektivní, politická elita neutralizována. Hospodářské koncerny jednají nezodpovědně, parlamenty jsou nerozlišitelnými lidovými stranami či hnutími ochromeny, rozdělení bohatství se jeví jako nespravedlivé a společnost je rozštěpena. A konflikt v Sýrii najednou ukazuje, že autokraticky země s autokratickými vůdci mohou své zahraničně-politické zájmy prosazovat úspěšněji, než to dokážou demokracie. Zatímco ty se starají a musí zohledňovat veřejné mínění, mohou šéfové států jako Putin, Erdogan a irácký revoluční vůdce Chameneí rychle a skoro sami rozhodovat na vlastní pěst. V Sýrii proto jednoznačně zvítězila autokracie. Západ hodně mluvil a málo dělal a tímto rozporem mezi slovy a činy prohrál vlastní důvěryhodnost. Se svým systémem mezinárodních dohod, morálních principů, smluv a demokraticky legitimních institucí nebyl schopen ani jen pomoci Syřanům ukončit válku. Liberální demokracie v Sýrii selhala.

Doslov
Selhání západních demokracií a bezprecedentní zneužití práva veta Ruskem v Radě bezpečnosti se vrací především Evropě a EU jako bumerang v podobě uprchlické krize, nacionalistickým egoismem řady členů EU, oslabením evropských hodnot, brexitem, nejedností a především nedůvěrou občanů k instituci, jakou EU je.  Pokud se tento subjekt, který nemá v dějinách Evropy alternativu, rozpadne, může skutečně dojít k tomu, co popisuje výše uvedený komentář.

Samuel P. Huntington ve své dodnes velice citované knize Střet civilizací píše:

„V 50. letech 20. století varoval Lester B. Pearson (kanadský právník, diplomat, politik, nositel Nobelovy ceny míru), že lidstvo vstupuje do doby, kdy budou různé civilizace muset žít vedle sebe v míru, učit se jedna od druhé, studovat vzájemně svou historii, ideály, umění a tak vzájemně obohacovat své životy. Alternativou v tomto přelidněném malém světě je nedorozumění, napětí, střet a katastrofa. Budoucnost míru i civilizace závisí na porozumění a kooperaci mezi politickými, duchovními a intelektuálními vůdci hlavních světových civilizací. Ve střetu civilizací budou evropské státy stát bok po boku, anebo každý sám. Ve velkém střetu, globálním „ skutečném“ střetu mezi civilizací a barbarstvím budou velké civilizace světa se svými úspěchy na poli náboženství, umění, literatury, filozofie, vědy, technologie morálky a slitování rovněž stát buď bok po boku, nebo každá sama. V rodící se době jsou střety civilizací největší hrozbou pro světový mír, a nejjistější zárukou před globální válkou je proto mezinárodní řád založených na civilizacích.“

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.