Babišova vláda v kontextu stoletého výročí Československa


Úvodní foto: Alex Proimos / Head in hands

Tak nám v noci vznikla s důvěrou. Byla tak zakončena téměř rok trvající fraška o usilování základního prvku naší demokracie, tedy získání důvěry pro vládu v parlamentu, až nám onen parlamentní prvek naservírovalo sdružení přátel komunistických koncentračních táborů a popravišť, aby tak došlo k jejímu zcela naprostému popření.

I když si i nadále budeme na demokracii hrát, přičemž moc uchopily dílem osoby s poruchou osobnosti schopné pro ukojení své drogové závislosti po ní vlastně čehokoliv a dílem komunističtí masoví vrazi hned z několika uskupení.

Ale je třeba na druhou stranu na tento fakt pohlédnout s notnou dávkou sebepoznání ve smyslu naší , aby vlastně vyšlo najevo, že v roce, ve kterém si někteří budou připomínat sto let od založení Československa, jsme si dopřáli vlády přesně a zcela v tomto duchu.

Již jen ten fakt, že onen stát již dávno předávno neexistuje, je symptomatický pro celou naši společnost, která to odmítá přijmout. Ale přehlížení a popírání reality je v naší zemi dlouholetou a úspěšně provozovanou skutečností. Neboť už jen to, že premiér , tedy nomenklaturní kádr Husákova komunistického režimu a agent StB s krycím jménem Bureš, je považován za podnikatele, s tímto popíráním souvisí. Neboť se nejedná o podnikatele, ale o oligarchu, což je ruský výraz pro osobu s temnou minulostí, ostrými lokty, bezohledného chování a ničím neohraničenou touhou po penězích a moci, pocházející z řad komunistické strany či rudého Gestapa.

A stejně jako se on osobně nezabývá dodržováním nějakých dohod a je schopen házet i své nejbližší spolupracovníky přes palubu jako na běžícím pásu podle momentálních potřeb, je to i s tím, co zastupuje. Neboť se jedná o jedno nekoncepční velké hodnotové nic, jedno velké obsahové prázdno, jeden velký ideový zmatek a úplně nejvíce evidentní komplex méněcennosti husákovského rozměru, který jak jednoho, tak i druhého přivedl až na vrchol.

Ale co chtít od země, která je na popírání hodnot, dohod a pravdy vlastně vystavěna a to od roku 1918, kdy několik jedinců díky mezinárodní podpoře tábora dohodových mocností vyhlásilo Československo a k území země české si přikreslilo Moravu, Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus s hranicemi s Rumunskem, a jejímž prvním skutkem bylo obsazení území osídlených českými Němci a střelba z kulometů do tamního civilního obyvatelstva včetně žen a dětí.

Rovněž namísto dodržení pittsburské dohody, která Slovensku měla zaručovat vlastní administrativu, rovnoprávné postavení, svůj vlastní zákonodárný sněm a širokou autonomii, bylo po roce 1918 Slovensko řízeno po francouzském vzoru pro kolonie ministerstvem v Praze, o ostatních národech a národnostních menšinách nemluvě.

Rovněž pokud se domníváte, že teprve únor 1948 znamenal počátek takzvaného znárodnění a krádeží soukromého majetku, jste na velkém omylu. Protože úplně první takový akt státem organizované loupeže pod dohledem zákonů a za cenu znásilnění práva proběhl v roce 1919, kdy vlastně tatáž skvadra, která si odhlasovala důvěru, ukradla téměř třináct procent půdy tehdejšího Československa jeho majitelům, zahalila to do hávu odněmčení a „legalizovala“ úplně stejně, jako tomu činil svými dekrety o znárodnění prezident Beneš po roce 1945 a komunisté po roce 1948.

