Pravda, která Čechům zvedla mandle

Úvodní foto: Cikánský pracovní a koncentrační tábor

Jak to bylo s táborem Lety u Písku

V pátek 13. 5. 2016 proběhne v Letech u Písku pieta za tábor v Letech. Opodál od místa, kde trpěli a umírali muži, ženy i stovky dětí, u ubohého památníčku, za který se zasloužil bývalý Václav Havel. Zatímco na místě strašlivého lidského utrpení stojí výkrmna vepřů. Jaká to hanba a jaký to výraz opovržení nad pravdou, která, zdá se, je opakovaně zametána pod koberec studu. Jako když provedete něco strašného a snažíte se to vytěsnit ze své mysli, jako když se snažíte smýt krev, kterou máte na svých rukou. Kolik bylo slibů od českých politiků, že se zasadí o to, aby ostuda v podobě prasečáku na místě pracovního tábora zmizela, ale  zůstalo jen u slibů, které nikdy nebyly splněny. Dokonce ani žádná snaha, aby se něco změnilo, nebyla. A tak pozůstalí a pár přeživších musí každoročně svěsit hlavu u památníčku tak ubohého, že je snadné jej přehlédnout. Navíc za pachu vepřové mrvy.

Jak to ale všechno začalo? Proč vůbec vznikl tábor v Letech?

Musíme se vrátit do doby před vypuknutím druhé světové války. Přesně do . prosince roku 1939. Tehdy se nad Schwarzenberským panstvím přehnala strašlivá sněhová bouře, která po dva dny ničila ničila knížecí lesy, na výnosu z nichž byl kníže závislý. Náprava takové škody s počtem dělníků, které měl kníže k dispozici, by trvala patnáct, možná dvacet let. S dělníky, kterým nikdy neplatil mzdu, s dělníky, kteří byli rádi, když si po těžké práci přinesli domů pár brambor. Země trpěla německou okupací a nedostatkem jídla, začalo se s příděly a ceny na černém trhu letěly nahoru, například husa stála 1000 korun.

Cikánský_pracovní_a_koncentrační_tábor_Lety_,_památník_03 (1)Na našem území už tenkrát bylo několik pracovních táborů, kde pracovali , kteří byli z nejrůznějších důvodů zatčeni. Tyto , ačkoliv byla země již obsazována Němci, však byly zřízeny Čechy. O tom se nemluví. Češi se stále pokouší tato fakta popírat a všechna vina padá neustále jen na Němce. Je to snazší, hodit celou vinu na jiný národ, který je proslulý svou nacistickou minulostí. Jenže nacisté byli i u nás. Situace mnoha lidem vyhovovala, navíc jsme svým jednáním Němcům nadbíhali. Československá vláda vydala 13. března 1939 výnos o zřizování pracovně-nápravných táborů pro drobné kriminálníky a osoby vyhýbající se práci. Už v roce 1939 existovalo v Československu takových táborů patnáct.

S knížetem se spojil vedoucí českého odboje. O jeho odbojářské činnosti kniže nevěděl. Tento muž měl v lesích své lidi, kteří se skrývali, bez dokladů, aby nebyli prozrazeni. A tak se tento odbojář začal podílet na dodávání lidí do pracovního tábora, přičemž jejich doklady si ponechával. Muž, který se snažil na jednu stranu o odboj, ale na druhou stranu spolupracoval s nacisty a organizoval odvoz lidí do pracovního tábora. Zasloužil se o zubožení lidí v táboře. Zároveň tím ovšem také kryl svou odbojářskou činnost.

A jak se jednalo tenkrát s Romy? Po vzoru Němců byli někteří kočovní Cikáni zatýkáni. Němci prohlašovali, že si nepřejí, aby se potulovali po venkově, že by prý kradli slepice. V Československu se stalo totéž už v roce 1927. Nebyli nejprve přímo zatýkáni, byly však přijaty nové zákony, které omezovaly jejich pohyb, dokonce dostávali zvláštní legitimace, přičemž jim bylo upřeno občanství. Pak začaly být zřizovány pracovní tábory pro Cikány a osoby žijící cikánským způsobem života. Tábor v Letech u Písku byl posléze jedním z nich. Kníže o zřízení pracovního tábora zažádal v lednu 1940.

V táboře v Letech nejdříve pro knížete pracovali Slováci. Problém ale byl, že nemohli být deportováni na stálo a k velké nelibosti knížete měli ještě za práci dostávat mzdu. Potom bylo do tábora dopraveno 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, jenže většina z nich nebyla schopná těžké práce v lese. Byli to už starší lidé, kteří byli pozatýkáni většinou za hraní karet v pracovní době, byli mezi nimi i invalidé a drobní zloději. Takže pro  daný účel nevyhovovali.

Na radu již zmíněného odbojáře tedy přišli na řadu Židé. Vždyť v Německu se s nimi zametlo, nebude vadit, když se k nim v Československu budeme chovat také tak. Židé byli do tábora deportováni z celého píseckého okresu. Aby se ale předešlo problémům s neschopností pracovat, deportovali se pouze muži a chlapci od šestnácti do třiceti pěti let. Platit jim kníže nemusel a padla i zmínka o tom, že když budou upracování, nevadí to. Těžká práce v zimě, skoro bez jídla, v nuzném ošacení Židy pomalu zabíjela. Ti, co přežili, byli transportováni do koncentračních táborů. V koncentračních táborech skončili i ti, kteří zůstali zatím doma, zatím co jejich synové, otcové, bratři a manželé trpěli v pracovním táboře. Zubožení lidé byli naloženi do vlaků a odvezeni do Terezína.

