Dlouhé stíny občanské války a diktatury


Úvodní foto: Calle General Franco / Piotr Konieczny

18. července 2016 uplynulo 80 let od puče Generála Franka a občanské války ve Španělsku. Tento konflikt ovlivňuje španělskou politiku a společnost dodnes.

Při tomto výročí oficiální Španělé mlčeli. Žádné královské oslovení, žádné odsouzení vojenského puče, žádné smuteční vzpomínky na 500 tisíc mrtvých a půl milionů uprchlíků.

Zabývat se minulostí je pro Španěly obtížné. Místo toho aby se ze všech stran postavili stejnou měrou ke kritickému dialogu, občanskou válku a diktaturu raději odsouvají do nevědomosti. Více než desetitisíce převážně republikánských obětí občanské války stále leží zahrabány v anonymitě v zemi a jejich vraždy zůstávají na základě zákona o amnestii bez ohledu na masové porušování lidských práv diktaturou nadále nepotrestány. Toto „nejednání“ vytváří klima, v kterém se konzervují předsudky se značnými následky pro politickou kulturu. V samotném nedávném předvolebním boji vzplanuly staré myšlenkové pochody občanské války.

před branami revolučního komunizmu“

Španělská veřejnost registrovala, jak malé město Guadamur u Toleda oslavovalo diktátora Franka jako státníka, který uchránil Španělsko před 2. světovou válkou. V obci se reagovalo na mediální rozhořčení s neporozuměním (Bez Franka by zde mnozí neměli práci) a aféra byla s resignovaným pokrčením ramen uložena „ad acta“. Neznalost o Francovi je velká, což podporuje vytváření mýtů. Vášně a zapomínání historie tak kráčí ruku v ruce. Frankovi žáci by se ještě stále rádi viděli jako pravnuci vítězů války, kteří zachránili zemi před nebezpečím komunizmu, nebo jako pokořeni porážkou ve válce, jak nedávno konstatoval jeden učitel v  Neue Zürcher Zeitung. V anketě v roce 2014 nevědělo 30 % studentů pedagogické fakulty, jak dlouho Franco vládl (o něco málo méně než 40 let), 80 % nevědělo, kdy byl vykonán poslední trest smrti (na podzim 1975, jen několik týdnů před smrtí diktátora).

Frankův vliv trvá i po jeho smrti až dodnes

Tato neznalost je tím více udivující, že podstatně určovala demokracii a částečně ji určuje doposud. Byl to právě Franco, kdo rozhodl, že hlavou státu bude Juan Carlos I. Byl to frankistický „cortes“, parlament, který reformoval stranické zákony a společně s Frankovou opozicí ustoupil a uvolnil cestu pro konání svobodných voleb a formulování ústavy. Tento politicky mistrovský výkon znamenal přechod od diktatury k demokracii. Během tohoto přechodu však zde chybělo jasné a otevřené odloučení od diktatury, což se stalo vrozenou vadou španělské demokracie. Frankovi ministři i nadále tahali za provázky, byť už ne v parlamentu, ale ve správních radách velkých španělských podniků jako Endesa, La Caixa, Telefónica, Iberdrola. Frankovi soudci vyměnili Soudy veřejného pořádku za Soudy vrchního soudního dvora. Jde zde o břemeno, které společnost přes reformy, přes generační změnu, ještě dodnes úplně nezvládla: „Frankovi politici neměli žádný pocit viny, nebylo zde nic, za co by se museli stydět – a toto chování zdědila i následující generace,“ uvádí katalánský historik Joan Baptista Culla.

Resistence španělské katolické církve

Na Katalánsku, postupně směrujícímu k nezávislosti, je možné ilustrovat všechny možné zvláštnosti Španělska, od bující korupce až po odposlouchávací aféru ministra vnitra Jorge Fernándeze Díáze, jemuž protikorupční úřady sloužily k diskreditaci politických protivníků. Za to, že k veškerému vývoji docházelo bez řádné politické analýzy, může především politický oportunismus. Již z dob občanské války a diktatury padá nejtemnější stín nejviditelněji na španělskou katolickou církev a projevuje se do dnešních dní. Zarputileji než kdekoli jinde se staví proti modernizačnímu posunu papeže Františka a v posledních letech patří k nejrozhodnějším odpůrcům každé reformy společnosti, každého opatření dotýkajícího se politické minulosti. K jejím nejvýraznějším krokům patří například organizace masové demonstrace „za udržení rodiny“ či polní mši „proti pronásledování věřících“, kterou nechala sloužit před Frankovým gigantickým pohřebním památníkem v údolí Valle de los Caidos.