A stejně jako Československo je i nynější založena na negaci. Značná část společnosti se v jakési nikdy a nikde nevídané kolektivní onanii utvrzuje ve vědomí slasti života za ostnatým drátem, kdy prý měli po práci legraci a vůbec, kdy hvězdy byly velké mimořádně a ráno se sluncem hojnost do pokoje vpadne, a to, že nyní žijí v hlubokém míru, v nikdy předtím nepoznaném materiálním blahobytu, jsou členy domácnosti evropského domu, zažívají největší hospodářský, kulturní, vzdělanostní, sociální a národní rozvoj v životě, mohou cestovat, jak se jim zamane, mohou se vyjadřovat jak se jim zachce, mohou vydělávat peníze podnikáním, jejich děti mohou studovat, aniž by jim to schvalovaly uliční výbory KSČ, a oni to odmítají přijmout. A raději než by se pomilovali s realitou, masturbují rukou sebelži se svými zvrácenými a úchylnými vizemi.

Snad jako jediné pozitivní vidím ale to, že komunisté konečně začali vymírat. A to po celých okresních výborech, kde řádí zubatá s kosou jako o žních. Protože jejich hubený výsledek, kterým ovšem chtějí dosáhnout maxima jak sami pro sebe, tak i pro jejich zločineckou organizaci, je nejmenší od dob Československa. Ano, možná jste překvapeni, ale komunisté a fašisté měli v naší zemi po dobu její demokratické existence značné zastoupení v parlamentu a ani dnešek se tak příliš nevymyká.

Jen náboženskou sektu Tomia Okamury v té době představovala Národní obec fašistická a ostatní nacionalisticko fašistické uskupení a komunisté dosahovali volebních výsledků okolo deseti procent. A to v době, kdy v Sovětském svazu vrcholil bolševický teror a tyto hrůzy byly velmi dobře známy i u nás. Jen si před nimi značná část populace zakrývala oči a odmítala je přijmout.

Zajisté, bylo to i kvůli tomu, že tehdejší Československo nebylo schopno vytvořit funkční sociální systém, který je základním stavebním kamenem moderní společnosti. Ale ani tak to není omluvitelné.

Stejně, jako není omluvitelné opírat se o zločineckou organizaci. Je to totéž, jakoby měla o bezpečnost v zemi dbát mafie. Byť zastupovaná bossy v dokonalých oblecích, šumících v limuzínách, s vybraným chováním a s miliardami v bankách. Ale založených na smrti, vraždění a zločinu.

Jak z toho všeho ven?

Je to jednoduché, až to mlátí do oken. Stačí opustit zhovadilá dogmata Václava Klause, díky kterým si dodnes česká pravice myslí, že se má k lidem chovat jako k dobytku, a začít být sociálně odpovědným, začít budovat sociální a právní stát, naprosto opustit choromyslné myšlenky o zavedení školného, zcela jasně a bezpodmínečně deklarovat naši příslušnost k Evropskému společenství a NATO, očistit se od Klause juniora a tento pokus o dynastického nástupce Kremlu ponechat zcela jiné straně, a navrátit se ke svým liberálním kořenům.

Potom si mohou Babiše přivandrovalého s Avary a Rudou armádou namazat na chleba a druhou rukou se přitom šťourat v nose. Vždyť se jedná o normálního chování zcela neschopného člověka, který nedokáže ani smysluplně komunikovat s veřejností, pokud opustí území Agrofertu, kde je obklopen zaměstnanci, a ocitne se v normálním světě mezi normálními lidmi, kteří naopak zaměstnávají svými hlasy jeho.

O jeho manažerských schopnostech nemluvě. Protože pokud dopustí, aby odešli ti nejschopnější, jako byli ministři Pelikán a Stropnický, a nahradí je osobami typu té paní s opsanou diplomovou prací, znamená to jediné, že se sice díky bezskrupulóznosti a chaosu devadesátých let především za pomoci Miloše Zemana domohl obrovského majetku, ale pokud jde o to, aby dobře spravoval naši zemi, jsou jeho schopnosti rovny nule.

No a až nám skončí všechna ta výročí a chvalozpěvy na Československo, opusťme konečně propánajána tuto špatnou cestu, přestaňme slavit narozeniny dávno mrtvého a začněme žít v realitě. A to v realitě a přítomnosti spojené s pohledem do budoucnosti.

The following two tabs change content below.
Miroslav Václavek
Miroslav Václavek (1965) je básník, prozaik, publicista a fotograf.
Miroslav Václavek

Latest posts by Miroslav Václavek (see all)