Sultán a car gosudar


Úvodní foto: Sobieski Sending Message of Victory to the Pope, photo: Dencey

Rok 2017, nastartován příchodem nového amerického prezidenta D. Trumpa, s předzvěstí několika důležitých voleb v evropských zemích, ve stínu občanské války v Sýrii, postavil nás, Evropany, před nové výzvy. Rusko přišlo do Sýrie, aby navždy zůstalo, a hybridní válkou spolu s uprchlickou krizí systematicky drolí jednotu EU.  K jeho negativnímu působení na Evropu se přidalo i Turecko „sultána“ Erdogana, který se smířil po sestřelení ruského letadla nad Sýrii s „carem gosudarem“ Putinem. Neboť, i když v historii nepřátelé, stali se tito dva „přáteli“, a to z jednoho prostého důvodu – že chtějí zničit odvěkého nepřítele, dekadentní západ s jeho „západním křesťanstvím“. Ten totiž narušuje jejich nesmírnou touhu být zakladateli nové Velké pravoslavné a Osmanské říše.

„Sultán“ Erdogan se dostal po potlačeném puči v červnu 2016 do stavu paranoie, a aby prosadil prezidentský systém, který mu umožní naprosté ovládnutí Turecka, v podstatě zlikvidoval mimoparlamentní opozici, sympatizanty F. Güllena, právníky, učitele, profesory i novináře, a ovládl sdělovací prostředky. Ve vězení sedí korespondent deníku Die Welt Deniz Yücel. Can Dündar, bývalý šéfredaktor deníku Cumhuriyet, který na základě Erdoganova rozhodnutí strávil 3 měsíce ve vazbě, uprchl do Německa. Již v roce 2014 požadoval Erdogan odstranění zákazu nošení šátku a posílení náboženských vzdělávacích míst. A dokonce i to, aby se mladí Turci učili „osmansky“. Jeho cílem je vytvořit nový turecký národ a vést lid k nové „Osmanské velké říši“ a k potlačení Kurdů. Stejně tak tento novodobý sultán odmítá rovnoprávnost mužů a žen se zdůvodněním, že odporuje přírodě. I když odsuzuje násilí na ženách, skoro každý den je v Turecku zabita jedna žena svým mužem, příbuzným nebo druhem (údaj z roku 2014).

Putin, Erdogan, Berlusconi, photo Presidential Press Service
Putin, Erdogan, Berlusconi, photo Presidential Press Service

Erdoganovy „kádry“ udávají tón, kdo, co, kdy a jak má psát. Po vojenském puči v červnu 2016, který se stal záminku vypořádat se s opozicí, byla každý den zveřejňována jména zatčených, odsouzených, hledaných nebo propuštěných novinářů a autorů. Podaří-li se Erdoganovi prosadit v dubnu 2017 prezidentský systém, nebudou v Turecku žádná alternativní, nezávislá a vládu kritizující média. Zůstanou jen ti jako Can Dündar, kteří budou ze zahraničí upozorňovat na poměry v Turecku, ale i burcovat. Od pokusu o puč v červnu 2016 bylo uzavřeno 16 televizních vysílačů, 23 rozhlasových stanic, 44 novin a 29 nakladatelství. Další následovaly v září 2016.  Podle údajů T24 bylo od „puče“ zavřeno 140 médií, zatčeno 118 novinářů, současně je řada z nich vyšetřována. Kvůli podezření ze spolupráce s teroristickými organizacemi a z nepřátelského postoje ke státu bylo zatčeno 1.656 lidí. Podle organizace na ochranu lidských práv byli nesčetní novináři, reportéři, karikaturisté zajištěni, vyšetřováni s použitím mučení a tělesných trestů, které byly již předtím legitimizovány zákonem.

