Alternativa k liberální cestě je nebezpečná iluze

[wc_spacing size=”40px”] Zdroje: německý tisk, Michael Novak: . Úvodní foto: Composite of Europe divided into its empires, kingdoms, states, republics, by Thomas Kitchin, commons.wikimedia.org [wc_spacing size=”10px”]

V Itálií a Španělsku stoupá odpor proti dosavadní podobě EU. Na krizi EU je vysoce spolehlivé to, že opět dorazí. Sotva se zvládla eurozóny skoro-bankrotem Řecka, objevuje se krize další. Itálie je první ze zakládajících zemí, v níž přišla k moci vláda, která je otevřeně a výrazně nepřátelská k EU.  Spolu s „Lega nord“ a hnutím „Pěti hvězd“ je tvořena dvěma stranami, které si otevřeně zahrávají s myšlenkou vystoupením z eurozóny. K tomu přichází politický převrat ve Španělsku se socialisty a populisticky levým „Podemos“ jako novým mocenským faktorem, který má rovněž „ve svém toulci ostré šípy“ proti stabilizačnímu europaktu. V základě tento vývoj, včetně odklonu Polska, České republiky, Maďarska a dalších zemí, již dávno zahájil novou edici dnes již zapomenuté krize z let 1973-1984. Tehdy spustila nejistá situace světového hospodářství a měnová krize, doprovázená kolapsem tzv. Bretton-Woods Systems, v evropském společenství „renacionalizaci“. Místo toho, aby se vlády snažily zvládnout velké výzvy společně, většina jich se rozhodla zkusit to sama. Následkem nebyla žádná stabilizace, nýbrž pokračování vzájemné destabilizace. Dnes je jedním z krizových faktorů Donald Trump se svou nepředvídatelnou politikou. Není však sám. Je zde také se svou expanzivní politikou, která se dotýká Evropy. Tak jako tehdy rozšiřují strany tezi, že by tyto výzvy mohly být lépe zvládnuty „nacionálně“. Následkem je politika egoistických protipólů, která společnou Evropu zatěžuje. V Itálii chce Lega nord jako vyděračský materiál pro škrtnutí dluhů u Evropské centrální banky využít opětné zavedení liry. Ve Španělsku chce nová levicová vláda navzdory europravidlům stimulovat národní hospodářství cestou zadlužení. Maďarsko už roky usiluje o izolaci zahraniční konkurence, popřípadě o systematické zatěžování obyvatelstva daněmi.

Tak jako při zapomenuté krizi let 1973-1984 je možné doufat, že tato fáze dojde ke konci, pokud se ukáže, že „nacionální“ kurs světově politické problémy neodvrátí a nevyřeší. Proti letům 1970-1980 však dochází uvnitř tohoto vývoje k  posunutí hodnot, protože všechny tyto kroky levicových nebo pravicových stran, ať už v Itálii, Španělsku, Maďarsku anebo Polsku, směřují ke konci liberální cesty. Beppe Grillo nebo Jaroslav Kaczynski, noví vládci skeptického tábora EU s odklonem od automatických vyrovnávacích mechanizmů, jakými jsou tržně hospodářské soutěže nebo státoprávní rozdělení moci, nacházejí stále více posluchačů. Nejde zde o samotný nebo o levicovou nebo pravicovou politiku. Jde o pohřbívání těch liberálně-demokratických principů, které tvoří Evropskou unii – spuštěnou krizí důvěry v systém, který přinesl blahobyt, ale opomenul dostačující . Rostoucí podíl obyvatelstva zpochybňuje smysl otevřených hranic, otevřeného trhu a dokonce společné měny.  Občané pociťují soutěž, státoprávnost, vnitřní trh a pravidla domácího rozpočtu jen ještě jako překážku pro rychlý nacionální úspěch.

Tak silně iritované se neptá, zda jejich noví vládci nabídnou alternativu řešení. Jim stačí, že tento neoblíbený systém bude zničen. Liberálnost, otevřenost, mezinárodní zodpovědnost jsou ovšem v v této době jen proto tak zavrženíhodné, protože je s nimi spojena naivní víra, že důsledky alternativního uzavřeného systému postihnou jenom ty druhé, tedy zahraničí. Ale historie zemí, které to zkusily, od Albánie až po Venezuelu, dokládají, že takováto alternativa nejsilněji postihuje vlastní obyvatelstvo, protože její realizací rychle zmizí jakékoli šance na individuální seberealizaci, kreativitu, aktivní podnikání, a zůstane pouze velká závislost na vlastním státě, který všechno rozděluje.

Trh, soukromé vlastnictví a zisk netvoří moderní ekonomiku. A zajisté netvoří kapitalismus Téměř všechny předkapitalistické ekonomiky mají tyto nutné, ale ne dostatečné charakteristiky. Význačné pro kapitalistickou ekonomiku je její objev, že prvotní příčinou ekonomického rozvoje je myšlení. Příčinou bohatství je vynalézání, objevování, podnikání. Chyba, kterou marxisté udělali, spočívá v tom, že trpěli nostalgií po teorii 19. , falešné svým přesvědčením, že zdrojem hodnoty je práce. Ve skutečnosti zdrojem hodnoty a primární příčinou ekonomického rozvoje je lidská mysl. Hlavní omyl, kterému socialisté věří, spočívá v tom, že současná chudoba může být spíše odstraněna přerozdělováním stávajícího majetku. Než vytvářením nového bohatství. To bylo příčinou stagnace socialistických společností.  Byly umrtvující. Další chybou bylo, že upřednostňovaly rovnost před svobodou. Ekonomický rozvoj nastane jen tehdy, když jsou občané ochotni odsunout okamžité uspokojování, aby dosáhli růstu později. Duch tudíž musí triumfovat nad hmotou, budoucnost nad přítomností, pozdější zisk nad okamžitým uspokojováním. „Demokratický kapitalismus“ je systém institucí, které míní osvobodit tvořivost lidské mysli. Je to systém založený na myšlení. Odtud jeho jméno v latině „caput“ – „hlava“ nebo „mysl“. Je to nový řád založen více než jiné systémy na tvořivosti lidské mysli. Jenom systém, který umožní chudým zlepšovat si své podmínky a vidět jejich děti, jak prosperují, si získá jejich lásku a umožní jim praktikovat jejich politická a morální práva.