Zdravotník, který přišel ve válce o ruce i nohy

Autor: Lilia Raguckaja, zdroj: Obozrevatěl, překlad: Standa Dušek, úvodní foto: Wheelchair/Arthur John Picton, fotografie v článku: FB profil Vadima Sviriděnka

Vadim Sviriděnko hovoří o životě po rehabilitaci. Uprostřed debalcevské tragédie zůstal voják 128. brigády jediným živým ze své skupiny, která se probíjela z obklíčení do Artemivska.

Příběh zdravotníka 128. brigády Vadima Sviriděnka, který ve válce ztratil ruce i nohy, svého času obletěl celou Ukrajinu, připomínají Patrioti Ukrajiny. Čtyři dny strávil zraněný ve dvacetistupňovém mrazu, dokud ho nenašli teroristé. Nyní má za sebou Vadim dlouhé zotavování  a osmiměsíční rehabilitaci ve Spojených státech. Nejenom že se naučil žít v nové realitě, ale i předává svou zkušenost jiným, kteří se ocitli ve stejné situaci. O tom, jak se ekonom, který 10 let pracoval v novinách “Moskevský komsomolec v Ukrajině”, ocitl ve válce ve funkci zdravotníka, o tom, co musel prožít, o dlouhých dnech mezi životem a smrtí mezi těly svých padlých spolubojovníků, a také o tom jak se znovu naučil žít, vyprávěl Vadim Sviriděnko “Obozrevatěli”.

“No, pokud je to nutné, tak já k vám jdu”

Ve skutečnosti jsem mobilizovaný. Na vojně jsem sloužil jako pohraničník. A ještě do vojny jsem stihl studovat na zdravotní škole. Proto když mi přišel povolávací rozkaz a potom mi zavolali z náborové kanceláře a řekli “Tak vás potřebujeme”, odpověděl jsem: “No, pokud je to nutné, tak já k vám jdu”.

Z domova jsem odešel 4. srpna 2014. Nejdřív jsem byl v Mukačevu, u 128. horské pěchotní brigády. Měsíc jsme tam měli přípravu. A už 2. září jsme byli ve Sčastje. První noc a první ostřelování z ruské strany. Moje první “Grady” (raketomety)…

11717411_679380585500925_2076094794596667927_oKdyž se poprvé dostaneš pod ostřelování “Gradem”, začínáš panikařit. Nevíš, kam utéct. Zhruba za půl roku už je to mnohem jednodušší. I když i potom, když už si zvykneš, jakmile slyšíš minometné výstřely, okamžitě padáš na zem, a snažíš se někde schovat… A teprve potom, když ostřelováni skončilo, všichni vstali oklepali se, podívali se jestli nejsou padlí, začínají vtipy… Všichni se smějí, protože jsou celí. Všichni živí. Tak jsme žili. Spali v botách, abychom se v kterémkoliv okamžiku mohli schovat do krytu. Vždyť my jsme byli na samém předku. Nejdřív Sčastje. Potom šachty u Jenakyjeva. Potom Debalcevo. Každý den všude ostřelování, ostřelování, ostřelování… Jenom když jel humanitární konvoj, mohlo to na nějaký čas přestat. A tak každý boží den. Jednou minomety. Pak “Grady”. Pak DRG (sabotážní a průzkumné skupiny)… Vždycky bylo potřeba mít se na pozoru. Kromě toho, od místního obyvatelstva bylo možné očekávat cokoliv. Takže jsme byli neustále v pohotovosti.

není taková, jako ve filmech. Tam granáty létají jinak. I jinak vybuchují… Všechno je tam jinak…

“A za úsvitu jsem pochopil: živý jsem zůstal jen já sám…”

Stalo se to v Debalcevu. Ráno 16. února jsme se vydali na pomoc blokpostu (kontrolní bod), který měl zabránit obklíčení. Jen jsme se dostali na místo, a vedle mě explodoval tankový granát. Zasáhly mě dvě střepiny, do ruky a do nohy. Náš velitel byl taky raněn. Beterem (BTR – obrněný transportér) nás odvezli k mojí zdravotnické rotě, kde nás ošetřili. A do večera jsme zůstali v zákopu a čekali jsme na rozkaz. Dostali jsme ho večer – jít na průlom k Artemivsku. To už bylo obklíčení. Průlom byl 18. února, a od devátého jsme byli v obklíčení.

