Bělorusko mezi Východem a Západem

[wc_highlight color=”blue”]Autor: Jevgenij Prejgerman, Zdroj: Intersectionproject [/wc_highlight]

Země ztracená v cizích narativech

V poslední době je možné se stále častěji setkat s názorem, že BěLORUSKO začalo s politickým obratem na Západ. Některá ruská média dokonce spustila cílenou kampaň ve stylu “Minsk jde ve stopách Kyjeva”. Do politické úrovně se taková panika ještě nerozšířila, byť do vzájemných vztahů obou zemí to určité náznaky nespokojenosti samozřejmě vneslo. Prezident a ministr zahraničí Běloruska už byli několikrát přímo donuceni se k tomuto tématu veřejně vyjádřit.

Běloruský ”obrat” se skvěle hodí do pokračující hysterie některých segmentů ruského mediálního prostoru o nátlaku Západu na “ruský svět”. O to víc vzhledem k postupu Minsku během ukrajinské krize. Bělorusko  se snažilo zůstat stranou konfliktu  a v některých otázkách, například k federalizaci Ukrajiny a legitimitě nových orgánů moci, zaujalo od počátku jiný postoj než RUSKO. Navíc Minsk odmítl umístění ruské letecké základny na svém území. A i neutrální pozici Běloruska mnozí v Moskvě vnímají minimálně s opatrností. Nebo dokonce, jak se vyjádřil jeden ruský komentátor, jako “vojensko-politickou neutralitu Běloruska na Rusku”.

Takové názory z Moskvy odrážejí jeden z hlavních problémů suverénního Běloruska: jeho přijetí ve světě a jeho vztahy s jinými státy se neustále vysvětlují v rámci jakýchsi zjednodušených a často vnějších narativů. A to jak v Rusku, tak na Západě.

Rusko tradičně celý postsovětský prostor vnímá výlučně optikou svých vztahů s NATO, Washingtonem, Bruselem atd. Západ se zase dlouho díval na Bělorusko a viděl jen “poslední diktaturu v Evropě”, a to ve všem: vnitřní i vnější politice, ekonomice a dokonce i v kultuře. Bylo to tak určitě jednodušší a srozumitelnější, i vzhledem k víceméně malému strategickému významu Běloruska.

Když se rozhořel ukrajinský plamen a začaly se zavádět sankce proti Moskvě, západní narativ “o poslední diktatuře” se postupně změnil na geopolitický narativ o konfliktu s Ruskem. V jeho rámci se od Běloruska očekávalo to, co se v teorii mezinárodních vztahů nazývá “bandwagoning”, to jest důsledné následování velkého spojence – Ruska – ve vnější politice.

Nicméně Minsk začal dělat kroky pro takový narativ neočekávané, což se na Západě stalo málem senzací. Tak, prý, i Bělorusko nabírá směr pryč od Ruska. Takže fakticky mnozí ruští i západní komentátoři spatřili skrze hledáčky svých vlastních narativů v jednání Minsku to samé: snahu “odklonit se” od Ruska.

Potíž je v tom, že za všemi těmi narativy chybí snaha pochopit skutečné zájmy samotného Běloruska – malé země sevřené mezi geopolitickými giganty. A možná to zní banálně, ale Minsk vidí svoje vztahy s vnějším světem jinak.

Obecně je snaha o maximálně rozvinuté vztahy se Západem podmínkou Minskem už dávno deklarované “mnohovektorové politiky”. Dříve důležitost takové politiky vnímalo běloruské vedení spíše intuitivně a teoreticky. Ale byla přítomna, dokonce i na pozadí pravidelných diplomatických konfliktů se Západem kvůli vnitropolitické politické situaci v zemi. Připomenu například, že v roce 2009 přijalo Bělorusko pozvání k účasti v programu ”Východni partnerství” a neodešlo z něj ani na vrcholu diplomatického konfliktu s EU v letech 2011 až 2012. Byť hmatatelné praktické výsledky z tohoto programu zatím země nezískala.

Ba co víc, současnou linii zlepšování vztahů se Západem začal Minsk realizovat už na konci roku 2012, kdy si ještě nikdo neuměl ani představit, co se odehraje uvnitř i okolo Ukrajiny.