Die grosse Winterschlacht um Guadalajara, Bundesarchiv, Bild 183-2006-1204-514 Studnitz, von H.G. CC-BY-SA 3.0

Konzervativní myšlení

Také konzervativci koketují s autoritativní rétorikou vedení. Konzervativní lidová strana Partido Popular je takovými „vrtochy“ proslulá a neoprostila se od nich dodnes. Další politická strana, Alianza Popular, založená Frankovým ministrem informací a krátkodobým předsedou vlády Manuelem Fragou, odsoudila fašistický puč teprve v roce 2002. A na pravém okraji ideologicky široce postavené formace se stále ještě nacházejí mnozí, kteří více či méně otevřeně koketují s Frankovým autoritativně vládnoucím stylem. Není jistě náhoda, že jediným opatřením ohledně politické minulosti strany Partido Popular bylo to, že do rozpočtu na plánovaný vzpomínkový zákon o exhumaci obětí se nedostalo jediné euro.

Nejobtížnější jsou však „staré ideologické dluhy.“ Když 26. června 2016 překvapivě jednoznačně vyhrál volby, jeho přívrženci zpočátku slavili se španělskými vlajkami, avšak později se nechali inspirovat zmatenou Rajoyovou děkovnou řečí, z níž převzali jedinou myšlenku: „Vlajka Partido Popular je vlajka Španělska, Partido Popular je Španělsko“. Identifikace jedné jediné politické strany s národem páchne nejen diktaturou, ale svědčí také o chování, které přispělo k vyhrocení teritoriálního konfliktu a trvalé při s katalánskou regionální vládou: „My určujeme, kdo je Španěl. Kdo chce být někým jiným, s tím nebudeme vůbec mluvit.“ Lže předpokládat, že tento dlouhý stín z minulosti zůstane břemenem i n nadcházejícím volebním období, což je to poslední, co země potřebuje.

ve Španělsku byla důsledkem nastolení diktatury a v podstatě totalitního systému generálem Frankem. George Orwell, který byl účastníkem této války a bojoval na straně republikánů, zde také zaznamenal, jak Moskvou řízení španělští komunisté prakticky bojkotovali protifašistický odboj z obavy, aby nepřerostl v revoluční lidové povstání. Jak ve Španělsku, tak v zemích na východ od Rýna, které prožily absolutizmus a státy vznikly na základě národa, masy, jako největší přírodní síly, a ne na základě politickém, na smlouvě mezi vládnoucí mocí a svobodným jedincem, se snadno prosadily totalitní systémy. Jak Španělsko, tak bývalé komunistické země mají jedno společné: jako balvan je tíží nevyřešená minulost. Španělský soudce Baltasar Garzón, který dostal k soudu Pinocheta a stal se hrdinou, později upadl v nemilost kvůli údajnému úplatku pro socialistickou stranu, ale především kvůli tomu, že začal odhalovat hroby obětí občanské války, což bylo mnohým z bývalých protagonistů Frankova režimu krajně nepříjemné.  Byl odsouzen na 11 let ke ztrátě vykonávání soudcovské činnosti a stal se ve Španělsku personou non grata.

V berlínské čtvrti Reinickendorfu stojí památník uctění obětí nacizmu. Na podstavci je napsáno: „Každý světový názor založený na násilí láme člověka svými symboly.“ Nahoře je znázorněn člověk, jak je vlámán do nacistického hákového kříže. Pro současnou dobu je příznačné, že nad Evropou se opět stahují černé mraky nenávisti, nacionalizmu a izolacionizmu, ne nepodobné těm, které byly příčinou nejen občanské války ve Španělsku, ale následné největšího politického a lidského selhání za dobu existence evropské civilizace. Evropy, ale ani občané, by neměli připustit do třetice něco tak strašného.