Vyrazili jsme. Při odchodu byla naše kolona rozbita. Měli jsme dva BTR a náklaďáky KaMaZ a Ural. Byl jsem tehdy považován za lehce raněného, proto jsem jel v BTR. A on najel na minu. Přímo pode mnou se tavil kov. Nebýt mého velitele, teď bych tady neseděl a nemluvil s vámi. On mě z něho vytáhl ještě předtím, než v něm vybuchla munice. Zachránil mi život…

Válka není taková, jako ve filmech. Tam granáty létají jinak. I jinak vybuchují… Všechno je tam jinak…

Pamatuji si, že tehdy bylo dopuštění. Nikdo nevěděl, co má dělat, kam utéct. Raněných přibylo. Už byli i padlí. A potom jsme uviděli Ural, který také najel na minu, ale ve kterém zázrakem přežil motor. Rozhodli jsme se všechny raněné na něho přeložit a vrátit se.

To jsme i udělali. Ale když jsme se hnuli z místa, znovu jsme najeli na minu – a znovu začali “létat”. Exploze mě vyhodila do výšky, a potom jsem spadl na záda, na nosítka… Už jsem se skoro nemohl hýbat. Bylo to velmi bolestivé a obtížné. Navíc po výbuchu mě zasypaly nějaké přikrývky, matrace… Pamatuji se, jak jsem křičel na velitele a prosil jsem všechno to ze mě sundat, protože samotnému se mi to nedařilo. A on odpověděl: budeš muset sám, protože jsem ve stejném stavu jako ty…

Nikam jsme se nemohli přesunout, nastoupila noc. Nevěděli jsme ani kam jít, ani co dělat. Takže my s velitelem, když jsme se vyhrabali zpod závalu, zalezli jsme do kabiny toho rozbitého “Uralu”. Zalezli, nějak jsme se zahrabali do dek a čekali jsme na svítání. Abychom potom, až se rozední, rozhodli, co dělat. Kam jít.

Ale když přišlo svítání, pochopil jsem, že jsem zůstal sám. Všichni, kdo se mohli pohybovat odešli. Ti, kdo byli ranění, umrzli… Nevím, kolik chlapců se tehdy tak už nevzbudilo. Jak mi potom říkali, raněných bylo ne méně, než 12-15. Z nich všech jsem zůstal živý jen já.

Nad ránem jsem se téměř nemohl hýbat. Ranění, obdržená ještě den předtím, pohmoždění po výbuchu na dvou minách, silný úder zády o nosítka… Dělal jsem 3 až 4 kroky a padal. A venku tenkrát byl mráz víc než 20 stupňů. Prostě jsem pochopil, že jít nemůžu. Nedojdu. A jediné, co mi zbývá, je sedět v “Uralu” a čekat, dokud nepřijde pomoc.

13151886_1154554127909616_881217215523165554_nO tom, co se s námi stalo, jsem řekl několika kamarádům. Měl jsem dobrý telefon, “Sigma”, dlouho mu vydržela baterie. Ale nějak mě nemohli najít. Nemohli pochopit, kam jela naše kolona, na kterou cestu jsme odbočili. Až potom, později, jsem se dozvěděl, že to byla vesnice Kalinovka, 10 km od Debalceva.

“Přišli separatisti. Stříleli. Možná na kola, možná někoho dobíjeli…“

Čtyři noci jsem strávil na mrazu, mezi mrtvými chlapci. Těla byla všude: Na autě, i kolem auta. V kabině, kde jsem se schovával, byl na místě řidiče můj velitel. Také on umrzl. Slyšel jsem jeho poslední vzdech.

Stalo se, že separatisti přišli k autu. Slyšel jsem výstřely, jak stříleli po kolech. Jak mě nenašli, nevím. Možná je Bůh odvedl. Slyšel jsem výstřely i o něco dál. Nevím, na co stříleli, jestli na auta, nebo možná někoho dobíjeli… I když já jsem ještě to první ráno měl jasno: zemřeli všichni.

Čas od času jsem opouštěl kabinu. Bylo to velmi těžké. Ale hrozně se mi chtělo pít. Zachránilo mě to, že tehdy byl sníh. Protože nebyla žádná voda, tak jsem ho jedl. Tak jsem se i zachránil.

