Žijeme v nových třicátých letech?

[wc_spacing size=”20px”]

[wc_highlight color=”blue”]Autor: Paul Mason, zdroj: The Guardian[/wc_highlight]

Každým dnem zaznamenáváme nové a nové, silné a neuvěřitelně rychlé události, řadící se vedle narůstajícího veřejně projevovaného rasismu a xenofobii, Podobnost s rozložením sil a vývojem situace před 2. světovou válkou je výrazná. Přesto je zde naděje díky několika klíčovým rozdílům.

K událostem dochází s kadencí salvy ze samopalu: , turecký pokus o vojenský převrat, islamistické masakry ve Francii, obležení a bombardování Aleppa, nominace Donalda Trumpa. Od USA přes Francii až po post-brexitovou Británii se zvyšuje již tak vysoká úroveň veřejného rasismu a xenofobie, která se nyní projevuje také ve výlevech politiků s dvoucifernými procenty hlasů od jejich voličů, což lidi nutí tázat se: jde o opakování roku 1930?

Na první pohled je podobnost velice reálná. Hlasování Velké Británie o odchodu z EU nápadně připomíná její panické rozhodnutí o upuštění od zlatého standardu v září 1931 – rozhodnutí první velmoci o opuštění globálního ekonomického systému. Počínající rozkol labouristů kopíruje ten předchozí, díky němuž se strana nedostala k moci dlouhých 14 let. A, samozřejmě, ekonomická situace – deprese a bankovní krize – odrážejí dnešní situaci.

Avšak hloubkové studium třicátých let ukazuje, že dnešní situace je lepší a v mnoha ohledech je schopna záchrany, byť zároveň je v jednom ohledu horší.

V návaznosti na burzovní krach v roce 1929 došlo v roce 1931 k hospodářskému útlumu, doprovázenému krachy bank na obou březích Atlantiku, zavedení úsporných opatření u již tak slabých ekonomik, rozšíření tarifů, měnových bloků a ekonomického nacionalismu. Skutečnost, že elity obhajovaly masovou nezaměstnanost jako formu tlaku na snižování platů, vytvořila doutnající hranici. Otevřeně militarizované a genocidní fašistické skupiny zapálily jiskru. Za pouhé dva roky od Hitlerova prvního volebního průlomu v roce 1930 volilo nacistickou stranu 37 % obyvatelstva.

Dále zde máme krajně pravicovou demonstraci více než milionu lidí v Paříži v roce 1934, povstání asturských horníků ve Španělsku, potlačené armádou, znovuvyzbrojování Německa od roku 1935. V roce 1936 začala občanská válka ve Španělsku, a ve stejném roce došlo ve Francii a USA k masovému obsazování podniků zaměstnanci a Stalin začne velkou čistku. Právě tady získala třicátá léta svůj základní tvar: kapitulaci demokracie, jistotu války – a nástup k masovému zabíjení civilistů.

Jediným největším pozitivním rozdílem dnešních dnů je to, že žijeme v době globalizované světové ekonomiky. Žijeme v kvalitativně vzájemně závislejším ekonomickém systému, ve kterém je soběstačnost všeobecně chápána jako sebevražda, a stejně jsou chápáni dokonce i , kteří by ji chtěli vyzkoušet.

Bylo to právě toto poznání, které donutilo dezorientované elity na setkáních G2 v Londýně a Cannes v letech 2009 a 2011 přistoupit ke koordinaci mimořádných stimulačních opatření, zaměřených na odvrácení zhroucení ve stylu třicátých let. Ti pozorovatelé, včetně mě, kteří se zdržovali na okraji těchto dvou událostí a kritizovali opatření jako neadekvátní, by měli přiznat, že politici jednali – navzdory nedostatečnosti přijatých opatření – ve správném duchu. Odmítli „procyklickou“ ekonomiku toho typu, která uvrhla USA do deprese a Německo do fašismu. Všude, tedy kromě Evropy  – ale dokonce i v Evropě, byl krajně pravicový extremismus držen na uzdě. Až donedávna.

