Osvěžení se Zdeňkem Brožem

Dalším hostem našeho seriálu rozhovorů Osvěžení s byl učitel, starosta Šumperka a , pan . Věnovali jsme se aktuálním tématům, ale i pohledu senátora na okolnosti volby příštího prezidenta ČR. Za FreeMagOne se ptal Radim Doležal. probíhal na konci února 2016 a nemohl by nikdy vzniknout bez pomoci Roberta Nerpase.


-FreeMagOne: Pane senátore, náš rozhovor bych rád zahájil tématem, které dnes patří mezi nejzávažnější, tedy migrační krizí. Tedy, ne, že bych Vám dával za vinu, že jste ji způsobil Vy. Rád bych se Vás však zeptal, jak ji vnímáte jako člověk, a také jako senátor a starosta města.

-Zdeněk Brož: Jde samozřejmě o otázku, na kterou lze odpovědět velmi jednoduše, ale na kterou lze také odpovědět dvoudenní konferencí. Když svou odpověď hodně zjednoduším, krizi vnímám především z  lidského hlediska, které se pak promítá do všech hledisek ostatních.

Z lidského hlediska je běžné a normální, že když se člověk dostane do problémů, přičemž jde o problémy natolik závažné, že mu válka vzala všechno, co kdy měl, nezbývá mu nic jiného, než utéct ze svého domova, ze své země. Nezbývá mu nic jiného, než zaplatit nějakým překupníkům či pašerákům, nasednout na lodě, o nichž si není jistý, jestli se potopí nebo doplují do cíle, riskovat život, aby přeplul přes Středozemní moře. Při té cestě se mu několik známých nebo rodinných příslušníku ztratí nebo zemře, pak přejde půl Evropy a dostane se sem, do střední Evropy. Jsem přesvědčen o tom, že pokud toho člověka opravdu vyhnala válka, opravdu přišel o domov, tak mu jednoduše musíme pomoci.  Velmi špatně vnímám takové ty rady okolí, které říkají, „tak si je vezměte domů, když jste takový lidumil a sluníčkář“. Odpověď na ně je jednoduchá: bezdomovce ze šumperských parků si taky nevodím domů, ale vyčlenili jsme z veřejných zdrojů finanční prostředky na to, abychom se o ně postarali, a to i přesto, že jsou to z velké části lidé, kteří si tuto situaci způsobili sami. I přesto nějakým způsobem financujeme jejich základní zaopatření. Když bych měl být hodně zlý, tak řeknu, že si neberu domů ani psy a kočky z ulice, ale ve veřejných prostředcích tohoto města a této země jsou vyčleněny finanční prostředky, abychom se i o ně dokázali postarat. Proto si myslím, že by neměl být velký problém vyčlenit jisté finanční prostředky a postarat se o lidi, které vyhnala válka.

Tento postoj obyčejného člověka se promítá i do mého postoje v pozici starosty. Vzpomínám si na případ, kdy jsme v minulosti bez problémů zvládli integraci uprchlické rodiny. Po všech stránkách se povedla. Před cca 12, možná 14 lety jsme v Šumperku přijali rodinu z Afghánistánu. Abych to zkrátil, tato rodina je dnes plně integrována do české společnosti, oba rodiče pracují, dcery studují vysoké školy, jedna žurnalistiku, druhá informační technologie… Bez ohledu na všechny odporné e-maily, které mi dnes chodí, bych to samozřejmě a bez jakéhokoli zaváhání udělal znovu.