Původ tohoto dění začal již v roce 2013, kdy občané, mezi nimi také mnoho právníků, akademiků a novinářů, po celé zemi protestovali, zatímco v Geziparku v Istanbulu se solidarizovali a vyšli do ulic. K velkým protestům došlo dokonce i v turistických oblastech. V prosinci byl obviněn z korupce člen vlády a na nátlak Erdogana propuštěn. O něco později, 25. února 2014, zveřejnila turecká tajná služba telefonát tehdejšího předsedy AKP Erdogana ze 17. prosince 2013, v němž vyzval svého syna, aby z domova odnesl všechny peníze. Další zveřejněné telefonáty, jako například Erdoganova snaha o zásah proti mediálnímu podnikateli Aydinu Doganovi a vedení společnosti Koc Holding, přinesly další skandály. Dnes v Německu žijící Dündar odhalil dodávky tureckých zbraní islamistickým milicím v Sýrii. Když Erdogan vyhrál v prosinci 2015 absolutní většinou volby, s protivníky se dlouho nevybavoval – nebezpečné novináře, autory a opozičníky jednoduše nechal uvěznit. Do pokusu o „puč“ byli všichni uvěznění díky různým intervencím propuštěni na svobodu. Hned po nezdařeném puči 15. června 2016 Erdogan využil příhodného okamžiku a obzvláště působením médií dokázal masy šikovnou propagandou dostat na svou stranu.

Erdogan, který má jako prezident více moci než kterýkoli prezident předtím, se od té doby důkladně pomstil všem, kdo mu házeli klacky pod nohy. Jsou mezi nimi lidé z médií, novináři, redaktoři, autoři, spisovatelé, ale i vzdělanci z akademického prostředí, experti na otázky hospodářství, náboženství, historii či společnost, kteří byli zváni na televizní debaty. Byli mezi nimi i ti, kteří mu až do pokusu o puč vyčítali, že byli na jeho osobní nátlak vězněni. Jsou to však také lidé, kteří již v roce 2007 a 2011 varovali před islamizací země, pokud bude i nadále u moci Erdogan, předseda AKP. Ještě před jmenováním prezidentem se vyjádřil, že je příznivcem šaríje. Přímo v den pokusu o puč nechal pozatýkat tisíce osob v resortech armády, justice, státního aparátu, médií, universit a v podnikatelské sféře včetně odpůrců vlády z občanské společnosti, jako když nedávno malá skupina studentů v Istanbulu rozdávala letáky a oslovovala občany. Zatýkáni tedy nejsou pouze občané, kteří zastávali vysoké posty anebo byli aktivními odpůrci Erdogana, nýbrž lidé, kteří si denně čtou zprávy a zároveň pociťují každý den vyšší a vyšší míru omezování. Běžné školy se najednou změnily na islámské školy Imam-Hatip, na stanicích metra stojí věrní islamisté, kteří letáky štvou proti vánocům a kvůli oblečení napomínají za bílého dne před obchodními domy mladé ženy. Ve městě se objevuje stále více míst, kde nelze projít bez šátku na hlavě a oblečení, kompletně zahalujícím tělo. Tyto scény se odehrávají po celé zemi včetně velkoměst jako Istanbul. Dennodenně. Zároveň se však z řad turecké společnosti ozývá tísňové volání a obavy, že lidé, kteří dosud mohli psát a uveřejňovat, lidé, kteří si po práci mohli zajít na pivo, nic z toho nebudou v blízké budoucnosti moci dělat, protože jim v tom zabrání jiní lidé, kteří věří, že jejich přesvědčení a způsob života je jedině správný. Tak, jak o tom v minulosti přesvědčoval nacizmus a komunismus. A byť argumenty Erdogana a jeho zastánců staví na náboženství, současně jeho hodnoty pošlapávají.

Přestavba Turecka v diktaturu s náboženským nátěrem je v plném chodu. Všechny nutné přípravy jsou prováděny jako „čistící“ akce, které se týkají těch, kdo představují překážku jak pro projekt samotný, tak pro opětnou obnovu „pilířů islámu“.  V islámských školách podle vzoru Imam-Hatip se zavádí jako povinný jazyk arabština a z vyučovacího programu se vyškrtává teorie evoluce.

