Fish Market in Kota Kinabalu used as pick-up and drop-off for trips to and from the Gaya island Filipino (refugee) water village, photo Dcubillas

Život v nejistotě a právním vakuu

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
Autorka: Kateřina Lusk, úvodní foto: Fish Market in Kota Kinabalu used as pick-up and drop-off for trips to and from the Gaya island Filipino (refugee) water village, photo Dcubillas

Situace uprchlíků v Malajsii

Již tři roky pracuji jako dobrovolník v organizaci pro uprchlíkům v Kuala Lumpur, hlavním městě . Když jsme se sem v létě roku 2014 z důvodu manželovy práce přistěhovali, nemohla jsem občas stesk po domově vydržet. Žít tak daleko od širší rodiny v prostředí, které pro mě bylo naprosto cizí, bylo zpočátku velice psychicky náročné. K pomoci uprchlíkům jsem se dostala téměř jako pověstný slepý k houslím; prostě jsem musela něco začít dělat, abych se neutopila ve svých pocitech smutku a silné touze sbalit kufry a vrátit se domů.

Když jsem se čirou náhodou setkala s ředitelkou místní organizace pro pomoc uprchlíkům z Blízkého Východu a střední Asie, bylo mým motivem zapojit se, upřímně řečeno, hlavně odvedení pozornosti od mého vlastního stesku. Uprchlíky jsem do té doby viděla pouze v televizních zprávách. Samozřejmě, že mi jejich utrpení nebylo lhostejné, ale celá situace v Iráku či Sýrii mi připadala na hony vzdálená a neovlivnitelná, a tak zvaná uprchlická krize v Evropě byla v tuto dobu ještě budoucností. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že právě tito lidé se brzy stanou nejžhavějším a nejvíce výbušným tématem dnešní doby.

Začala jsem do centra docházet jednou týdně jako výpomoc s výukou angličtiny. Jelikož zhruba 5.000 v centru registrovaných uprchlíků pochází z více než dvaceti různých zemí, společným jazykem výuky je angličtina. Naprostá většina námi registrovaných uprchlíků jsou muslimové. Naše organizace s trochu zavádějícím jménem Malasian Social Research Institute (MSRI) provozuje školku, základní školu pro děti od šesti do patnácti let, vzdělávací program pro dospělé, zdravotní středisko a poskytuje právní i jinou podporu. Děti uprchlíků a žadatelů o azyl nemají přístup ke vzdělávacímu systému v Malajsii, statut uprchlíka tyto lidi opravňuje prakticky jen k pobytu v této zemi do doby jejich přesídlení do cílových zemí. Malajsie je tedy považována za zemi transitní. Tento transit ale může trvat několik dlouhých let. Není neobvyklé, že žadatel o azyl stráví v Malajsii pět i více let.

V Malajsii je podle místní pobočky kanceláře Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky () registrováno zhruba 150.000 žadatelů o azyl a uprchlíků. Jelikož země není signatářem Ženevské úmluvy o uprchlících z roku 1951, není vláda povinna poskytovat těmto lidem žádnou podporu. Mezinárodní i vnitřní tlak na země jako Malajsie ovšem roste a i díky místním humanitárním organizacím a pobočce se postoj vlády pomalu mění. V poslední době se zde například povedlo zavést velice zvýhodněné zdravotní pojištění pro držitele identifikačních karet , jakéhosi dokladu, který v případě udělení statutu uprchlíka slouží jako občanský průkaz. Kromě těchto marginálních úspěchů je ale situace lidí, kteří hledají bezpečí a šanci na normální život mimo své země, velice těžká. V Malajsii jim není povoleno pracovat a nesmí posílat své děti do místních škol. V zemi mohou pouze pobývat.

Bylo by samozřejmě ideální, kdyby Malajsie poskytla uprchlíkům azyl alespoň po dobu, kdy není návrat do zemí původu z bezpečnostních důvodů možný. Bohužel je ale i přes mezinárodní nátlak na malajsijskou vládu takové řešení zatím jen předmětem politických diskusí. Organizace, jako je ta naše, tedy poskytují službu a podporu lidem v dané politicko-právní situaci, na kterou máme pramalý vliv. Snažíme se tedy, aby děti nestrávily léta v bezprizorním vakuu a nevyrůstaly bez vzdělání a šance na rozvoj.

První dítě, se kterým jsem jako dobrovolník měla tu čest, byl osmiletý Palestinec Hamza. Měl problémy se soustředěním a angličtinou, stýskalo se mu po domově, po jeho škole, po kamarádech. Do centra jsem v tu dobu docházela dvakrát týdně a byly mi přiděleny děti, které potřebovaly pomoc s angličtinou. Trvalo mi hodně týdnů, než jsem si u Hamzy vybudovala důvěru. Děti uprchlíků mají často psychické problémy způsobené traumaty z nedávné minulosti a často svízelnou situací doma, v rodině. Rodiče žijící v naprosté nejistotě, na okraji společnosti, která jim odpírá příležitost legálně pracovat, jsou často zoufalí a sami trpí psychickými problémy. Neumím si ani představit, jak lze pod takovým tlakem žít. Hamzův otec situaci nezvládl a odešel od rodiny neznámo kam. I takové případy jsou bohužel k vidění.

