Přichází otupělost. Přichází únava. Vzpomínám si, jak jsem před pár dny zjistil, že prezident Trump lhal o dvou telefonních hovorech. Jeden od prezidenta Mexika a jeden od vedoucího celostátního sdružení Boy Scouts. Telefonáty, v nichž mu údajně volající blahopřáli, neexistují. Nikdy k nim nedošlo. Byly to čisté výmysly. Když tisková tajemnice Bílého domu Sarah Huckabee Sandersová odpovídala na otázku, jestli Trump lhal, uvedla: „Nenazvala bych to lží.“
Vzpomínám si, jak jsem pokrčil rameny. Bylo to děsivé pokrčení ramen. Takto si autokrati – nebo ti, kdo se jimi chtějí stát – upevňují moc. Utahají vás svými lžemi. Odvracejí vaši pozornost. Chtějí, abyste věřili tomu, že 2 + 2 = 5. Chtějí, abyste zapomněli na to, že svoboda končí tam, kde umírá rozdíl mezi pravdou a lží. V diktatuře existuje jen jediná „pravda“: slovo diktátora. Vzpomeňte si na Trumpa na republikánském národním sjezdu před více než rokem: „Já jsem váš hlas.“ A teď je jeho hlas všude.
Máme zde přepis hlasu Trumpa, který je lží. Máme zde hlas bez přepisu, který je pravý. Oba mají sklon prostřídávat se – říkáme tomu choreografie dezorientace. Mate nás to, je to jako mít prezidenta, který ve skutečnosti prezidentem není, ale místo toho vystupuje jako vůdce provokačního hnutí. Oválná pracovna představuje pouhý užitečný prvek, nic víc. Od ledna, kdy se stal prezidentem, se zúčastnil osmi setkání s voliči. Zatím poslední bylo ve Phoenixu, kde nazval média „velmi nepoctivými lidmi“. Řídil dav ve skandování hesla „CNN je hnus.“ Napadl „potápějící se New York Times“.
Tohle známe. Ta podoba vyvolává strach. Přimělo mne to k tomu, abych začal přemýšlet o svém napůl potlačeném pokrčení ramen ze začátku měsíce. Trump má jeden stěžejní talent: nemilosrdnou schopnost udělat zmatek v myšlení lidí a zasvinit jej, a udělat z jejich hněvu hnací sílu svých ambicí. Nečestný prezident nazývá média, která píší o jeho nečestnosti, nečestnými proto, že tak činí. Takhle tady žijeme. A právě toto nebezpečí Trump představuje.
O násilnostech v Charlottesville řekl: „Vina je na obou stranách.“ Neonacistické fanatiky s krví na rukou postavil na stejnou úroveň jako protestující levicové demonstranty. Pro tohoto prezidenta stojí obě skupiny na stejné morální úrovni. Ale když mu to tisk připomene, začne kolem sebe mlátit. Phoenix je toho připomínkou. Už nesmíme krčit rameny.
Přebujelý zájem o dění kolem sebe a naivní a nereálná touha přispět k nápravě špatného. Výsledek? Angažmá všude možně a s tím spojené nestíhání. Milovník Asie a cizích jazyků. Po několika letech bezprostředního sousedství s buddhistickým klášterem a jeho obyvateli ovlivněn touto nádhernou filosofií, ovšem neschopen začlenit ji do svého praktického života. Výsledek? Mír v duši, shon a uspěchanost navenek. Miluje humor, včetně toho na svůj účet, ironii a smích