[wc_highlight color=”blue”]Autor: Brendan Donelly, zdroj: London School of Economics and Political Science [/wc_highlight]
„BREXIT“ je „Brexit“, řekla premiérka. Otázkou je, co „Brexit“ ve skutečnosti znamená, říká Brendan Donnelly. Odpověď na tuto otázku zatím nenabídl nikdo. Donnelly tvrdí, že je obtížné předpokládat, jak a jestli vůbec vláda a strana dospěje v této otázce ke konsensu. Každopádně to zatím vypadá, že „tvrdý“ Brexit je výrazně pravděpodobnější, než se obecně předpokládá.
Theresa Mayová, která se nedávno nastěhovala do Downing Street 10, pravděpodobně ještě nepřemýšlela nad vyznamenáními, kterých se jí dostane poté, co odejde z funkce. Pokud by rezignovala, jasným kandidátem na povýšení by měl být úředník, který pro ni vynalezl velkolepě duchaprázdnou mantru „Brexit znamená Brexit.“ Tyto tři slovíčka poskytly za poslední měsíc alespoň částečné uhlazené zamaskování neslušného chaosu, který představuje současná britská vládní politika vůči Evropské unii. Tato věta dobře odpovídá definici dokonalé parlamentní odpovědi, zformulované Lloydem Georgem: je krátká, pravdivá a zcela neinformativní.
Ve fascinujícím článku v Financial Times pochválil tento týden prominentní konzervativní bojovník za Brexit Bernard Jenkin premiérku za formulaci její evropské politiky a pokusil se předložit vlastní definici toho, co by měl znamenat „Brexit“. V článku obhajuje to, co popisuje jako „rychlou a jednoduchou proceduru“, skládající se z rychlého použití článku 50 Lisabonské smlouvy, a poté okamžitě zařazení článku 50 do domácího zákonodárství aktem parlamentu, který „nemusí představovat nic víc než pár klauzulí.“ Drobný diplomatický krok a stručný zákon parlamentu jsou tedy dle pana Jenkina vším, co je nezbytné pro osvobození Spojeného království z jeho vazalského postavení vůči „Bruselu“. Jakýkoli pokus zkomplikovat nebo prodloužit proces jednoduše slouží k tomu, aby se oddálil okamžik návratu britské národní autonomie.
Obzvlášť pozoruhodné (a, upřímně řečeno, nepravděpodobné) je Jenkinovo tvrzení, že žádné „tvrdé“ nebo „měkké“ varianty Brexitu neexistují. Jeho postoj je zcela pochopitelný. Tvrdí to už dlouho, třeba v článku týmu pro odchod z EU, jehož předním členem byl, že z lidového hlasování o odchodu z EU nevyplynou žádné významné hospodářské škody, dokonce ani žádné změny. Pokud bude po Brexitu zapotřebí přijmout nějaká obtížná rozhodnutí, týkající se vztahů mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím, všechny potíže budou na straně Evropské unie, nikoli na straně britské vlády. Ve svém ignorantském popisu toho, co vidí jako přímočarý proces odchodu z EU, zůstává Jenkin věrný paušálně optimistické analýze, kterou on a jeho kolegové předkládali voličům během kampaně před referendem. Dnes samozřejmě nemá čas na přiznání, že výsledek referenda vytvořil pro britskou vládu nezbytnost přijmout hromadu obtížných rozhodnutí a problémů, jejichž vyřešení bude trvat mnoho měsíců a možná i let. Otálení Theresy Mayové v prvních měsících po nástupu do funkce s uplatněním článku 50 Lisabonské smlouvy jasně ukazuje na to, že nesdílí Jenkinovu víru, že všechno bude v pořádku, všechno bude v pořádku a všechno, co s tím souvisí, bude v pořádku. Podobné prognózy o obtížích Brexitu ji nepochybně vedly k tomu, aby, byť vlažně, vystupovala během kampaně před referendem za setrvání Anglie v EU.