Hodně času jsem strávil v bezvědomí. Mám to před očima jak teď, sny které se mi tehdy zdály. Nereálné. Vlastně v nich nic takového nebylo, ale vzpomínat na ně je dosud těžké. Zdálo se mi, že pracuji v kamenolomu. Ohromné kameny tahám na horu. Jsou těžké, bolí to, jsem unavený, ale chápu, že nemůžu přestat. Chápu, že abych přežil, musím ty kameny tahat… To na mě určitě křičelo moje podvědomí, že musím bojovat za svůj život.

Čas od času jsem se probouzel. Hledal jsem si nějaké jídlo. Nacházel jsem konzervy, ale ruce už byly tou dobou omrzlé, takže o tom, že bych je otevřel, jsem si mohl jen nechat zdát. Nacházel jsem takové trubičky s medem, a vysával je.

Když přišlo svítání, pochopil jsem, že jsem zůstal sám. Všichni, kdo se mohli pohybovat odešli. Ti, kdo byli ranění, umrzli…

A za 4 noci, za úsvitu, mě našli. Ale ne naši, separatisti. Snažil jsem se zalézt do kabiny, schovat se, ale už jsem byl skoro bez sil. Myslím, že ke smrti mi zbývalo už jen malinko…

Zaslechl jsem zvuk BTRa, zdvihl hlavu, a pochopil, že to není náš… Ti co přijeli, mi přikázali vstát, a já jsem dokonce ani hlavu nemohl zvednout. Když zjistili, že jsem z Kyjeva, trochu mi přepočítali žebra. Opravdu silně nemají rádi “banderovce” a “kyjevskou chuntu”…

Potom mě naložili do BTR a odvezli do Doněcka. Zdálo se mi, že do nemocnice, ale potom mi řekli, že to byla budova SBU. Tam jsem dostal lékařské ošetření. Pamatuji se, že přišla zdravotní sestra a ptala se mě, kde jsem zraněn. Odpověděl jsem jí. Řekl jsem, že jsem zdravotník. Tak mi ještě dali malý test pro kontrolu. Ke zdravotníkům tam přeci jenom mají trochu jiný vztah…

V zájmu spravedlnosti řeknu, že mi tam dali první pomoc a nakrmili mě. Celou dobu vedle mě seděl sanitář. A já jsem mu recitoval básně… Znám hodně básní. Říkám mu: ty jsi ruskojazyčný, co znáš z ruské poezie? Řekl jsem mu báseň, a ptám se: kdo to napsal? A on: nevím. To je Puškin, říkám, a tohle – Lermontov…

Myslím, že jsem měl štěstí, že jsem se tam dostal. Jestli bych tam nedostal první pomoc, těžko bych přežil. Viděl jsem tam naše kluky, některé z nich s aparátem Ilizarova (stabilizátor úlomků kostí, sestrojený v roce 1950 a patentovaný v roce 1951 sovětským lékařem G. A. Ilizarovem)…

A potom začala jednání s naší stranou. Večer mě vrátili, bez výměny. Přijela sanita z Dněpropetrovska, a odvezla mě.

“V Kyjevě mi lékaři řekli, že ruce a nohy se nepodaří zachránit. Začala gangréna”

Tam jsem byl dva dny, když mě seznámili s poradkyní guvernéra, Tatjanou Guba. Ona mi pomohla vrátit se do Kyjeva. Letadlem mě dopravili do popáleninového centra hlavního města.

Tam lékaři řekli, že ruce a nohy není možné zachránit. Příliš omrzlé. Už začala gangréna… Řekli, že je nevyhnutelná amputace. A že dostanu vakcínu, aby odřezali co možná nejmíň. Jestli mé tělo tu vakcínu nepřijme, levou ruku bude potřeba amputovat po loket. Ale díky bohu, vakcína zapůsobila. Amputovali jen zápěstí a chodidla.

V Kyjevě ke mě přišla moje těhotná žena. Ona už k večeru prvního dne věděla, že bude amputace. Ale sama sobě nedovolila ani jedinou slzičku, jenom úsměvy.

Vždyť ona 4 dny vůbec nevěděla kde jsem, co se mnou je. Měli jsme spolu dohodu – jestli neodpovídám na její telefon, nevolám sám, neznamená to, že už nežiju. A ona musí čekat a nepropadat panice. A já se určitě vrátím… A ona čekala.

