Brexodus začal. My, občané EU, víme, že zůstat je riskantní.

Autor: Joris Luyendijk, zdroj: Guardian, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: The pro-EU march from Hyde Park to Westminster in London on March 25, 2017, photo Ilovetheue

Kdo by obětoval občanství EU za život v zemi, o které víme, že by se k nám mohla kdykoli obrátit zády? Určitě je smysluplné být v čele vracející se hordy.

Nebude to probíhat velkolepým způsobem, takže neočekávejte televizní záběry stád blahobytně vypadajících státních příslušníků EU na letišti Heathrow nebo v tunelu pod kanálem. Spíše půjde o neúprosně trvalé, postupné odcházení. Již začalo, a jak se začnou projevovat skutečné důsledky brexitu, bude nabobtnávat. Říkejme tomu brexodus: vzdělaní občané EU s globálním trhem práce u nohou se budou obracet zády k zemi, kterou považovali za dobré a bezpečné místo pro svůj domov.

Studie Deloitte, zveřejněná minulý týden, ukazuje, že téměř polovina všech vysoce kvalifikovaných pracovníků ze zemí EU by se mohla během pěti let odstěhovat ze Spojeného království. Může to být novinkou pro mnoho Britů, ale ne pro 3 miliony občanů EU žijících v této zemi. Někteří z nás už odešli a jiní se na odchod aktivně připravují. Mnozí z nás znají alespoň jednoho občana nebo rodinu EU, kteří se již odstěhovali. Každý zvažuje své možnosti – a z dobrého důvodu.

Nejde jen o to, že naše zájmy byly během kampaně o referendu v loňském roce zcela ignorovány. To koneckonců platí i pro zájmy obyvatel Irska, Severního Irska, Skotska a Gibraltaru. Také nejde jen o to, že ze státních příslušníků EU se staly „vyjednávací žetony”, s nimiž se bude obchodovat při jednáních s EU, například kvůli lepším kvótám na rybolov. Věděli jsme, na čem jsme, když vláda Theresy Mayové ve spěchu a shonu tajně poskytovala zahraničním automobilkám se sídlem v Anglii garance o přístupu na jednotný trh, ale nás nechala bez povšimnutí.

Většina státních příslušníků EU si také zvykla na komplex nadřazenosti Angličanů vůči Evropě a na její pravidelné urážení ze strany politiků a médií – a dokonce se vůči tomu stala imunní. Zločiny z nenávisti a jemná diskriminace skutečně bolí, jsou však extrémně vzácné a samy o sobě nejsou dostatečným důvodem k tomu, abychom měnili život. To, co vede vysoce vzdělané Evropany k odchodu z Británie, je prostá skutečnost, že jakmile se země octne vně EU, bude jednoduše mnohem méně atraktivní. V případě takzvaného „měkkého“ brexitu by se dalo vše stále ještě zvládnout, protože Británie by pouze ztratila svůj politický vliv v Bruselu, ale zároveň by zůstala v platnosti všechna existující opatření. Poslední volební kampaň však jasně ukázala, že jak labouristická strana, tak konzervativci přímo počítají s tvrdým brexitem.

A tak si čím dál víc vzdělaných občanů EU uvědomuje, že si pro život zvolili špatnou zemi. Zapomeňme na „spravedlivou a seriózní“ nabídku, kterou s cílem vyřešení našeho postavení předložila minulý týden. Skutečným problémem této nabídky není to, že je nespravedlivá, ale to, že logicky ani nemůže být spravedlivá. Pokud by byla občanům EU po brexitu zachována veškerá práva, měli by více práv než místní obyvatelé, ale spadali by pod cizí soudy – byli by občané první třídy v zemi, která není jejich. Alternativou tomuto je nabídka Theresy Mayové, která v podstatě znamená, že pokud se občanům EU nepodaří získat britské občanství, stanou se občany druhé kategorie v Británii. Přesně toto bylo předmětem hlasování ve volbách minulý měsíc, i když se zdá, že si to prakticky nikdo neuvědomoval. Občané EU ve Velké Británii mají s britskou vládou i státem své zkušenosti. Vidíme, že tato země není schopna řádně provozovat své vlaky nebo vyřešit požární bezpečnost. Chápeme, že naše práva, obsažena v nabídce Theresy Mayové, mohou být kdykoli po brexitu zrušena a zaznamenáváme ten tlak, který xenofobní a hystericky eurofobní bulvární může vyvíjet na politiky („zrádci“) a soudce („nepřátelé lidu“).

Vysoce vzdělaní občané EU vědí, že o jejich dovednosti je velký zájem – mnozí z nás nejsou zaměstnáni v britských firmách, ale v evropských a dalších firmách, působících v Británii. Proč bychom si tu práci nevzali s sebou do EU? A proč bychom riskovali investování do země, která by se nám mohla kdykoli postavit zády? Tato otázka je ještě naléhavější pro ty z Rakouska, Nizozemska, Slovenska, Estonska nebo Litvy, tedy zemí, pro jejichž občany je velmi obtížné získat druhé občanství.

Chceme skutečně obětovat občanství EU za život v Británii? Chceme jako rodiče dětí na základní škole riskovat, že se naše dítě nenaučí rodný jazyk tak dokonale, aby bylo přijato na univerzitu v rodné zemi, a po nějaké době přestanou platit stávající pravidla a my budeme deportování domů s dětmi, jejichž prvním jazykem je angličtina? A pak jsou tady manželské páry různých národností s dětmi. Jdou zde rozvedené manželské páry, z nichž některé jsou dnes v nových manželských svazcích s dalšími cizinci, čímž vzniká ještě složitější paleta vzájemně se překrývajících a protichůdných státních jurisdikcí. To je jeden z důvodů trvalé popularity EU, a to zejména v příhraničních regionech: mnozí Evropané mají příliš zajímavý život, vztahy a rodinné příslušníky na to, aby se přizpůsobili zákonným požadavkům jednoho národního státu.

Představte si také občany EU se staršími a ne zcela zdravými rodiči. Budou si je moci vzít k sobě? Občané EU ze západoevropských zemí musí vzít v úvahu i to, že podmínky zdravotní péče jsou v Británii značně horší než v zemích jejich původu. A tak dále.

Jakmile si že jako občan Evropské unie uvědomíte, že dojde k brexodu vašich spoluobčanů zpět do vlasti, má smysl dostat se do čela této hordy a zajistit si práci předtím, než bude trh zaplaven vracejícími se přistěhovalci s vašimi konkrétními dovednostmi. Umožní vám to také směnit si vaše ušetřené libry v lepším kurzu, než bude ten, na který během několika let dopadnou všechny ekonomické škody, způsobené brexitem, ať už bude vypadat jakkoli.

Konec dobrý, všechno dobré, říkají Angličané. Zde to zrovna neplatí. Lidé, firmy i korporace, ti všichni potřebují plánovat předem, a k tomu potřebují mít jistotu. Mnozí občané EU si prostě nemohou dovolit sedět a čekat, zdali budou mít Britové náladu na to, aby se k nim chovali slušně.