V posledních letech se intuitivní směřování k vícevektorové politice doplnilo nepříjemnou realitou, přitom najednou ve dvou oblastech: ekonomice a bezpečnosti. Pokles kupní síly ruského trhu (a tady je důležité, jaké příčiny k tomu vedly) změnil teoretické úvahy o nezbytnosti diverzifikovaných zahraničně-ekonomických vztahů na naléhavou záležitost. A rozpory mezi Ruskem a Ukrajinou, které se přetavily do krvavého konfliktu na Donbasu, přivedly i vedení Běloruska rychle k závěru, že je nutné zůstat mimo tento konflikt. Jak ve veřejné, tak i expertní diskusi se ustanovil konsensus o důležitosti neutrální zahraničně-politické pozice.

Přitom využívání rozporů mezi Ruskem a Západem je tu jen jedním z taktických elementů, který by v podobné situaci využil každý malý stát. Z druhé strany je tu ale i snaha hrát v obecném zájmu a nabídka Běloruska stát se prostředníkem, ba dokonce jakýmsi mostem. To je také součást standardních nástrojů zemí, které se nacházejí mezi geopolitickými konkurenty. 

Samotné vztahy Minsku a Moskvy se příliš neliší od těch předchozích. Tradičně jsou jejich součástí četné spojenecké akce, stejně jako občasné nepochopení a různé ”tržní války”. Například paralelně s velkým a pompézním Fórem regionů Běloruska a Ruska, které nedávno proběhlo v Minsku, nabírá otáčky spor mezi Gazpromem a vládou Běloruska o cenu plynu, z níž se odvíjí zvyšující se běloruský dluh.

Vztahy v rámci Eurasijského ekonomického svazu jsou ale samostatný příběh. Po zrychleném a neúplném překonání integračního stádia (celní unie – jednotný ekonomický prostor – ekonomická unie) se členské státy setkaly s problémy naplnění integrační skořápky vzájemně výhodným obsahem. Fakticky EAES ustavily ještě před uzákoněním Celní unie, to kvůli mnoha výjimkám. Problémy a vzájemné nároky jsou tu proto přímo naprogramované. Dnes Minsk nepromešká žádnou příležitost spojence kritizovat za nechuť zrušit výjimky z režimu volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly.

Na tomto pozadí pokračuje aktivizace kontaktů Běloruska s EU, která vedla na konci února ke zrušení většiny sankcí uvalených na Bělorusko, což se také některými analytiky vysvětluje jako část velkého plánu na změnu orientace zahraniční politiky Běloruska.

Nicméně, jak už bylo řečeno, Minsk chápe své zájmy jinak, to za prvé. Za druhé, fakta tomu neodpovídají. Bělorusko zůstává jedinou zemí v regionu, která nemá ani základní politické dohody s EU. Vztahy se dosud regulují na základě obchodní dohody mezi EHS a SSSR. Je dost těžké mluvit o jakési změně orientace běloruské zahraniční politiky, či vůbec hlubokých vztazích s EU.

Dnes jde jen o základní normalizaci bělorusko – evropských vztahů, o jejich stabilizaci na nekonfliktní úrovni. A v nejbližší době se důležité průlomy nedají očekávat.

Po událostech z konce roku 2010 se mezi stranami stále udržuje vzájemná nedůvěra. Tehdy podobný proces normalizace vztahů přetrhalo tvrdé rozehnání demonstrace v centru Minsku a Brusel stále neví, co že se to vlastně stalo té noci, nedůvěra a vzájemný pocit klamu tak zůstaly Evropské unii i Bělorusku.

Vztahy mezi Běloruskem a EU budou pokračovat v pomalém pohybu směrem k plnocenné normalizaci. Je možné, že v průběhu roku začnou strany spolu jednat o základní politické dohodě, která vzhledem k členství Běloruska v EAES bude značně skromnější než Asociační dohody uzavřené Bruselem s Kyjevem, Tbilisi a Kišiněvem. Nejspíš by to mohla být varianta Dohody o partnerství a spolupráci nebo modifikace jednání a dohody mezi EU a Arménií.  

Vzhledem k četným vojensko – politickým rizikům v regionu i vzhledem k neefektivní předchozí politice EU vůči Bělorusku jsou Minsk i Brusel zainteresovány na pokračování normalizace svých vztahů. Na takovém rozvoji událostí by měla být zainteresovaná i Moskva, protože při nekonfliktních vztazích s EU bude mít Bělorusko větší možnosti vystupovat jako faktor stabilizace regionu.

[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: A. Lukašenko, BRICS summit 2015/Kremlin.ru [CC BY 4.0], via Wikimedia Commons [/wc_highlight]