Teď máme dcerku, je jí něco málo přes půl roku. Takže je všechno v pořádku.

A vůbec, není potřeba vyznamenávat nás, ale hlavně naše ženy. Ony to vše snášejí, čekají, trpí. My víceméně víme, co můžeme čekat, víme odkud přiletí miny. A ony nevědí, co s námi bude v příští vteřině. A tak den za dnem, měsíc za měsícem… Vzhledem k těm stresům, kterými trpí naši blízcí, pravděpodobně oni potřebují rehabilitaci víc, než my.

Kromě mé ženy byl se mnou neustále i můj kamarád, který nyní bojuje v 72. brigádě. Vždy se mnou byli lidé, mí kamarádi, má žena, má rodina… U pokoje se tvořily opravdové fronty. Dokonce jsem si dělal legraci: nechte mě aspoň trochu odpočinout! I když právě díky tomu jsem neměl čas na hloupé myšlenky.

Ale když mi ráno před operací řekli, co mě čeká, byl jsem vyřízený. Dokonce lékaři nade mnou plakali. Říkali: “Drž se! Ať se stalo cokoliv, život pokračuje. Ty jsi jediný přežil. Ty musíš žít za ostatní kluky, za ty, co zemřeli. Dostaneš protézy. Ale ty máš rodinu, těhotnou ženu. Ty musíš žít!” To bylo asi to nejdůležitější, že mám rodinu, pro kterou musím žít…

“Hlavně dávkovat zátěž a poslouchat odborníky”

Po resuscitaci jsem byl první dobu neustále pod léky. Když mě převezli z JIP, přišli za mnou afghánci (veteráni z Afghánistánu). Řekli mi o fantomové bolesti, se kterou budu bojovat. Říkali, že k tomu, abych se s tím vyrovnal, musím nejprve skončit s chemií. Žádné léky! A hledat metody, které pomohou mě osobně bojovat, bez léků.

Metodou pokusu a omylu jsem si našel optimální rehabilitaci. Dělal jsem cviky na posílení svalů. Četl jsem pozitivní knihy, a vůbec nesledoval zprávy. Když mi přinesli malinký DVD přehrávač, díval jsem se jen na animované filmy. Protože když jsem se jednou pokusil dívat se na historický film, se střelbou, se zbraněmi, začal jsem bláznit. Sestra okamžitě přiběhla vzít ten přehrávač…

Návrat do života pro mě začal tím, že mi doktor Nazarenko doporučil trenéra, který ke mě chodil a ze začátku mě zvedal na gumách, dával jednoduché cviky. Každým dnem bylo vše lepší a lepší. Potom ten trenér (jmenoval se Jurij) šel do ATO, a se mnou cvičil jeho syn. Jeden známý afghánec bez nohy mě učil vstávat, dělat první kroky po chodbě, v uličce, ve sklepích… Kde všude my jsme chodili! Pohybovat se po schodech mě naučil také on.

Není potřeba vyznamenávat nás, ale hlavně naše ženy. Ony to vše snášejí, čekají, trpí

O berlích jsem nešel ani jednou. Ještě v Ukrajině mi řekli: nic ti nedáme, ani berle, ani chodítko. Nohy máš silné, vysportované, takže vstaň a běž. Tak jsem vstal a šel. Pravda, přání chodit bylo natolik veliké, že za první 4 dny jsem si odřel nohy protézami, proto jsem ještě nějaký čas musel ležet. Prostě mi nedovolili vstát. Ale celou tu dobu byl vedle mě ten afghánec. Říkal: vidím, že tě nohy bolí, ale udělej bez “nemůžu” sto dřepů. A já dřepoval na posteli, stokrát, dvěstěkrát… Potom znovu první kroky, na pokoji, na chodbě, venku… Zatížení se postupně zvyšovalo. A mohu z vlastní zkušenosti říct, že člověk může cokoliv. Hlavně dávkovat zátěž a poslouchat odborníky.

Když jsem za 4 měsíce, 12. srpna, odletěl do Ameriky na rehabilitaci, už jsem plně chodil.

“Jestli je před tebou problém, nepanikař. Použij mozek!”