Pokud jde o vytvoření strategie vyjednávání o Brexitu, není Therese Mayové co závidět. Uvnitř její strany je značná skupina voličů, kteří, stejně jako Jenkin, nevěří, že jakékoli vyjednávání je nutné. Berou to tak, že o Brexitu bylo rozhodnuto a jakékoli diskuse o způsobech realizace tohoto neodvolatelného rozhodnutí jsou zradou voličů, taktikou „odborníků“ a „metropolitní elity“, jak odchod zvrátit. Jiní konzervativci (a nejen konzervativci) nemohou v budoucích vztazích Velké Británie s Evropskou unií akceptovat žádný odklon od zásady volného pohybu nebo respektování acquis communautaire, které by byly podstatou například případného budoucího členství Anglie v Evropském hospodářském prostoru, což je varianta preferovaná mnoha britskými vývozci.
Konzervativní stranu rozděluji í další rozpory, třeba v problematice budoucího členství Británie v celní unii s Evropskou unií. Jak Theresa May sama zjistila, další problémy, které musí být v každém konečném vypořádání mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií vyřešeny, se týkají specifických zájmů Skotska, Severního Irska, Irské republiky a dokonce i Gibraltaru. Není tudíž překvapivé, že Mayová nedávno začala mluvit o budoucích vztazích mezi Spojeným královstvím a EU „na míru“. Sporné ovšem je, zda je uspořádání, které uspokojí všechny zúčastněné strany v rámci Konzervativní strany Mayové, politicky nebo dokonce logicky dosažitelné.
Britská vláda a její administrativní struktury, si začínají stále více uvědomovat, stále více blíží k realizaci (ať se na mne pan Jenkin proto nezlobí), že vyproštění Velké Británie z Evropské unie a vytvoření nového vztahu s ní bude obrovský logistický podnik, který si vyžádá celou řadu rozmanitých a vzájemně se prolínajících jednání. Před referendem nebylo například zcela jasné, že jednání o odchodu z Unie musí předcházet jednáním o budoucích vztazích Británie s EU a musí být od nich plně oddělena. Toto oddělení jednání v různých termínech pravděpodobně vytvoří potřebu „přechodného režimu“ mezi těmito dvěma dohodami. Ani formalitám, týkajícím se členství Anglie ve WTO po jejím odchodu z EU se během kampaně před referendem, nedostalo takové pozornosti, jaké by si zasloužily. Naděje v to, že všechna tato jednání budou uspokojivě uzavřena v rozumném časovém horizontu, a už vůbec ne v průběhu dvou let, předpokládaných podle článku 50 pro uzavření první dohody o administrativních aspektech britského odchodu z EU, si vyžaduje obrovský nápor víry. Obtížnost úkolu premiérky Mayové ilustruje neochota zbývajících členů Unie začít věcné jednání se Spojeným královstvím předtím, než bude uplatněn článek 50. Když vyjednává jedna vláda se sedmadvaceti, právě ta sedmadvacítka nastaví harmonogram jednání, nikoli ta jedna.
V této chmurné a nepředvídatelné situaci je zvláštní, že britská vláda stále tvrdí, že věří, že má ústavní právo na uplatnění článku 50 bez zvláštních volebních sankcí. Uplatněním článku 50, britská vláda v podstatě ukončí členství Spojeného království v Evropské unii do nejpozději dvou let. Jaké budou podmínky pro zrušení uplynulých čtyřiceti let britské integrace v rámci Evropské unie, je v současné době zcela neznámé a zcela neodhadnutelné. Británie nemá a možná nikdy nebude mít k těmto jednáním koherentní strategii. Stejně tak je nemožné předpovědět, pokud tedy nechápeme předpověď jako zbožné přání, jaká bude reakce našich partnerů na britské návrhy.