Z pozice senátora je to ještě trochu jinak, protože do této problematiky musím vnést mezinárodní kontext. Jsem členem zahraničního výboru, dostávám se do kontaktu se zahraničními kolegy, se zahraničními delegacemi a chci se chovat tak, abych se jednou nemusel v Evropě stydět za to, jaké postoje jsem zastával. Nelíbí se mi náš postoj, kdy pouze kritizujeme, co špatného udělalo Německo, Řecko a Turecko, a často je kritizujeme bez znalosti skutečných problémů a skutečných poměrů v jednotlivých místech. Já mám naopak možnost mluvit přímo s lidmi z těchto míst, být přítomen diskusi, kde vystupuje starosta velkého tureckého města, v němž se usídlil stejný počet uprchlíků, jako má obyvatel. Mohu být přítomen osobnímu svědectví starostů řeckých ostrovů, kteří se nemají tak dobře a klidně jako my, ale naopak řeší problém, že jejich obcemi a městy prochází statisíce uprchlíků, které na tak malých ostrovech jednoduše nemohou nechat. Stejně tak mám mnoho známých a dobrých přátel v Německu, a jsem přesvědčen, že Německo si kritiku, kterou od nás sklízí, nezaslouží. Kritizujeme Němce hlavně za to, že přijali milion uprchlíků. Představme si však, že by to neudělali, poslali by na hranice s Rakouskem bundeswehr a zavřeli by je. Co by se dělo pak? Je nejvyšší čas, abychom se naučili vžít se do role těch druhých, a nejenom kritizovali a nepřispěli téměř ničím, nebo pouze tím, že pomůžeme zadrátovat maďarsko-srbskou hranici, čímž nevyřešíme nic jiného, než že uprchlický proud odkloníme do Chorvatska a Slovinska či Rakouska. Ten, kdo navrhuje, aby se zadrátovala bulharsko-makedonská a makedonsko-řecká hranice, by si měl vzít atlas, podívat se, že tam je taky ještě Albánie, a pochopit, že tím vůbec nic nezískáme. Pouze odkloníme proudy těch lidí, kteří pak půjdou jinými trasami, ale přesto půjdou a chodit budou tak dlouho, dokud se nevyřeší příčina problému. Protože my tady v Evropě pouze „léčíme důsledky“. Je to jako s nemocí – pokud nevyřeším příčinu, můžu sice utlumit důsledky, ale pokud ten zánět, který v těle, v Sýrii a celé oblasti v současné době je, nevyléčím, téměř nic nevyřeším.

Nejsem samozřejmě naivní a jsem si vědom toho, že s proudem válečných uprchlíků se snaží svézt také lidé, kteří k tomu nemají důvod, nemají na uprchlický status právo, jsou to ekonomičtí uprchlíci, ekonomičtí migranti. Pokud přicházejí z bezpečných zemí, budou pravděpodobně posílání zpět, protože je jasné, že Evropa není schopna udělit azyl a uživit celý zbytek světa.

-FM: Zaujala mne ta pasáž, v níž jste zmínil rodinu, kterou jste před 14 lety integrovali v Šumperku. Můžete nám o tom říci víc?

-ZB: Byla to velmi zajímavá situace, odlišující se od dnešní tím, že v té době, po roce 2000, byly české azylové tábory a centra opravdu přeplněny. Dnešní hysterie vůbec neodpovídá skutečnému stavu, protože dnes je v uprchlických centrech pár stovek lidí, tenkrát jich tam byly tisíce. V té době se na nás, starosty měst, obrátil tehdejší hejtman Olomouckého kraje pan Březina, zda bychom nebyli schopni těm lidem pomoci. My jsme po zvážení možností vyjádřili naši připravenost postarat se o jednu rodinu. Do Zastávky u Brna byl vyslán tehdejší šéf sociálního odboru a projednal tam celou záležitost. Vytipovali jsme rodinu,  která měla o přemístění do Šumperka zájem. Mezitím proběhly všechny potřebné administrativní procedury, připravili jsme bydlení v běžném panelákovém bytě, projednali jsme to se všemi sousedy, připravili jsme možnost pracovního zařazení pro tatínka. Maminka se v té době starala o děti, děvčata chodila do školy. Od chvíle, kdy jsme je „zasadili“ do šumperského života, nepřišla mi od nich ani o nich ani jediná negativní zpráva. Ani jediná. Jenom zpovzdálí jsem sledoval, jestli je vše v pořádku. Nejstarší dcera chodila na gymnázium, dostával jsem informace, že se výborně učí a že je velice oblíbená. Poté mi zmizeli z hledáčku, protože se přemístili do Prahy, kde, pokud mám správné informace, maminka pracuje v afghánské restauraci a tatínek v sociálních službách. Holky chodí na vysoké školy.

Takže integrace se vším všudy. A právě tento příběh vyprávím vždy, když se proti mně posadí nějaký absolutní znalec islámu a vypráví mi o tom, jak není islám reformovatelný a jak je každý vyznavač islámu islamista, který touží pouze po tom, aby mi podřízl hrdlo. Tento příběh je důkazem toho, že to tak nemusí být. Kdyby mi to někdo nevěřil, ať se jde podívat do Německa. Dnes tam už pracuje snad 3,5 milionů lidí, kteří přišli z muslimského světa, ať to byli Turci nebo později lidé z Blízkého východu, a nikdo tam nikoho každodenně nepodřezává. Čímž nevylučuji a absolutně nezlehčuji problematiku islamizmu a terorizmu, ale to je jiná kapitola, u níž je základním a zásadním klíčem to, že tyto věci nesmíme hystericky slučovat, což se často děje. Ta hysterie je opravdu hrozná, a přitom by stačilo, kdybychom uměli striktně oddělit to, že je člověk věrovyznání, které si říká islám, a to, že je islamista. Islamisté a teroristé jsou diametrálně odlišní, jsou to lidé s pokřiveným charakterem, kteří dělají hrozné věci a zaštiťují se Islámským státem, který žádným státem není a neuznal jej nikdo včetně islámského světa. Zde se však dostáváme k problematice Blízkého východu, která je natolik komplikovaná a složitá, že mnohým lidem se jí v podstatě ani nechce pochopit, a proto si zjednodušují život tím, že odmítají každého, kdo z této části světa je.

