„Sedmtisícpětsetčtyřicetšest prohlášení bylo zavádějících anebo prostě lží.“
Donald Trump, prezident USA, je v úřadě 700 dní. Podle deníku Washington Post je to dobrý důvod k bilancování. Jak je to u něho s pravdou? Během doby ve funkci šly jeho „lživé zatáčky“ obzvláště strmě vzhůru.
5. listopadu 2018 pronesl Donald Trump podle Washington Post 139 nepravd. Tedy každých deset minut, nepočítaje noční spánek. Za dobu jeho úřadování bylo 7.546 prohlášení zavádějících anebo prostě lží. Trump tak zůstává již více než 700 dní v mnohých ohledech lhářem číslo jedna. Noviny Washington Post u příležitosti jeho 700denního úřadování ve čtvrtek 20. prosince 2018 opět ukázaly bilanci o jemu vlastní „lásce k pravdě“. Trump v únoru 2017 na Twitteru zdůrazňoval, že všechny negativní ankety k jeho politice jsou lživé; evidentně vidí svět tak, jak se líbí jemu. Obzvláště příkré byly Trumpovy „lživé zatáčky“ v listopadu 2018, tedy přibližně v polovině jeho funkčního období.
Lže tedy Trump často? Tuto otázku položil Washington Post také bývalému tiskovému mluvčímu Bílého domu Seanu Spicerovi. Ten prohlásil, že sám Trump pojmenoval svou techniku „exaggerated hyperbole“, tedy přehnané přehánění. Podle Spicera je Trump jednoduše typem prodavače. Sám Trump ve své knize The Art of the Deal používá zcela jiný výraz, truthful hyperbole, což lze přeložit jako pravdivé přehánění. Ale dobře. Že se exmluvčí docela nekorektně odvolává na to, co jeho notoricky nepravdy rozšiřující bývalý šéf píše a říká, není nijak překvapující.
Doslov
Lež se stala každodenní zbraní nejen amerického prezidenta Trumpa, ale je součástí politiky všech nyní vládnoucích autokratů, jako jsou prezident Ruska Vladimir Putin, turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, čínský prezident Si Ťin-pching, maďarský předseda vlády Viktor Orbán, předseda polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosław Kaczyński, český prezident Miloš Zeman či oligarcha, předseda české vlády Andrej Babiš. Současná doba se vyznačuje krizí politiky. Nejsou za ni vinni jen politici, ale také občanská společnost, která se přestala zajímat o politiku jako veřejnou činnost. Pro politiky se stala především mocí. Občané zlenivěli a neřídí se heslem českého barda Karla Kryla „Politikům se nevěří, politici se kontrolují“. A bohužel lidé si vhozením lístku do urny myslí, že tím pro ně účast na veřejném životě skončila. Naopak, musí přijít každodenní kontrola politiků, a to zvláště v dnešní době, kdy je slabá parlamentní opozice.
Vynikající americký politolog Fareed Zakaria již před mnoha lety ve své knize Budoucnost svobody upozorňoval na to, že američtí politici se již tehdy stali rukojmími různých lobby. O to viditelnější je to dnes, kdy jsou rukojmími nadnárodních společností. Když pominu jiné země, tak u nás je předseda vlády Babiš největším lobbistou pro svůj Agrofert, a sám prezident Zeman je obklopen proruskými a pročínskými lobbisty. To je nejen konec politiky jako veřejné služby, ale její zneužití k mocenským, skupinovým a vlastním zájmům např. výše jmenovaných „politických machokratů“.
Náš přední odborník na výzkum mozku Dr. František Koukolík to ve své knize zmiňuje lapidárně:
„Nejjednodušší definice moci říká, že je možností přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli. Problémem je „patologická moc, samoúčel, který se může projevovat syndromem mocenské pýchy (tak viditelné u prezidenta Zemana). Nadto si lze představit vznik závislosti na moci, která se podobá závislosti na alkoholu. Kombinace mocenské pýchy s mocenskou závislostí se může stát mocenskou posedlostí. Čím vyšší je míra mocenské závislosti, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži vliv jiných mocenských elit stejně jako té části populace, jejíž podíl na moci je malý. Obojí se dělá debilizací nejen politiky ale i médii, které podléhá většina společnosti. Příkladem může být současná česká společnost.“
Evropská společnost by neměla zapomínat na počátek 20. století, kdy v Evropě vládl nebývalý rozmach a prosperita a za 14 let, v roce 1914, vznikla první světová válka a dvacet let po jejím skončení další, nejkrutější v dějinách lidské civilizace. A byli to právě politici, kdo selhal, a byli to občané, kdo tyto politiky nekontroloval. A po 73 letech evropského míru se zde opět šikují temné síly zla, zpátečnictví a nacionalizmu, který byl příčinou obou tragédií ve 20. století.
Vraťme se k myšlenkám filozofů, jako byl René Descartes s jeho nesmrtelným „Myslím, tedy jsem“ či Immanuel Kant s jeho „K věčnému míru“ a myšlenkami: „Konej tak, aby maxima tvé vůle mohla býti brána jako princip všeobecného zákonodárství.“ A nezapomeňme hlavně na to, že „budou-li o otázkách války rozhodovat sami lidé, rozmyslí si vzít si tak špinavou záležitost do svých rukou.“
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.