Rehabilitace v USA trvala 8 měsíců. Každý den tréninky. Těžké, bolestivé. Trpělivost byla zapotřebí mě i trenérům. Síly k tomu, abych tím vším prošel, mi dávalo přání uvidět dítě, vzít ho na ruce. Byl jsem už měsíc v Americe, když se dcera narodila…

Bylo období, kdy se mi nechtělo žít. Neviděl jsem smysl v další existenci. To často bývá u všech vojáků ATO. První myšlenka – proč bych měl žít? Komu jsem potřebný, takový mrzák? A v tu chvíli je opravdu potřeba připomenout člověku, že na něj čekají, že život nekončí. A jestli si přeje vrátit se do života, stát musí vytvořit podmínky pro takový návrat. Tak, jak je to v USA. Tam potřebuješ jen touhu žít, ostatní udělá stát. Jakékoliv druhy protéz, řízení auta, jízda na kole, rybaření, práce… Člověk není zapomenut. To všechno je ohromný program. Vyprávět o něm nemá smysl, to se musí vidět.

Dokonce lékaři nade mnou plakali. Říkali: “Drž se! Ať se stalo cokoliv, život pokračuje. Ty jsi jediný přežil. Ty musíš žít za ostatní kluky, za ty, co zemřeli”

Když jsem se vrátil do Ukrajiny, seznámil jsem se s lidmi z organizace “Ukrajinská asociace invalidů ATO”. Chystali se otevřít tady u nás rehabilitační centrum. Navrhli mi přidat se k nim. Jen jsem se zeptal: kdy mám přijít do práce? Protože to, čím jsem prošel v Kyjevě a v Americe, to jsou dva velké rozdíly. Musíme jít tímto směrem. A já to opravdu chci dělat, pomáhat tolik, kolik můžu. S radostí bych pracoval jako rehabilitolog, ukazoval klukům, jak žít s protézami, pomáhal je pozvednout na duchu.

Teď už je takových případů málo. A když vidím kluky na protézách, na vozíčcích, přicházím, ptám se, jak používají protézy, čím a jak jedí, co mohou dělat a co ne, a hlavně, proč nemůžou? Špatné protéza na nohách? Tak pojď, popřemýšlíme, co s nohami dělat. Možná vyměnit protézy, nebo je potřeba chirurgický zákrok… Prostě, já je mohu poslat k tomu člověku, který jim může pomoci, naučit je. I sám můžu učit. Prostě potřebuji sál, kam ke mně budou kluci chodit, místo toho, abych běhal po ulicích a hledal je. Teď zrovna to zkoušíme udělat.

Kromě toho, jezdíme po Ukrajině, koukáme, jaká rehabilitační centra jsou, co dělají, radíme když je třeba… A na všech jednáních, se všemi úředníky až po ministerské, dokazujeme, že tato rehabilitační centra potřebujeme. Ne sanatoria, se kterými nás často straší, ale opravdu rehabilitační centra. A rehabilitace musí začínat z pokoje, kde leží zraněný. Jestli u něho alespoň něco pracuje, okamžitě k němu musí přijít rehabilitolog. A pracovat s tím člověkem, učit ho jíst, vést k samostatnosti… Nepředstavujete si, jak je důležité sám jíst. Mě zpočátku krmili lžičkou. A potom přišli Američané a zeptali se, co můžu dělat sám, jestli můžu sám jíst. Říkám, že ne. Tak tě to naučíme. Dali mi suchý zip, do kterého se uchytila lžíce, a už jsem jedl sám.

Jaký to má psychologický význam, že to můžu udělat sám! Už se mi nechtělo obtěžovat sanitářku. Nejsem přeci malé dítě. Je mi 43 let. Jsem dospělý člověk a chci být samostatný. Proto jsem i šel na rehabilitaci, abych získal samostatnost. A Amerika mi jí dala. Dala základ. A chápání: jestli je před tebou problém – nepanikař. Vydechni, a popřemýšlej, jak ho řešit. Použij mozek! Já teď všem, kdo ke mně přicházejí, říkám to samé: používejte mozek!

13266035_1727074830874147_2880996725925053259_nJe důležité, aby byla motivace. Někdo mě motivoval. Někoho jsem motivoval já. Víte, v Americe mi tehdy řekli “děkujeme” za motivaci vojáků. Protože zatímco jsem pracoval na trenažérech, nenápadně mě snímali na kameru. A potom dávali videa na YouTube, a psali: vy to nemůžete udělat? Podívejte, on může!

