Smutný, osamělý život Donalda Trumpa

Autor: David Brooks, zdroj: The New York Times, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Make Everything Great Again, street art mural, Vilnius, Lithuania, Rasagri, commons.wikimedia.org, commons.wikimedia.org

Smyslem debat na radnicích je, že běžní voliči mají možnost klást otázky. Doposud jsem se na každé radnici setkal s tím, že kandidát se obrátil k voliči, pozorně si jej vyslechl a svou odpověď alespoň částečně směřoval na tuto konkrétní osobu. Kandidáti to tak dělají proto, že je to zdvořilé, že dobře vypadá, když berete jiné vážně a také proto, že většina z nás chce instinktivně navázat vztah s lidmi, s kterými mluvíme.

Hillary Clintonová, která není zrovna vzorem intimity, se v neděli večer chovala normálně. Donald Trump ne. Trump se k tazatelům choval, jako by byli s ničím nesouvisející automaty a své odpovědi směroval do prázdna, a to i když měl šanci vypadat soucitně v odpovědi mladé muslimské ženě.

Podtrhuje to zásadní osamělost Donalda Trumpa.

Podstatou politiky je snaha vytvářet lidská spojení, ale zdá se, že Trump toho není schopen. V podstatě je pořád bez poradců, bez přátel. Jeho volební tým se skládá v nejlepším případě ze studených žoldáků a v nejhorším z Rogera Ailese. Jeho strana s ním zachází jako se zápachem, který však ještě nemůže odstranit.

Trump po celý život nenáviděl bakterie a odříznul se od kontaktů s ostatními – dnes si jej představuji, jak v noci sedí sám a tvítuje nenávist. Týden co týden překonává svůj vlastní světový rekord v odpornosti. Avšak jak úroveň jeho kampaně klesá kontinuálně níž a níž, vždy na novější a novější dno, začal jsem se přistihovat při tom, že se nemohu ubránit pocitům hlubokého smutku a lítosti.

Představte si, že byste měli prožít jeden jediný den bez toho, že se podělíte o malé, milé momenty se svými přáteli, ale i cizími lidmi. Představte si, že byste měli prožít týden ve světě plném nenávisti, obklopen nepřáteli, které jste si sami vytvořili, lidmi, kteří vás znechucují a kterým se vysmíváte. Stal by se z vás pokřivený, utrápený skřet a taky byste možná kopali kolem sebe a zkoušeli se krutě mstít celému vesmíru. Pro Trumpa je to jeho celý život.

Donald Trump in Manchester, Marc Nozell
Donald Trump in Manchester, Marc Nozell

U Trumpa se i nadále projevují příznaky narcistické alexitymie, neschopnosti porozumět svým emocím a popsat je ve svém nitru. Ti, kdo na ni trpí, nejsou schopni poznat sami sebe, nejsou schopni pochopit ostatní, navázat s nimi vztah, přilnout k nim. Aby zdůvodnili svou vlastní existenci, hladoví po nekonečné pozornosti zvenčí. Postrádají vnitřní míru vlastní hodnoty, takže se spoléhají na vnější, nejistá kritéria, jako je bohatství, krása, sláva a také podřízenost jiných.

Z tohoto pohledu to vypadá, že Trumpovi jsou odepřeny všechny radosti, které se snoubí s přátelstvím a spoluprací. Ženy by mohly být zdrojem lásky a náklonnosti, ale v jeho pokřiveném stavu je pouze nenávidí a ponižuje. Jeho pokusy o intimitu jsou spíše hrůzné parodie, v nichž se vrhá na ženy, jako by to byly kusy masa.

Většina z nás pociťuje vřelé uspokojení, když se nám jeví, že naše životy jsou v souladu s žebříčkem našich hodnot. Trump však žije v alternativním, amorálním světě Howarda Sterna, kde si nemůže užívat dobrý pocit, který přináší nesobeckost a práce ve prospěch jiných. Rváči jsou spokojeni pouze tehdy, když jsou krutí. Krevní tlak se jim sníží v okamžiku, kdy ztlučou dítě na hřišti.

Snažíte se problufovat se debatou. Snažíte se získat post, který je absolutně nad vaše schopnosti. Honíte se za náznakem uznání, které se vám však pořád vzdaluje. Odpočinete si pouze tehdy, když někoho urazíte, když pohrozíte vašemu soupeři vězením, když se nad ní hrozivě tyčíte jako mafiánský gangster těsně před útokem, když vykřikujete, že má „v srdci obrovskou nenávist“, když je všem jasné, že pouze projevujete nenávist, které jste pln vy.

Trumpův emocionální make-up mu umožňuje dát najevo jenom dva pocity, vztek a agresivitu. V některých ohledech připomíná jeho vystupování v debatách projevy dominance opic, je plné bití se v hruď a ohrožujícího vrčení. Primáti však aspoň žijí ve skupinách, kdežto Trump je tak sám, že kdyby spadl v jeho emocionálním lese strom, nezaslechli byste ani hlásek.

Je to celé tak směšné.

Erick Erickson, jeden z konzervativních kritiků Trumpa, častá oběť neurvalých útoků ze strany jeho příznivců, publikoval před týdnem dojemný článek „Kdybych zemřel předtím, než se vzbudíš…“ On i jeho žena mají vážné zdravotní potíže a může dojít k tomu, že zemřou dřív, než jim dospějí děti.  Přesto však, jak z článku vyplývá, žijí oba život lásky, víry, oddanosti a služby. Oba bezvýhradně věří v dobrotu lidských stvoření a světa a své laskavostí naplněné místo v něm.

9. listopad, den poté, co Trump prohraje, se obejde bez jakékoli solidárnosti a rozhořčeného křiku. Všichni jen prostě odejdou.