George SOROS se ve svém komentáři v rakouském Der Standard zamýšlí nad budoucností Evropy.
Jestli chce EVROPA přežít existenční krizi, musí učinit drastická opatření. Evropská unie se musí nově definovat a být hnutím zezdola. Stručně řečeno, Evropská unie vězí v existenční krizi. V posledních deseti letech se nevydařilo všechno, co se nevydařit mohlo. Proč tento projekt, který měl pro mír a blahobyt v poválečné Evropě tak rozhodující význam, došel až k tomuto bodu?
V mém mládí změnila jedna malá skupina vizionářů pod vedením Jeana Monneta Evropské společenství uhlí a oceli nejdříve ve společný trh a pak v EU. Lidé mé generace tento projekt nadšeně podporovali. Já osobně viděl tehdy EU jako ztělesnění myšlenky otevřené společnosti. Byla dobrovolným sjednocením rovnoprávných spojenců, kteří díl své suverenity obětovali pro společné dobro. Idea Evropy jako otevřené společnosti mne inspiruje ještě i dnes. Ale od finanční KRIZE roku 2008 se zdá, že Evropská unie ztratila svůj směr. Evropský program ke konsolidaci rozpočtů vedl ke krizi EU a Eurozónu změnil ve společnost věřitelů a dlužníků. Věřitelé stanovili podmínky, které měli dlužníci dodržovat – ale nebyli schopni. Důsledkem je vztah, který není ani dobrovolný, ani rovnoprávný, což je přesný opak zásad ze začátku Evropské unie. Bodem obratu byla uprchlická vlna z roku 2015. Většina Evropanů s osudy lidí, kteří uprchli před politickým tlakem nebo válkou, zpočátku sympatizovala, ale zároveň se obávala zhroucení sociální struktury. Když úřady při zvládnutí krize ztroskotaly, lidé ztratili poslední iluze. Uprchlická krize skutečně vyhloubila v Evropě hluboké příkopy. Byla zneužita bezohlednými politiky k jejich účelům, a to dokonce i v zemích, které sotva nějaké uprchlíky přijaly. V Maďarsku ministerský předseda Viktor Orbán postavil svou volební kampaň na lživém tvrzení, že chci Evropu, a tím také Maďarsko, zaplavit uprchlíky. Orbán se nyní stylizuje jako obránce své verze křesťanské Evropy, přičemž zpochybňuje hodnoty, na nichž byla Evropská unie dosud postavena. Zkouší převzít vedení křesťansko-demokratických stran, které v Evropském parlamentu disponují většinou.
Problémy EU vystupňovaly také Spojené státy. Jednostranným vypovězením íránské nukleární smlouvy z roku 2015 tak zničily transatlantickou alianci, a tím dostaly Evropu, již nyní trpící masivními problémy, pod ještě vyšší tlak. Že se kontinent nachází v existenčním nebezpečí, není jen fráze, nýbrž tvrdá realita. Co se dá dělat?
Evropská unie trpí třemi naléhavými problémy: uprchlickou krizí, politikou úspor, která zabránila hospodářskému rozvoji kontinentu, a teritoriální erozí, jak to vyjevil brexit. Já jsem se stále zasazoval za to, aby bylo rozdělení uprchlíků uvnitř Evropy dobrovolné. Žádný stát nesmí být nucen akceptovat uprchlíky, které nechce, a uprchlíci nesmějí být nuceni usadit se v zemích, v nichž žít nechtějí. Tento základní princip by měl být normou evropské migrační politiky. Rovněž tak musí Evropa urychleně reformovat „Dublinská pravidla“, která neférovým způsobem zatěžují Itálii a ostatní středomořské země. EU musí sice chránit své vnější hranice, ale současně je mít propustné pro zákonné uprchlíky. Vnitřní hranice musí zůstat otevřené. Myšlenka o „pevnosti Evropě,“ uzavřené pro politické uprchlíky a ekonomické migranty, zraňuje nejen evropské a mezinárodní právo, ale je také plně nerealistická. Tím, že Evropa podporuje demokratické režimy Afriky a ostatní částí rozvojového světa, může kontinentu podat pomocnou ruku. To je správný krok, protože při tom podporuje vlády těchto zemí, umožňuje jejich občanům vzdělání a vytváří pracovní místa. Zároveň tak může snížit počet těch, kteří podstupují často nebezpečnou cestu do Evropy.