S debatami o prezidentském systému jsou smíchávány takové skandály, jako byla exploze před Vodafone Arenou v Istanbulu, explose autobusu s množstvím vojáků v Kayseri, zavraždění ruského velvyslance, střelba v Klubu Reina, v kterém atentátník IS postřelil 100 lidí a 36 zabil, a další podobné a nesčetné zprávy. Po útocích dochází k rozhořčení lidí, a Erdogan, jenž se na plné obrátky snaží prosadit prezidentský systém, využívá zmíněné události k posilování své pozice. Všeobecná nejistota, stálé útoky a heroické zobrazování tohoto „sultána“ na titulních stránkách velkých novin zprostředkovávají dojem, že je pevným pilířem v probíhajícím chaosu a má situaci v rukách. Proto jsou pro něho zprávy, které lidmi otřásají a znejišťují je, vítány. Stává se tak středem pozornosti. Pod dalších útocích, kdy 10. prosince 2016 ve 23. hod. explodovala bomba před stadionem Besiktasu Istanbul a další odpálil atentátník v prostoru Macka Parku, přišlo o život 38 lidí, z toho 30 policistů a 8 civilistů, a 100 lidí bylo zraněno. Přes značné ztráty na lidských životech a početná zhranění byl následující den v tisku opět vidět velký Erdogan. Pokaždé přes polovinu titulní strany a ve vznešeném postoji. Zprávy o zraněných a mrtvých byly zaznamenány jen na okraji. I přesto, že při útocích je zraněno a zabito nesčetné množství lidí, Erdogan, jeho strana AKP a jeho plány do budoucna jsou všude prioritou číslo 1. PR metody, využity k informování o blížícím se rozšíření prezidentovy moci a zároveň demonstrování jeho moci současné, využívají osvědčené prostředky: titulní strany hrdě hlásají, jak Erdogan a jeho ministři hned po útocích navštěvují zraněné v nemocnicích, jak prezident rozhodně prohlašuje, že „tyto útoky nezůstanou nepotrestány a trest bude ještě tvrdší než dosud“. „Sultánovi“ Erdoganovi již dávno nejde o dobro anebo zlo, neboť jeho zájmy nespočívají v první řadě v ochraňování státní moci nebo lidí. Jsou jen nutným instrumentáriem, s jehož pomocí zůstane nadále u moci. Přitom podobné scény jsou již dávno „nastudovány“. Jako třeba pokus o sebevraždu mladého muže, kterému zabránil Erdogan a bylo to „náhodou“ nafilmováno. Jindy je z něj sportovec, který nastupuje společně s dalšími hráči na stadion. Nebo jej při joggingu náhodou zabírá kamera. Na druhé straně však bylo zrušeno mnoho televizních kanálů a zcela nezávislé zanikly snad všechny. Ostatním, které „sultán“ ještě nemohl nechat zavřít, vyhrožuje peněžními pokutami, protože ještě pořád vysílají zprávy kritizující jeho politiku. Patří sem například Dogan Media Holding, který vlastní kanál D, CNN Türk ATV a Star TV.