Problém je, že po politické stránce jsme v jistém smyslu zašli dál, než ve 30. letech.

Přinuťte se poslechnout si podtexty sociálních médií: organizovaná nenávist vůči černé herečce Leslie Jonesové, anonymní a , fúze protilevicové a protiislámské nenávisti. Přinuťte se – aspoň pro jednou – podívat se na to, co někteří lidé sledují každý den: černé děti zavražděné americkými policisty, syrské děti roztrhané na kusy letectvím Asada, Rusko či USA, bloggeři veřejně ukřižováni Islámským státem, zohavená těla předtím rozjásaných Francouzů na promenádě v Nice.

Když vojáci generála Franka v prvních dnech španělské občanské války obsadili Badajoz a postavili 2.000 obyvatel ke zdi, vojenský pozorovatel wehrmachtu byl tak znechucen, že doporučil, aby německým vojákům nebylo povoleno sloužit po boku Franka, aby se příliš „nezbrutalizovali“.

Dnes je „zbrutalizována“ celá generace humanity – ať už z první ruky zakouší masové vraždění, znásilňování a mučení, nebo vidí obrázky a slyší příběhy. Když čtete jakékoli memoáry z 30. a válečných let, je v nich téměř vždy okamžik uvědomění: jak vypadá mrtvola, že vězni mohou být zastřeleni, že Ženevská konvence může být ignorována. Dnes jsme však, bohužel, dál, než bylo lidstvo v 30. letech, a naprostou brutalitou je, že v boji mezi vládami a civilním obyvatelstvem Ženevská konvence neplatí.

Nejhorším aspektem současnosti – a miliony lidí to pociťují – je podnět ke katarzi. Je nemožné představit si, že všechno se vrací – umírá – zpět k nudné stagnaci.

Když se díváte, jak hrdlořezi prezidenta Erdogana odvádějí celoživotně demokratické novináře do vězení, kde je, jak informuje Amnesty International, běžné bití, mučení a znásilňování, je dnes možné představit si, že tyto věci se dějí i v jiných nominálních ích.

Na první pohled zde máme dvě věci, které v roce 1930 chyběly. Máme na naší planetě miliardy vzdělaných a gramotných mozků, a máme koncept univerzálních a nezadatelných lidských práv.

Když jsem na začátku těchto neklidných časů četl pojednání Stéphane Hessela Indignez Vous! (Čas na vzpouru!), divil jsem se, proč se tak dlouho zabývá Všeobecnou deklarací lidských práv.

Hessel byl bojovníkem francouzského hnutí odporu a v roce 1948 pomáhal tuto deklaraci formulovat. V projevu k mládeži ve stanových táborech v roce 2008 věnuje několik dlouhých odstavců vysvětlování, proč tak tvrdě prosazovali termín „všeobecná“, a ne „mezinárodní“: „Snažili jsme se tím předejít tomu, aby stát zneužíval argument o své plné svrchovanosti, kterým se tak rád ohání, když na své půdě provádí činy proti lidskosti.“

Hesselova generace chápala, že globální a univerzální systém lidských práv zanechá světu trvalé dědictví – i kdyby byl pouze fíkovým listem pro americkou hegemonii. Dnes, když novinář nebo pracovník nevládní organizace narazí na místo činu masakru, uvažuje nejdříve – pokud byl správně vyškolen – o shromáždění důkazů pro soud, a až poté o senzaci k uveřejnění.

Takže ne. Toto nejsou třicátá léta s drony a trolly. Máme – a musíme bránit – pružný a odolný systém. Jeden jediný pohled na timeline necenzurovaných sociálních médií vám řekne, co se stane, když si ho necháme vzít.

[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Section Near Union Station, Washington, D.C. by Carl Mydans/ commons.wikimedia.org [/wc_highlight]