Dnešní realita ovšem za tímto ideálem dalece zaostává. Za prvé, co je nejdůležitější: Evropa stále ještě nemá žádnou společnou přistěhovaleckou politiku. Každý stát sleduje své vlastní cíle, které často odporují zájmům států ostatních. Za druhé: většině evropských zemí nejde v první řadě o podporu demokratických států v Africe a jinde, ale o zvládnutí proudu uprchlíků. Velký díl použitelných prostředků je tak zneužíván diktátory pro špinavé obchody. Politici jsou upláceni, aby zabránili uprchlíkům přesouvat se jejich územím, nebo aby represivní cestou bránili jejich občanům ve vycestování. Dlouhodobě to však bude mít jediný důsledek: další zvýšení počtu politických uprchlíků. Za třetí: finančních prostředků je žalostně málo. Za zmínku stojí Marshallův pro Afriku, který by na dlouhá léta stál ročně minimálně 30 miliard eur. Státy EU by si mohly dovolit jen malý příspěvek. Odkud tedy mají peníze přijít?
Je důležité uznat, že uprchlická krize je evropský problém, který potřebuje evropské řešení. Evropa disponuje vysokou kreditní vážností a její finanční schopnosti nejsou ještě zdaleka vyčerpány. Kdy by měla být tato kapacita využita, když ne v existenční krizi? Dosud to vždy byly válečné doby, v nichž státní dluhy vystřelily do výše. Na rozdíl od zvýšení půjček je dnes sice dominantní aktuální tendence k úsporné politice, ale tato spořivost sama přispěla k evropské krizi. Donedávna bylo možné argumentovat, že úsporná opatření fungují. Evropské hospodářství se pomalu zvedá a mohlo by se zdát, že Evropa jednoduše musí tak jít dál.
Když se člověk podívá do budoucnosti, pak Evropa stojí před zhroucením nukleární smlouvy s Íránem a před zničením transatlantického spojenectví. Tento vývoj bude negativně ovlivňovat evropské hospodářství. A další problémy se bezesporu ještě objeví. Dle mého názoru, hlavní je, že aby přežila existenční krizi, musí Evropa zaujmout drastická opatření. Jednoduše vyjádřeno, Evropa se musí nově definovat. Tato iniciativa musí být skutečně základním hnutím. Změna Společenství uhlí a oceli byla akcí shora a způsobila obdiv. Ale časy se změnily. Prostí lidé se cítí ignorováni. Dnes potřebujeme společné úsilí, které spojí shora ustanovené evropské instituce se základním hnutím, aby se na rozhodování podíleli také voliči.
Z tří naléhavých problémů jsem dva vyslovil. Zbývá teritoriální eroze, viz brexit. Jde o enormně ničivý proces, který má pro obě strany škodlivé následky. Ale tento vývoj, v němž dochází ke ztrátě, by mohl být přeměněn na situaci, která je prospěšná. Hospodářské důvody pro setrvání v Evropě jsou zdolatelné, ale tato skutečnost se stala jasnou v posledních měsících a potřebuje čas, aby se mohla „vsáknout“. A aby také posílila politické základy, musí se EU v této době změnit v organizaci, která je atraktivní pro země jako Velká Británie. Taková EU by se od současného modelu zásadně lišila ve dvou bodech. Za prvé musí být jasně oddělena EU a Eurozóna. Za druhé musí být jasně uznáno, že euro stojí před mnoha nevyřešenými problémy, které nesmí evropský projekt zničit. Je zde šance, že by tvrdá realita mohla přimět členské státy, aby opomenuly své národní zájmy pro záchranu EU. Přesně k tomu vyzval prezident Macron během přijetím Karlovy ceny v Cáchách. Jeho návrh byl opatrně přijat kancléřkou Angelou Merkelovou. Budou-li mít tito dva státníci úspěch, vstoupí do šlépějí Monneta a jeho malé skupiny vizionářů. Ale na místo této malé skupiny musí nastoupit silná vlna na základní principy orientovaných a k Evropě přátelských iniciativ.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.