Ban Ki-moon and Frans Timmermans, photo Dutch Ministry of Foreign Affairs

Se srdcem bránit Evropskou unii

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: Ban Ki-moon and , photo Dutch Ministry of Foreign Affairs

S  Holanďanem Fransem Timmermansem, stálým zástupcem předsedy Evropské komise Jeana-Claude Junckera, byl nedávno uveřejněn rozhovor u příležitosti podepsání tzv. Římských smluv v roce 1957, v němž formuloval svůj názor na budoucnost . Tento 56letý evropský politik mluví plynně anglicky, francouzsky, italsky, holandsky a německy.

„My občanky a občané Evropské unie jsme k našemu štěstí sjednoceni“. Tak to stojí v berlínském prohlášení EU z roku 2007. Proč jsou dnes lidé s EU tak nešťastní?
Zažili jsme v posledních 10 letech jen krize: hospodářskou, migrační, terorismus. Komu bylo tehdy 12 let, dnes je mu 22. Co zažil v těchto 10 letech? Evropu, která měla potíže s globalizací, a lidé se cítili neochráněni. V EU právě vidí spíše nebezpečí než ochranu. Musíme se ptát, proč k tomu mohlo dojít. Stalo se zvyklostí, že národní politici EU nadávají. Když něco funguje, je to jejich zásluha. Když něco „neklape“, je na vině Evropa. (Pozn.: Jak typické pro ČR). To je účinné.

Lidé se cítí doma jen v národních státech, ale v EU ne?
Když nemají lidé pocit, že je EU chrání, je Evropa jen část problému, ne řešení. A když to s Evropou „neklape“, chytají se zpátky toho, co v minulosti fungovalo. To byl národní stát. Pak se tento pocit někdy zvrhne v nacionalismus. Ten funguje pro jednu chvíli jako alkoholismus – večer má člověk dobrý pocit a příští ráno má kocovinu.

V Německu byla dříve řeč o ústavním patriotismu. Byl by to model pro Evropu?
Nacionalista není žádný patriot. Proč fandí u nás nacionalisté Putinovi? Protože nás oslabuje. Správný patriot je také Evropan. V Evropě stále mluvíme o velkých malých státech. To je nesmysl. V EU jsou jen malé státy a takové, které ještě nepochopily, že jsou malé.

Chybí Evropě cit?
Ano. Měli jsme tak moc strachu před tím, že bychom bránili Evropu se srdcem, že jsme se snažili potlačit jej racionálností. Když měli lidé starosti, tak jsme přišli se statistikami, že klesá nezaměstnanost a hospodářství roste. Lidé to ale necítili. Politika nejedná o včerejšku anebo dnešku, ale o zítřku.

Je Evropa v nebezpečí?
Už jsem to před dvěma lety řekl v Holandsku. Poslyšte lidé, to může také ztroskotat. Jestliže to nyní každý říká, jsem zase optimističtější. Mladí lidé říkají: My nemáme rádi instituce, ale Evropa je prostor, v kterém cestujeme, žijeme a s každým se s nedokonalou angličtinou můžeme domluvit. Já jsem z Limburgu u hranic s Německem. Moji rodiče se vzali v roce 1959 a jeli na svatební cestu do Amsterodamu. To byla obrovská věc! Moje děti letí na víkend na party do Rigy, Prahy anebo Barcelony.

Před 60 lety byl cíl jasný: sjednocení Evropy. Potřebujeme cíl dnes?
Samozřejmě. Cíl potřebujeme. Člověk, který nemůže snít, umírá.

V čem to spočívá?
Nacházíme se ve čtvrté průmyslové revoluci, která sebou přinesla na celém světě převrat hospodářství a postavila otázku, co můžeme organizovat národně. Existuje koloběh hospodářství národně? Můžeme být národně nezávislí na fosilních palivech? Můžeme národně potírat změnu klimatu? Ne.

Jistě, ale nevidíte jako cíl evropský spolkový stát?
Před 60 lety jsme měli paternalistickou a ideologickou společnost. Dnes je post-paternalistická. Lidé nemají rádi, když jim politici říkají, jak mají žít. Dnešní mladí lidé jsou idealističtí, ale ne ideologičtí. S cílem federalismu je nepřesvědčíme. Co však potřebujeme, je řešení energetické krize, krize životního prostředí a nerovnosti ve světě. Jde o nástroje nezbytné k tomu, abychom žili v míru, aby docházelo k pokroku a lidé měli práci. Euro a vnitřní trh nebyly žádným cílem, nýbrž nástroji. Našim cílem jsou naše hodnoty. Ty si v EU stanovují členské státy. Národní stát byl sám od sebe cílem po Vestfálském míru v roce 1648. To se nemění. Evropa se nedá vytvořit na náklady národních států jen s národními státy (Pozn.: Ale ne, že národní státy z EU vystoupí).

Když je nyní řeč o rozdílných rychlostech, není to nepřímo stanovení cíle, že ne všichni to musí dosáhnout rychle?
Jsem překvapen, že se to stalo nyní takovým tématem. Je to jen metoda vést EU bez toho, že tempo bude určovat nejpomalejší stát.

