Krize Evropy

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Composite of Europe divided into its empires, kingdoms, states, republics, by Thomas Kitchin, commons.wikimedia.org [wc_spacing size=”10px”]

Rozštěpená se v hospodářské a bezpečnostně politické krizi nachází ve slabší pozici než na začátku evropské .  Čím déle v Itálii trvá zauzlená situace, tím větší bude rozpor mezi hospodářsky nutným a realizovatelným. Čím hlasitěji zní z Berlína a Bruselu napomínání a poučování, tím lákavější se podle ankety pro většinu Italů zdá být nálada k odchodu do národní izolace. Následky zavedení eura v Itálii zostřilo důsledky problému uprchlíků (700 tisíc v posledních čtyřech letech) a posílilo, dojem cizí nadvlády, především ze strany světově exportního Německa. Populisté jako samozvaní autentičtí mluvčí opravdového národa mistrně využívají hluboce zakořeněný pocit okradení „bohatými na severu,“ v první řadě  německým velkokapitálem, a ponížení od „eurokratů“ z Bruselu. Existující potenciál konfliktu v Itálii by mohl z více důvodů znamenat existenční hrozbu měnové unii, a kromě toho i celé . Rozštěpená Evropská unie se od brexitu díky západně-východnímu konfliktu v otázce uprchlíků a ohledně nepředvídatelných následků politiky Trumpovy administrace „Amerika First“ nachází v hospodářsky i politicky-bezpečnostně v  mnohem slabší pozici než na začátku evropské krize. Kromě toho, velikost krize v Itálii nemůže být srovnávána s případem Řecka. Návrhy prezidenta Macrona na velkolepou revitalizaci EU jsou dlouhodobé, a vzhledem k sociálnímu vření v samotné Francii je stabilita jeho působení křehká. V důsledku nástupu nacionalistických populistů na jihu a východě Evropy jsou zároveň šance na zpětné získání důvěry obyvatel zemí Evropské unie hodně nízké. Evropský projekt se stal v očích mnoha lidí, a to nejen v Itálii, synonymem pro pokrytectví. V brilantní analýze „Evropa v pádu“ zjistil německý politolog Klaus Offe již před dvěma lety, že zavedení eura bez zavedení politické unie bylo značnou chybou. Offe však zároveň varoval, že s ohledem na nepředvídatelná rizika by bylo ještě větší chybou tuto předchozí chybu zvrátit. Odstoupení od eura a ztroskotání Evropy by mohly uvolnit dynamiku nacionalistických tendencí „bez civilizační sebekontroly“ a vé k nebezpečnému nacionalistickému „původnímu stavu“, v němž by se všichni ztratili. Tuto osudovou cestu chtějí rozbít populističtí hazardéři, kteří se dostali k moci. A ještě jeden detail k hodnocení té vznikající evropské krize: italské hnutí Liga pěti hvězd vidí v Putinově Rusku sympatického partnera budoucí italské vlády a chce prosadit zrušení mezinárodních sankcí proti Rusku. Následky pro EU a NATO by byly nepředvídatelné.

Epilog

Před 12 lety jsem se v Praze zúčastnil slavnostní akce, pořádané velvyslanci Německa, Francie, Itálie, Belgie, Lucemburska a Holandska, tedy představiteli zemí, které v padesátých letech minulého století zakládaly Evropské společenství uhlí a oceli. Již tehdy se mi nezamlouvalo, že toto společenství tak výrazně upřednostňuje ekonomiku. Zeptal jsem se, proč na ni natolik sází, aniž by pro tento projekt, jenž tak jako tak nemá alternativu, získali co nejvíce občanů EU.  Velvyslanci Německa a Francie mi odporovali, že nejdříve se musí mít „všichni dobře“. Jistě, nelze popřít, že životní úroveň v mnoha zemích EU stoupla, ale v důsledku poslední finanční krize v roce 2008, roztahování nůžek mezi bohatými a chudými a uprchlické krize tento nenahraditelný subjekt ztrácí důvěru občanů, čehož využívají populisté všeho druhu. Špatně se chovaly i vlády, když lidem nevysvětlily hlavní důvod, tedy zajistit, „aby již nedošlo k něčemu takovému, jako byla “, která zpustošila Evropu nejen materiálně, ale i ideologiemi nacizmu a komunizmu. V lavicích Evropského parlamentu nezasedali a nezasedají ti nejlepší, což se samozřejmě týká i naší země. Naopak, média svými hláškami, že EU zakazuje to a ono (a na to hlavně „pyšní“ slyší čím dál více), prohlubují nedůvěru občanů v EU, která se pro ně stala jen ztělesněním „oslíku otřes se“ a permanentních zákazů všeho možného. EU léta nutí vlády k reformám, k rozpočtové umírněnosti. Politici místo toho, aby začali skutečně jednat, přemýšlejí, jak být opět zvoleni, a když mají snížit rozpočtové deficity, předkládají nekonečné výmluvy a ohlupují lidi stylem „Mně to nevyčítejte, nutí mne k tomu Brusel“. Poul Nyrup Rasmussen, bývalý dánský premiér, již před řadou let vysvětlil, že většina dánských oponentů EU jsou „lidé, kteří se obávají globalizace: dělníci s nízkou kvalifikací, ženy, veřejní zaměstnanci. Pro ně je Evropská unie prostě součástí nového světa globálního kapitalismu.“ Proto také EU a podobná seskupení musí existovat. Ačkoli je tolik kritizujeme, realita dnešního světa je taková, že jednotlivé země nemohou stanovovat úrokové sazby nebo prosazovat antimonopolní politiku pomocí plebiscitu. Mnohé z toho, zač je Brusel odpovědný – regulace, obchodní, měnová a protimonopolní politika – je v řadě zemí včetně Velké Británie a Spojených států od politických tlaků odděleno. Pokud jde o nedemokratické procedury, každé nové závazné rozhodnutí, které chce EU prosadit, potřebuje přes 71 % hlasů vlád jednotlivých států“.

„Evropská unie je především bezpečnostním a politickým subjektem, založeným na společných kulturních a duchovních hodnotách a solidaritě, a ekonomika je ta třešnička na dortu,“ uvedl v roce 2004 Günther Verheugen, který měl na starosti vstup bývalých východních zemí včetně naší republiky do EU. Vyjadřování bývalých národních států, opět včetně naší republiky, že jsme v područí EU nebo Německa anebo snahy nacionalistických populistů o opětné rozdělení Evropy na nebo vystoupení z NATO, by pro tyto země bylo katastrofou. Snahou Ruska je právě destabilizovat EU, aby vznikly národní státy, které by mohlo lépe ovládat. Zlo se utrhne ze řetězu a jde svojí cestou. 2. světová válka, která vznikla na nacionalizmu, by pro všechny země Evropy měla být varováním. Kromě jiného z něj vyplývá, že by opět utrpěly nejvíce „národní státy“. EU je jedinou, i když stále se vyvíjející pojistkou proti případnému konfliktu s nedozírnými následky.