„Jedinou možností, jak bojovat proti vládě zla a nezákonnosti, je znalost pravdy,“ Anatolij Marčenko.
Odpůrce sovětského režimu Anatolij Marčenko byl pronásledován prakticky 20 let. Šest let strávil ve vězení a na mnoha místech ve vyhnanství. Jeho nejznámějším dílem je útlá knížka „Žij jako všichni,“, v níž popisuje způsoby a chování tehdejší sovětské moci. V naší společnosti je málo znám jeho otevřený dopis občanům Československa z 22. července 1968, kde vyjadřuje jasnou podporu tehdejšímu Pražskému jaru a předpovídá to nejhorší, totiž že nás Sověti obsadí. Jeho manželkou byla Larisa Bogorazovová, jedna z těch 8 statečných, kteří se postavili na protest proti okupaci naší země na Rudém náměstí v Moskvě, která se v Československu vyjádřila k prvnímu vydání knihy „Žij jako všichni“ v roce 1990.
„Jsem ráda, že se dílo Anatolije Marčenka konečně dostane k českému čtenáři. Československo zaujímá v Anatolijově a mém osudu zvláštní místo, jako ostatně v osudu mnoha našich spoluobčanů. PRAžSKé JARO bylo jarem i naší naděje a srpnová katastrofa se stala naší osobní bolestí a naším pokořením“, řekla tehdy.
Pro mnohé byly československé události roku 1968 prostě bojem mezi stalinismem a „socialismem s lidskou tváří.“ Později posloužil tento model některým lidem, hlavně na Západě, jako omluva pro nečinnost a netečnost – to si prý vyřizují mezi sebou účty komunisté. Anatolij byl však příliš nezávislý a příliš nestranický, než aby svoje svědomí uklidňoval takovými nálepkami. To, co se dělo, chápal jako boj československého lidu za svobodu, „za naší a vaší svobodu,“ jak hlásá staré polsko-ruské heslo. A solidarita v boji za svobodu, to je jediný, skutečný internacionalismus hodný svého jména. Anatolij takovým internacionalistou byl, a proto se nemohl vyhnout tomu, co považoval za svou internacionální povinnost. Nemohl se nepokusit varovat Československo před nebezpečím, které mu hrozilo. Byl si vědom následků svého činu, ale byl připraven za něj platit.
„Nevím, jestli tenkrát v červenci dolehl hlas Anatolije Marčenka až k břehům Vltavy. Ale myslím si, že by měl být slyšen i dnes po více než dvou desetiletích. Ať dnes promlouvá k Čechům a Slovákům o něčem jiném – o tom, že právě Rusko bylo vždycky s nimi, že my, Rusové, jsme si také lehali pod srpnové tanky,“ uvedla Larisa Bogorazovová. „Anatolij totiž nebyl ve své solidárnosti osamocen: nezapomeňme na jména Petr Grigorenko, Ivan Jachimovič, Valerij Pavlinčuk, Ilja Rips… Byli ještě další, kteří zmizeli beze stopy nebo téměř beze stopy. Dokumentární příběh Žij jako všichni“ považuji za nejlepší knihu Anatolije Marčenka. Nejenom proto, že jeho spisovatelské mistrovství rostlo s každým jeho dílem a Žij jako všichni je Anatolijova poslední věc. Myslím si to i proto, že je to kniha o osudu a osud, který se stal knihou. Slovo a čin se tu nedá oddělit jedno od druhého oddělit. Takový byl tenkrát i náš život.“
Příběh zůstal nedokončen. V prosinci 1986 Anatolij Marčenko zahynul ve vězení, kam se dostal za protest proti vyhnanství akademika Sacharova, zahynul po čtyřměsíční hladovce za osvobození politických vězňů.
Týden nato se akademik Sacharov vrátil z vyhnanství.
Dva měsíce nato začalo propuštění politických vězňů
Tři roky nato sametová revoluce v Praze skoncovala s kolaborantským režimem.
„Někdy si myslím, že příběh Žij jako všichni zůstal opravdu nedokončen,“ posteskla si v únoru 1990 Larisa Bogorazovová.
Čest památce Anatolije Marčenka a Larisy Bogorazovové!
Epilog
V letošním roce si naše společnost připomíná 50. výročí „Pražského jara“, které tragicky skončilo 21. srpna 1968, kdy nás věrolomně napadla vojska tehdejší Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Vzpomínám si na to velmi dobře. Bylo mi 24 let, když jsem se doma probudil za nezvyklého rachotu způsobeného tankovými pásy na dlažbě silnice. Byly 2 hodiny v noci. Vyběhl jsem a už tam stála kolona tanků. Lidé vybíhali z domovů a vůbec nevěděli, co se stalo. Hned ráno jsem sedl na skútr a jel do práce na státní statek poblíž Kadaně. Po příjezdu ke kravínu jsem je viděl: 6 tanků stálo s namířenými hlavněmi směrem na kravín, stáli tam sovětští vojáci a vojenská auta. Ten den jsem spal s hlídačem ve stáji a pozoroval, jak vojáci potajmu chodili do přípravny krmení, kde jsme měli uskladněny veliké zásoby prošlých datlí, z kterých jsme dělali nápoj pro krávy. Právě pro ty datle a horkou vodu si vojáci, byť byli vyplašeni, chodili a dělali si „samohonku“.
Až v tomto roce si plně uvědomuji, k čemu tehdy došlo a co mělo a dosud má vliv na současnou českou společnost. Stejně jako v září 1938, v únoru 1948 a v srpnu 1968 jsme selhali. Třikrát během 30 let jsme ztratili bez odporu svobodu. A právě proto je letošní 50. výročí srpna 1968 tak významné. V době, kdy česká společnost stojí na křižovatce a opět jí hrozí ztráta svobody. I tehdy, stejně jako dnes, nás zrazují politici a lidé tíhnoucí k vládě pevné ruky, potlačování kritiků moci, médií a především k autokratické vládě Vladimíra Putina.
Larisa Bogorazovová ve svém komentáři použila výraz: „to prý si mezi sebou vyřizují účty komunisté.“ V podstatě to tak bylo. Zradila nás však především politika tehdejší KSČ, která pak pod „ultrakonzervativními“ komunisty zavedla tzv. normalizaci a distribuovala lidem pamflet Poučení z krizového vývoje, který převracel pravdu. Tisíce lidí, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk, ztratily své zaměstnání, mnozí, včetně členů později založené Charty 77 byli pronásledováni a dokonce donuceni k emigraci. Jako bývalé člen této strany cítím spoluvinu na tom, co se v srpnu 1968 a v dalších 20 letech stalo. Měli by to také cítit i ti bývalí, dodnes žijící komunisté. A především by si spoluvinu měli přiznat i dnešní komunisté, kteří se dokonce stali podporovatelé současné vlády. Jak absurdní divadlo – od zrady k podpoře Babišovy vlády.
Postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně, co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší, než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti!
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.