V bílé knize prezentovala Evropská komise pět scénářů. Nemají ji šéfové vlád na stole příliš dlouho?
Nemám ten dojem. My jsme chtěli ukázat, jak si kdo stojí, pokud jde o povinnosti. Nejsme to jen my v Bruselu. Jsou to také členské státy. Tato bílá kniha je výchozím bodem k debatě, ke které dojde…

Přežila by EU všechny scénáře, například i ten na omezení vnitřního trhu?
Kdo jsme my jako komise? My nemůžeme stanovovat Evropě žádný model. Nikdo by nás neposlouchal. Když státy tento scénář chtějí, v což já nevěřím, pak je naší povinností upozornit je na důsledky. Kdo odpočívá, zrezaví a rozpadne se. Pokud to státy chtějí udělat, my jsme je varovali.

Jaký je Váš nejoblíbenější scénář?
Je to směs „kdo chce, dělá více“ a „mnohem více dělat spolu“. Ale to si říkám osobně pro sebe.

V Berlínském prohlášení se píše o úsilí o demokracii, právní stát, vzájemný respekt a toleranci. Co to má společného s realitou v některých částech EU?
To jsou naše hodnoty, které stojí v článku 2 smlouvy o EU. Vnitřní trh, euro, strukturální fondy, svoboda – to jsou nástroje. Nemá žádný smysl, když nebudeme stát při hodnotách.

Viktor Orbán oslavuje v Maďarsku etnickou homogenitu. Jak se to ještě snáší s hodnotami EU?
Potřebovali bychom více debaty s panem Orbánem, ale také s Jaroslavem Kaczynskim v Polsku. Ostatní si musí ujasnit, že tyto hodnoty nejsou ozdoba jako nějaká kytice. Jako komise to nemůžeme dělat sami, protože zodpovědnost mají také členské státy. Ale nemůže to být tak, že my, například Němec nebo Holanďan, budeme říkat, v kterých částech Evropy to dlouho trvá. V mojí zemi pozoruji hrozivý stesk po Západě. Někteří říkají, že ta rozdělená Evropa snad nebyla až tak špatná. Moje odpověď zní: My všichni jsme Evropané, naším osudem je sdílet jeden kontinent. Naším osudem v minulosti bylo, že jsme vždy proti sobě vedli války.  Proto je dnes naším nejdůležitějším zájmem a starostí, aby se to již nikdy neopakovalo. Proto potřebujeme dialog o hodnotách.

Chcete tedy víc podpory pro spor Evropské komise s Polskem o ústavním soudu?
Když to bude nutné, použijeme nástroje, které máme. Já nemohu podniknout žádné kroky bez členských států. Potřebuji podporu od Evropské rady.

Vy chcete, aby se situací v Polsku zabývaly vlády členských zemí?
Ano, když jsou zde konkrétní problémy, pak by se o nich mělo konkrétně mluvit.

Může jednoho dne dojít k tomu, že nějaká země nevystoupí jako Velká Britanie, nýbrž bude vyloučena, protože už nebude sdílet žádné společné hodnotové základy?
Já bych chtěl vždycky mluvit o tom, co se děje ve společnosti. Vezměte si Polsko. Členství země v EU ještě stále podporuje cca 80 % Poláků. Nedělají to jen kvůli svobodě nebo strukturálním fondům. Dělají to, protože Polsko je součástí naší společné evropské společnosti s jejími hodnotami. Je pravdou, že se se současnou vládou dohadujeme. Ale s Polskem jako zemí nemáme žádné rozepře.

Kdo jsou další partneři evropských hodnot?  USA pod vedením prezidenta Donalda Trumpa?
Volby v USA dopadly těsně. Když jde o hodnoty, rozdíly mezi námi a USA nejsou ve světovém měřítku tak velké. Jediný člověk nemůže určovat, zda spolu zůstaneme nebo ne. Američané se přece nezbláznili, jsou to stále Američané. Závisí to od toho, v jakém směru se budou vyvíjet. Američané rozhodnou svojí volbou, ale my je jako partneři můžeme ovlivnit.

Mnozí označují EU jako světovou velmoc. Je to tak a má jí být?
To je otázka vnímání. Určitě se musí vzít v úvahu historie i očekávání lidí. V tom smyslu by nikdo nechtěl vidět Evropu jako světovou velmoc. Hospodářsky posuzováno, Evropa už světovou velmocí je. Ale co to znamená? Co mám z toho, když řeknu: My jsme světová velmoc?

Snad že můžeme lépe prosazovat naše zájmy?
Přesně. Ale nemusíme proto říkat, že jsme světovou velmocí. Proto potřebujeme jednotu.

Mimochodem, vyvede EU z rovnováhy brexit? Bude Německo silné? Nebo Unie na jihu?
Nám Holanďanům se stále opakovalo, že jsme evropští federalisté. To jsme nebyli. Když šlo o kontinentální Evropu, Holanďané se vždy drželi zpět. Naším strategickým cílem od padesátých let 20. století bylo přivést do ní Brity. Pro nás se situace zásadně změnila. Ale nejen pro nás. Jsou to tektonické změny, které někde přinesou trochu zemětřesení. Tak je tomu vždy.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)