Amerika se stává „stánem“

Autor: Paul Krugman, zdroj: The New York Times, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Golden statue of Niyazov, Turkmenistan, Ashgabad, Dan Lundberg

V roce 2015 ozdobil centrum Ašchabádu, hlavního města Turkmenistánu, nový památník, obří pozlacená socha prezidenta země na koni. Může vám to připadat jako trochu přehnané. Ale ve „stánech“, středoasijských zemích, jež se objevily po pádu Sovětského svazu a vládnou v nich diktátoři, obklopující se nevelkými klikami bohatých, zkorumpovaných kapitalistů, je kult osobnosti reálnou normou.

Američané považovali šaškárnu těchto režimů s jejich lacinými diktátory za legrační. Kdo se však směje dnes?

Chystáme se koneckonců předat moc člověku, který strávil svůj celý dospělý život tím, že se snažil vybudovat kolem sebe kult osobnosti – snad si ještě vzpomínáte, jak jeho „charitativní“ nadace utratila spoustu peněz za téměř dvoumetrový portrét svého zakladatele. Jediný pohled na jeho twitterový účet vám také potvrdí, že jeho současné vítězství ani trošku neuhasilo jeho žízeň po ukojení jeho ega. Znamená to, že po nástupu do funkce můžeme očekávat další porci sebechvály a rozmachu sebeúcty. Nemyslím si, že to dojde až do pozlacených soch, ale kdo doopravdy ví?

A to není vše. Jen pár týdnů před inaugurací neučinil Donald Trump nic pro to, aby snížil bezprecedentní – nebo, jak to sám skvěle napsal na twitteru, „unpresidented“, tedy „neprezidentský“ – střet zájmů vytvořený jeho obchodním impérium. Je jasné, že to ani nikdy neudělá – ve skutečnosti již dnes svou politickou funkci využívá k obohacení. Nejkřiklavější případy jsou ty, kdy zahraniční vlády přeorientovávají své podnikání na Trumpovy hotely.

Znamená to, že Trump již v okamžiku, kdy bude odříkat prezidentskou přísahu, bude v rozporu s duchem a pravděpodobně také s textem Ústavy, konkrétně s klauzulí o služebních požitcích, jež zakazuje přijímání darů nebo od zahraničních představitelů nebo jakékoli příjmy, které by od nich pocházely. Ale kdo jej bude pohánět k zodpovědnosti? Někteří prominentní republikáni již dnes naznačují, že spíše než prosazovat etické zákony, by měl Kongres jednoduše změnit stávající tak, aby vyhovovaly velkému muži.

A korupce se neomezí pouze na špičku vládní mašinerie. Vše nasvědčuje tomu, že nová administrativa otevřeně postavila do středu našeho politického systému sama sebe.  Abraham Lincoln vládl týmu soupeřů, Donald Trump si očividně sestavuje tým kamarádíčků, do něhož si do klíčových funkcí vybírá miliardáře se zřejmým hlubokým střetem zájmů.

Amerika se zkrátka rychle stává „stánem“.

Vím, že mnoho lidí se stále snaží přesvědčit sami sebe, že nastupující vláda bude vládnout normálně, a to navzdory očividně nedemokratickým instinktům nového vrchního velitele a pochybné legitimitě procesu, který ho přivedl k moci. Někteří obhájci Trumpa dokonce tvrdí, že přicházející klika škodit nebude, protože bohatí nepotřebují víc peněz. To jistě.

Ale buďme realističtí. Všechno, co víme, naznačuje, že vstupujeme do éry monumentální korupce a pohrdání právním státem. Bez jakýchkoli překážek.

Jak mohlo k tomuto dojít v zemi, která se dlouho pyšní tím, že je vzorem demokracie pro všechny ostatní? V přímém slova smyslu je vzestup Trumpa výsledkem do očí bijícího zásahu FBI do voleb, podvratné činnosti Ruska a pasivních médií, která se ochotně věnovala smyšleným skandálům, zatímco ty skutečné pohřbívala na zadních stránkách.

Ale tento debakl nepřišel z čistého nebe. Na cestě do „stán-ismu“ jsme byli již dlouhou dobu: čím dál radikálnější Republikánská strana, ochotná udělat cokoli pro to, aby získala a udržela si moc, podkopává naši politickou kulturu po celá desetiletí.

Lidé mají tendenci zapomínat, kolik toho ze scénáře z roku 201 bylo použito už v dřívějších letech. Vzpomeňte si, že Clintonova administrativa bylo zaplavena neustálými obviněními z korupce, svědomitě medializovanými sdělovacími prostředky na titulních stránkách.  Ukázalo se však, že ani v jednom z těchto údajných skandálů nebylo nikomu prokázáno žádné provinění. Ne náhodou předtím pracoval James Comey, ředitel FBI, jehož zásah téměř jistě prudce zvrátil výsledky voleb, pro výbor Whitewater, který sedm let posedle vyšetřoval neúspěšný obchod s pozemky.

Lidé mají také tendenci zapomínat, jak špatná doopravdy byla administrativa George W. Bushe, a to nejen proto, že zatáhla Ameriku do války pod vymyšlenou záminkou. V ní se taky stupňovalo bratříčkování a mnoho klíčových míst zaujali lidé s pochybnou odbornou kvalifikací, ale zato úzkými politickými a/nebo obchodními vazbami na vrcholné představitele. Amerika ve skutečnosti zpackala okupaci Iráku zčásti díky šmelině politicky propojených podniků.

Jedinou otázkou dnes je, zda se hniloba dostala až tak hluboko, že už nic nezastaví přeměnu Ameriky v Trumpistán. Jedna věc je jistá: ignorovat nepříjemné riziko a prostě předpokládat, že všechno bude OK, je destruktivní a nerozumné. Nebude.