Židé tedy zničené lesy nezachránili a tak se hledalo dál, kdo by tuto těžkou práci dělal a přitom by to nestálo . Opět za účasti odbojáře hrajícího dvojtou hru přišli na řadu Cikáni. Kníže a také jeho žena nejprve o Cikánech nechtěli ani slyšet. Byly také pochybnosti o tom, že Cikáni umí pracovat, vždyť byli známí hlavně tím, že se práci vyhýbají. Nakonec v roce 1942 bylo přivezeno do tábora v Letech na dva tisíce Romů, přičemž kapacita tábora byla pro 380 lidí. V mnoha případech se jednalo o celé rodiny. V táboře trpěli muži, ženy i děti. Ženy byly znásilňovány českými dozorci. Když otěhotněly, po porodu byly jejich děti hned zabíjeny. Existuje místo, kde jsou pochovány stovky dětí včetně nemluvňat a batolat. Muži byli pracanti a tak dřeli v lesích, dokud to vydrželi. Všichni o tom věděli. Vědělo se o tom, jak trpěli a byli zabíjeni ŽIdé a , nikomu to ale nevadilo. A když se náhodou našel někdo s náklonností k těmto lidem, byl udán dozorci. Českými dozorci, kteří podle vyprávění byli mnohdy ještě brutálnější, než dozorci v Německu. Nacisté v naší zemi. Bezohlední krutí Češi, na které se v přítomnosti zřejmě snažíme zapomenout a úplně je vytěsnit z naší .

V táboře Lety mnoho lidí zemřelo. Zemřela většina dětí, žen i můžů. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi. Několik přeživších však zůstalo. Ačkoliv česká vláda tvrdila, že ne. Zřejmě proto, aby se nemluvilo o jejich svědectví.

Knížeti Schvanzerbergovi nakonec Němci zabavili sídlo a tak se přesunul do menšího zámečku. Po válce byl oslavován za předválečné vlastenecké postoje, když v září 1938 napsal s dalšími dvanácti šlechtici prezidentu Benešovi dopis, kde naléhá, aby se nevzdával Sudet. Napsali také list prezidentu Háchovi po obsazení Němci, v němž se hrdě hlásí k Čechům přes svůj německý nebo rakouský původ.

Pamatujete si, že byste se o této části naší historie dozvěděli například v hodinách dějepisu? Já jsem se o tomhle všem dozvěděla až před rokem. Věděla jsem o pracovních táborech, i o tom v Letech, mluvilo se však jen o německé vině, o nacismu, od kterého jsme prý byli osvobozeni.

Nakonec se ale našel někdo, kdo všechno sepsal. Paul Polansky. Tento muž je Američan s českým původem, který na osud Let u Písku narazil náhodou při své práci v archivu. Pátral celých pět let a dával dohromady dokumenty a fakta svědčící o pravdě, kterou Češi skrývají. Vyšla kniha Bouře, která byla vydána v roce 1999. Bouře je psaná stylem románu podle skutečných událostí. Byl okolo toho hrozný humbuk, hlavně proto, že si nějaký Američan dovolil hrabat se v české historii, a mnohdy byl prohlašován za lháře. Nicméně, tuto knihu provází ještě pár zajímavých skutečností. Myslíte, že si knihu Bouře koupíte, nebo půjčíte v knihovně? Ani omylem. Jestli ještě někde existuje pár, ne více než pět kusů, mají ji lidé, kteří se o ni naštěstí dělí. Kniha se dá sehnat jako okopírovaný samizdat nebo se dá stáhnout na internetu, kde jsem si ji stáhla také já, abych si ji mohla přečíst. Nejprve se Polansky setkal s nezájmem knihkupců, reakce na obsah knihy byly rozpačité. Krátce po vydání knihy nad skladem nakladatelství praskla voda a celý náklad Bouře byl zničen. Náhoda?

Paul Polansky v roce 2014 vydal knihu Tábor smrti Lety, která přesně popisuje pětiletý postup při pátrání po faktech a okolnosti s tím související. Při četbě této knihy mi běhal mráz po zádech. Nejhorší však pro mne bylo číst třetí související knihu – Tíživé mlčení, která popisuje paměti přeživších, které pan Polansky našel. Přeživších, o kterých se tvrdilo, že neexistují. Ale oni existují a jejich životy, i životy jejich rodin jsou navždycky poznamenané krutými vzpomínkami.

Dvě poslední knihy lze najít v knihovnách, kde jsem si je vypůjčila i já.

A nyní, v roce 2016, kdy si opět připomínáme část historie, na kterou nemůžeme být jako Češi pyšní, za co ani sebevětší omluva nestačí, stále stojí na místě strašných vzpomínek smrdutý prasečák a nikdo zatím nebyl schopen udělat cokoliv pro to, aby zmizel. Tento objekt byl dokonce po určité období majetkem státu. Tenkrát by bylo určitě jednodušší prasečák odstranit. Kupodivu se objekt raději prodal soukromé firmě. Jako by se řeklo, že na tom ani nezáleží. Nezáleží na tom, že na tomto místě zemřely stovky lidí, protože to byli Romové. Protože udělat cokoliv pozitivního pro Romy je špatné pro Čechy. Pro Čechy, pro které jsou Romové dodnes spodina.

Ráda bych se dožila toho, že prasečák zmizí, že se těm lidem vláda omluví, že se řekne nahlas, co se stalo, a že se to nesmí nikdy v budoucnu opakovat. A určitě nejsem sama.