Erdoganovu stranu neposilují pouze její přívrženci nebo sympatizanti, ale také strach a beznaděj širokých mas. K vládě se už přestala kriticky vyjadřovat i sociální média. Od Erdoganovy hrozby, že každý, kdo se postaví proti vládě, bude stíhán, a každý, kdo se zúčastní protestu nebo bude vyzývat k odporu, bude zatčen, se lidé obávají svobodně se vyjadřovat. Zároveň je jim podprahově sdělováno, že všichni rozumní souhlasí s vládou a odpor nemá význam. Dochází tak k situaci, kdy strach a nedostatek odvahy, bezmoc a beznadějnost širokých mas brání lidem vyjadřovat se jak v práci, tak na veřejnosti k politickým událostem. Kdo nepatří k úzkým přátelům, bude sotva vědět, co si člověk o vládě myslí. Prostě podle úsloví „mlčeti je zlato“. K tomu, co si skutečně myslí, se nikdo jasně nevyjádří. Pro dialog a otevřenost je starší generace a především mladí studenti, zatímco pracovně činní anebo nezaměstnaní se před těmito otázkami uzavírají. Mají strach, že ztratí práci, anebo že vůbec žádnou nedostanou. Narušeny jsou i vztahy v soukromí, rodinách, v kruzích přátel.  Mnozí nevědí, zda soused, kolega nebo sám kamarád po pokusu o puč nezměnil myšlení, nevyměnil strany nebo zda li se nestaví k vládě mírněji než předtím. V horších případech jsou lidé udáváni. Mnozí takové zprávy zlehčují, říkají, že média přehánějí, nebo považují důvod zatčení za dostatečný a správný – protože viníci například provokovali, zúčastnili se protestů nebo je dokonce osnovali, pili alkohol na veřejnosti či vyzývali nábožensky založené kolemjdoucí nebo místní usedlíky, aby se urážlivě vyjadřovali o úřadech. Vždy se tak najdou odůvodnění pro nezákonné vyšetřování, zatčení a prohlídky domů nebo použití násilí ze strany státní moci. Smíchání těchto zpráv s útoky splňuje jejich působení, strach a nejistotu. Následkem je obrat k prezidentovi, který má situaci pod kontrolu a denně přesvědčuje, jak poté, co prosadí prezidentský systém, bude se zaťatou pěstí bojovat proti politickým odpůrcům. V období mezi červencem 2015 a prosincem 2016 pocítili Erdoganův odpor i Kurdové. Výsledkem je 2.000 zabitých Kurdů, 500.000 jich bylo vyhnaných z domovů. Sultán Erdogan vybičoval emoce i mezi Turky žijící v Německu, a to způsobem, kdy spory pro nebo proti změně turecké ústavy rozděluji dokonce rodiny.

Po zamítnutých snahách tureckých politiků vést kampaň ohledně změny turecké ústavy mezi Turky v Holandsku a Německu neváhal Erdogan zaútočit na tyto země a obvinil je, že se chovají jako nacisté a potlačují demokracii. Tento novodobý sultán je připraven ke všemu včetně ohrožení jednoty NATO, což je také záměrem jeho „přítele“ v boji proti Západu, Vladimíra Putina. Vydírá Evropu tím, že jí vyhrožuje posláním dalších uprchlíků a jasně dokazuje, že hledá s Evropou konfrontaci, neboť jako svého nepřítele vidí Západ. Zákonitě pak vyvstává naléhavá otázka, jestli v podmínkách, kdy je ohrožena jednota NATO, nepotřebuje Evropa svou armádu. Chování Erdogana a jeho nařčení, že Holanďané a Němci jsou jako nacisté, okomentoval jeho bývalý učitel dějepisu Yusuf Tarihdersi: „Nemělo jsem mu promíjet to chození za školu a spaní ve třídě, když jsme diskutovali o nacionálním socializmu v Německu. Jeho dějepisné pojednání k tomuto tématu byla katastrofa. Když jsem mu dal šestku za to, že Hitlera kritizoval za jeho toleranci a nedostatečně tvrdé zacházení s jeho kritiky, rozběsnil se a nadával mi do demokratů. Historie není jediným oborem, v němž projevil své nedostatečné znalosti. Je to nešťastník, který si dodnes plete pravici a levici, což působilo při vyučování trapně, a tak jak předtím, tak i dnes patrně věří, že Německo je spolkovou zemí Turecka.“

Optimisticky se vyjadřuje k nastávající době v Turecku Can Dündar, korespondent Die Welt a bývalý šéfredaktor levicově-liberálního listu Cumhuriyet. „Věřím, že právě zažíváme poslední fázi Erdoganova režimu. Nebude to jednoduché. Ale když prohraje referendum, bude lehčí ho zastavit. Věřím ve zdravý lidský rozum tureckých občanů a doufám v klidné přechodné období a rehabilitaci zatčených kolegů.“