Pořád nemůžu dělat všechno, co jsem mohl do zranění. Ale vynakládám veškeré úsilí, abych byl maximálně samostatný. Zatím jsem ještě neseděl za volantem. Nejezdil jsem na kole. Velmi miluju rybaření, ale to zatím s rukama nedokážu. I když mi Američané darovali speciální udici… Vždycky jsem strašně miloval plavání. Po amputaci jsem myslel, že pro mě je plavání minulost. Ale Američani mě dovedli do bazénu. A já jsem začal plavat, bez protéz. Nebo jsem nikdy dřív nejezdil na snowboardu, a v USA mi trenéři dali snowboard: jeď, řekli. A já jel…

Když jsem byl tam, také jsme slyšeli, jak hlásili ztráty “dva lidé”, tenkrát jen my jsme ztráceli tři, čtyři bratry každý den

Proto říkám, že v USA jsou vytvořeny takové adaptační programy, že člověk se jakoby znovu rodí na svět. Stát společně s ním dělá vše, aby se necítil takovým „netakovým“. Mají vyvinuté množství vlastních materiálů, nástrojů. Něco kupuje stát, něco si můžeš koupit docela sám. Pro Američany to není drahé. A u nás dokonce to, co je, je pro mnohé prostě nedostupné…

“Nemám rád slovo “invalida”, je ponižující”

Nemám rád, když říkají “invalida”. To slovo je ponižující. My nejsme invalidé, jsme ti samí lidé. A jestli v Nejvyšší radě někdo zapomněl, kdo nás poslal do války, když jsme byli zdraví, jestli někdo zapomněl, že válka ještě neskončila, že dosud trvá, my mu to připomeneme!

Já jsem nesnil o to, že se vrátím z války bez rukou, bez nohou. Za to, že jsem přežil, dosud děkuji Bohu. Ale takhle jsem žít nechtěl. Šel jsem do války, abych pomohl zemi, pomohl klukům, a potom se vrátil dom zdravý. A s vítězstvím. A pomáhal jsem tam, jak jsem mohl. Spal jsem tři hodiny denně, seděl v krytu, mrzl na zemi… Tak promiňte, a vy na mě nezapomínejte. Ani na ty kluky, kteří tam bojují. Právě teď bojují…

“Pokud bych se mohl vrátit do války, dávno bych tam byl”

Kdy skončí válka? No, dříve či později musí skončit. Teď válka na východě prochází obdobím určité stagnace – jako v kotli, stojícím na mírném ohni, pomalinku se vaří, bublá…

Chtěl bych, aby válka skončila co nejdřív. Mám tam, v zóně ATO, hodně přátel, kteří zrovna bojují. Je tam můj nejlepší kamarád. Dělám si velké starosti. Volám mu každý den.

Strachuji se, dokonce když ve svodkách říkají: beze ztrát. Protože ztráty jsou. Vím to přesně. Když jsem byl tam, také jsme slyšeli, jak hlásili ztráty “dva lidé”, tenkrát jen my jsme ztráceli tři, čtyři bratry každý den. Měli jsme a jsou blokposty, kde se bojuje každý den. Mrtví a zranění každý den. A strejda v televizi nám říká, že ztráty nejsou…

Takže já chci, aby válka skončila dnes. Včera. A upřímně řečeno, jestli bych se tam mohl vrátit, ke svým klukům, už dávno bych tam byl.

Chápu, že ruský režim dělá vše, aby válka pokračovala. Aby zabili naší ekonomiku. A my… U nás se jeden na tu válku dívá jak na největší noční můru, a pro ostatní ona prostě není. Pamatuji se, jak jedna žena, na mého kamaráda, který ve válce ztratil ruku a nohu, s takovou zlobou křičela do očí: “No co? Dohrál jsi?” Neumíte si představit, jak je těžké něco takového poslouchat… A takových je opravdu hodně. Těch, kdo nepodporují ani ukrajinskou armádu, ani ukrajinskou vládu.

Ano, může být, že naše vláda není taková, jak bychom chtěli. Ale aby jsme zvítězili, aby jsme ukončili tuto válku, musíme se sjednotit. Jenom společně můžeme odrazit tenhle mor, který na nás přišel z východu.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.