V tomto bodě si dovolím poznamenat, že k podobným případům dochází v bleděmodrém všude. Kupříkladu náš soused z doby mého dětství opustil svou manželku poté, co se jim narodila postižená holčička, někteří lidé v sobě prostě nenajdou tu sílu. Vynášet soudy by snad mohl jen ten, kdo v podobné situaci byl. Takový člověk však zřejmě soudy vynášet nepotřebuje. Malý Hamza se cítil bezmocný, naštvaný, jeho pocity se odrážely v jeho chování, které často nezvládal. Některé hodiny s ním byly náročné, kolikrát jsem své působení v centru chtěla vzdát, další týden už prostě nepřijít. Pro Hamzu je škola jediným stabilním bodem v životě a díky tvrdé práci učitelů a školního psychologa vidíme v podobných případech s postupem času obrovské změny k lepšímu.

Mým dalším studentem byla íránská holčička Daian. Oba její rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, otec je doktorem filosofie, matka byla středoškolskou učitelkou matematiky a statistiky. Otec jako profesionální novinář v Iránu otevřeně kritizoval režim Ali Khameiniho a zemi se rozhodl opustit poté, co jeho novinářský kolega zemřel na následky brutálních výslechů v teheránském vězení. Oba rodiče v Kuala Lumpur vykonávají nekvalifikovanou práci, ale svého rozhodnutí opustit rodnou zemi nelitují, zejména kvůli budoucnosti svých dětí. Otec Daian ale trpí psychickými potížemi, po své milované zemi se mu velice stýská, naprostá nejistota, co se budoucnosti rodiny týče, ho velice trápí a vyčerpává. Pokaždé, když začne vyprávět o Íránu, doslova se mu rozsvítí jinak trochu pohaslé oči. Myslím, že naděje, že se jednou bude moci vrátit domů, se nikdy nevzdal.

Práce s Daian byla snadná a její pokrok velice rychlý. Oba rodiče kladou na vzdělání svých dětí veliký důraz a doma jim poskytují v rámci možností velkou podporu. Bylo obrovskou radostí vidět, jak se i ostatní děti zlepšují, jak jim individuální pomoc s angličtinou pomáhá i v ostatních předmětech. Ovšem radost není zdaleka jediným pocitem, který mou dobrovolnickou činnost provází. Když jsem před třemi lety začínala, neměla jsem s humanitární prací žádné zkušenosti. Individuální osudy a příběhy rodin mi kolikrát nedaly spát, připadalo, mi že pomoc, kterou poskytujeme, je neadekvátní, nedostatečná. Pocit bezmoci, nedostatečnosti pomoci, touhy dělat víc, řešit za druhé jejich problémy je pro začátečníky asi typický.

Velice rychle jsem si uvědomila, že nejlepším způsobem pomoci je podpora psychická, podpora v podobě respektu lidí, kteří si často připadají méněcenní, kterými občas jejich nové prostředí pohrdá nebo jim nedůvěřuje. Nejlepším způsobem pomoci by asi byla rovná příležitost, možnost živit své rodiny poctivou prací a umožnit dětem přístup ke vzdělání. Tím samozřejmě nechci říci, že podpora v podobě poskytnutí základních potřeb jako jídla či přechodného ubytování není v určitém stádiu nutná. Naše organizace takovou přímou pomoc poskytuje jen velice krátkodobě, naší filosofií je pomoci těmto lidem postavit se na vlastní nohy, být nezávislými, spoléhat se jeden na druhého, podporovat komunity v tom smyslu, aby se dokázaly postarat samy o sebe, a to i v nepříznivých podmínkách, kterým musí v Malajsii čelit.

U učení jsem jako dobrovolník moc dlouho nevydržela.  Po krátké době jsem zjistila, že v organizaci chybí osoba, která by koordinovala dobrovolníky, a tak jsem navrhla naší ředitelce, že bych jí s touto činností pomohla. Od té době jsem se stala oficiální koordinátorkou dobrovolníků. Dnes jich máme v organizaci něco kolem padesáti. Za poslední tři roky v této pozici jsem poznala desítky skvělých lidí s otevřeným srdcem a vůlí pomoci lidem v nouzi. Samozřejmě, je to dáno povahou naší činnosti, jsme organizace pro pomoc uprchlíkům, nebudou se k nám tedy jako dobrovolníci hlásit lidí, kteří uprchlíky považují za parazity (ano, i v Malajsii je tento názor poměrně dost rozšířen). Ani po třech letech mě štědrost a dobrota některých lidí nepřestává hluboce dojímat a dávat mi pocit naděje, že přece jen není ten svět až tak špatný.

Nejvíc síly a inspirace mi dodávají sami, a to svou houževnatostí, svou vůlí i přes nepřízeň osudu jít dál, nevzdávat se. Často říkám těm, které osobně dobře znám, že jsou mými hrdiny. I když je v tom trocha patosu, myslím to naprosto vážně. Často si totiž kladu otázku, jak bych jejich situaci byla schopna ustát já.

Autorka je koordinátorkou dobrovolníků centra pro pomoc uprchlíkům v Kuala Lumpur, Malajsii

www.msri.org.my

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.