Sultán a car gosudar, tak jsem pojmenoval svůj v podstatě laický komentář o situaci v Turecku. Před několika lety řada západních komentátorů označila Erdogana a Putina za „machokraty“. Politici ani veřejnost těmto sdělením nevěnovali větší pozornost. A právě v této době se tato vyjádření potvrzují. Oběma dvěma jde o získání absolutní moci. Velmi dobře si uvědomují, že její ztrátou mohou stát minimálně před soudním tribunálem, hrají tedy vabank. Pro udržení moci jsou schopni udělat cokoli včetně vyvolání konfliktu. Erdoganovo referendum 16. dubna 2017 není jen o změně ústavy a případném ustavení prezidentského systému. Referendum je též o tom, zda li Turci chtějí nebo nechtějí do Evropy. Sám Erdogan si přeje odtrhnout se od Západu, vytvořit z Turecka novou Osmanskou říši, která už nebude sekulárním státem, ale s podtextem náboženství. Erdogan chce spolupracovat s Ruskem nejen politicky, ale i hospodářsky, především v otázce energií a zbrojení. Stejně jako Putin i on zneužil náboženství ke svému upevnění moci. Po protestech a opozicí zkažené Putinově inauguraci v roce 2012, kdy na její adresu Putin prohlásil, že „jí zničí život,“ provedl postupně totéž po událostech v Geziparku v roce 2013 Erdogan. Potlačil mimoparlamentní opozici, pronásledoval vzdělance a především zničil střední třídu stejně jako Putin. Oba postavili ve svých zemích občany proti sobě, každý kdo s nimi nesouhlasí, je stíhán nebo zatčen. Vytvořili atmosféru strachu a násilím udržují „pořádek“ ve svých zemích. Pro oba dva je největším nepřítelem Západ. Získání, udržení, rozšiřování a užívání moci je pro ně strategií a samoúčelným cílem. Sociálně nebezpeční jsou proto, že důsledky jejich činnosti, neupřímnosti, arogance, manipulativnosti, lží bez výčitek svědomí, šikanování a nevypočitatelnosti mohou negativně postihnout nejen okolní svět, ale především jejich vlastní země. Podle psychoanalytika Jürga Acklina jsou lidé jako Trump, a můžeme k němu přidat i Erdogana a Putina, věční puberťáci.

Epilog
Bez ohledu na to, co se děje na Ukrajině, na uprchlickou krizi, poměry v Turecku a v Rusku a chování vlád (když pominu francouzskou Marie Le Penovou) Visegrádu ukazují, že nestačí jen zavést demokracii, ale především liberální demokracii s právním státem, nezávislou justicií a médii s občanskými, politickými a ekonomickými svobodami. To zažily právě země na západ od Rýna včetně Anglie, kde proběhla v 18. století skutečná průmyslová revoluce a vytvořila se silná třída buržoasie, která dnes představuje střední třídu. Jsou to země převážně protestantské. Bohužel země na východ od Rýna zažily absolutizmus, totalitní systémy, kde neproběhla plně průmyslová revoluce a pravoslaví, katolictví a stejně tak i islám nepodporovaly svobodu, iniciativu, zodpovědnost člověka. Proto je zde stále půda pro lidi jako jsou Putin, Erdogan, český Zeman, maďarský Orbán, polský Kaczynski, kteří své země v podstatě vracejí do absolutizmu. A právě pro tyto země jsou prezidentské systémy na způsob Putina a Erdogana velkou brzdou vývoje a pokroku, a v důsledku toho vracení se do minulosti.  Rozdílné politické uspořádání států Evropské unie je stálým nebezpečím pro upevnění její jednoty. Ale zdá se, že jedinou možností, jak to změnit, je silná mimoparlamentní opozice a silná občanská společnost, které neustálým tlakem tyto absolutisticko-totalitní tendence oslabí.