Mnozí z těch, kteří tvrdili, že Británie by měla odejít z EU, tak postupovali na základě toho, že chtěli obnovit parlamentní svrchovanost, kterou údajně poškozovalo členství země v EU. Jde o velmi osobitý názor britské parlamentní suverenity, když věří, že britská vláda má právo nebo dokonce povinnost přijmout natolik závažné a potenciálně nebezpečné rozhodnutí s minimální účastí parlamentu. Že 38 % britské voličů na základě nečestných a vyfantazírovaných argumentů v kampani před referendem vyjádří 23. června přání opustit Unii, je křehký základ pro podvracení století existující parlamentní demokracie ve Spojeném království.
Komentátoři jak ve Velké Británii, tak i jinde v Evropě několikrát vyjádřili názor, že jak budou jednání pokračovat, bude postupně a nevyhnutelně docházet k sblížení postojů mezi Evropskou unií a britskými vyjednavači, pověřenými dosažením „úspěšného“ Brexitu. Může to však být jen zbožné přání. Po mnoho let prokazovalo vedení konzervativní strany neschopnost pevně stát proti stále drzejším požadavkům jeho nejradikálnějšího euroskeptického křídla. Tento proces vyvrcholil v momentě, kdy byla Theresa Mayová a tlupa ministrů z tohoto křídla strany jmenována, aby vedli jednání o Brexitu. Obzvláště hlavní vyjednavač o Brexitu David Davis a státní tajemník pro mezinárodní obchod dr. Liam Fox instinktivně sympatizují s Jenkinovou analýzou rovnováhy sil mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií. Davis před referendem uvedl, že „mnohem více získáme, než ztratíme, zatímco opak je pravdou pro EU.“ Pokud tomu Davis opravdu věří, pak je obtížné předvídat jakékoliv setkání myslí mezi ním a jeho dvaceti sedmi partnery, z nichž všichni jsou skálopevně přesvědčeni o opaku.
Je jistě pravda, že partneři Spojeného království v Evropské unii by dali přednost přátelské rozluce než rozchodu ve zlém. Budou však očekávat, že jednání budou probíhat minimálně v duchu spolupráce, dobré vůle a politického realismu. V novodobé historii Konzervativní strany je však jen velmi málo událostí, které by naznačovaly, že strana je ve své evropské politice schopna takového chování. Euroskeptické křídlo Konzervativní strany dnešní situaci hodnotí tak, že 23. června dosáhlo slavné vítězství. Nehodlá přijít o plody tohoto vítězství tím, že by přijalo dohodu se „zbývající“ EU (roztomile nedávno označené deníkem Daily Telegraph za „zadnici“ EU), který by připomínala současný stav věcí, například pokračováním odvodů do evropského rozpočtu nebo přijetím evropských sociálních a environmentálních norem. Až začnou skutečná jednání mezi Spojeným královstvím a jeho evropskými partnery, je pravděpodobnější, že se dostanou do slepé uličky, než že povedou ke sbližování.
Možnost, že Británie odejde z EU formou „tvrdého“ Brexitu, možná dokonce způsobem, který nastiňuje Jenkin, je mnohem větší, než se obecně předpokládá. Ti britští politici, kteří během kampaně před referendem bojovali za setrvání Británie v EU a kteří se dnes utěšují, že z trosek britských čtyřiceti let v EU lze ještě hodně zachránit, se mohou dočkat nepříjemného šoku. Může to být dokonce šok tak moc nepříjemný, že změní již tak těkavou strukturu britské politiky. Mnoho milionů voličů se prostě nechce smířit s Brexitem a jejich tradiční loajalitou vůči straně referendum silně otřáslo. Průběh jednání o Brexitu v příštích letech pravděpodobné nijak neuklidní jejich obavy, že současná struktura britské politiky odpovídajícím způsobem odráží jejich obavy.
Brendan Donnelly je od ledna 2003 ředitelem výzkumného institutu Federal Trust a vedoucí výzkumný pracovník Institutu pro globální politiku. V letech 1994-1999 byl poslancem Evropského parlamentu.
[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, foto: Brexit Referendum Ballot Paper/commons.wikimedia.org [/wc_highlight]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.