-FM: Jaký je váš názor na příčinu tohoto problému, která je dnes citelně oživována?

-ZB: Záleží na tom, jak daleko do historie se chceme podívat. Začněme třeba tzv. arabským jarem, které mnozí označují za příčinu tohoto pohybu. Samozřejmě to není jediná příčina. Arabské jaro bylo možná poslední významnou událostí tohoto typu a opravdu mělo vliv na velmi výrazné politické pohyby, ke kterým došlo v arabských zemích. To je nezpochybnitelné. Do Sýrie přišlo jako jedno z posledních, došlo zde v podstatě k občanské válce, válce za změnu systému. Syrský režim se ovšem ukázal daleko tvrdší, než režimy v ostatních zemích, a došlo k tomu, že oficiální jednotky armády Bašára Asada přímo zabily asi 250.000 lidí a asi 4-5 milionů lidí vyhnaly ze svých domovů. To je počátek tohoto obrovského pohybu lidí ze Sýrie. Je zapotřebí uvědomit si to a neslučovat tento problém s Islámským státem, který se na scéně objevil až později a nevyháněl lidi z jejich domovů již před pěti lety. Přímou příčinou opravdu byla občanská válka v Sýrii. Lidé přišli o své domovy a aby vůbec zachránili své životy, překročili hranice Turecka, Jordánska, Libanonu. Dnes tam v uprchlických táborech žije kolem 4-5 milionu lidí. Přesný počet nikdo neví. Tohle byl stručný popis vývoje v posledních letech. Jenomže ten konflikt má samozřejmě daleko hlubší příčiny. Do celé situace se totiž výrazně vměšuje sunitsko-šíitský konflikt, který existuje již od vzniku islámu, a vytváří napětí mezi jednotlivými zeměmi a skupinami. Když se tedy mluví o syrské opozici, tak podle informací, které máme od našich velvyslanců a dalších zdrojů, patří do ní asi 2000 různých skupin, více či méně ozbrojených, které se více či méně napříč tím spektrem nemají rády. Což neznamená, že by se některé z nich v souladu s heslem „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ na omezenou dobu nespojily a poté opět nerozešly.  Důsledkem tohoto stavu a také specifikem Sýrie je, že jednotná opozice vůči Bašaru Asádovi neexistuje, což v této chvíli využívá oficiální vláda Syrské republiky, která s pomocí ruských bombardérů Asadovu (a tím i svou )opozici likviduje a nazývá ji paušálně teroristy. Takže když dnes mluvíme o teroristech, musíme dávat dobrý pozor, kdo o nich mluví, protože pro oficiální syrskou vládu je teroristou každý, kdo je v opozici vůči ní.  My považujeme za teroristy představitele a bojovníky Islámského státu, Al-Kaidu, frontu An-Nusrá, zatímco Bašar Asád chce nejdříve zúčtovat s „jeho“ teroristy, tudíž potřít svou opozici, za pomocí ruských bombardérů.

Je zároveň potřeba říci, že první týden ruských náletů vytvořil další desítky tisíc uprchlíků, takže problém uprchlické krize pokračuje prohlubuje se dál. Netvrdím však, a nikdy bych netvrdil, že další počty uprchlíků nevytvořily nálety jiných států, které tam probíhaly a probíhají. Takže, jak vidíte, jde o nesmírně složitou problematiku. Pokud se však vrátím k začátku našeho rozhovoru, k arabskému jaru, z něhož jsou obviňovány Spojené státy, jde pouze o jednu z epizod, která v tomto světě proběhla. Nezapomínejme však na to, že v 50. a 60. letech probíhal v těchto oblastech rozsáhlý osvobozenecký boj za velké podpory a dodávek zbraní z tehdejšího komunistického bloku, řízeného Moskvou, kdy některé diktátory dosazoval SSSR s přímou podporou dalších socialistických zemí včetně nás. Podporovali jsme i ty skupiny, které se později ukázaly teroristickými. Abych byl však spravedlivý, tak v Afghánistánu si Taliban vyrobili Američané v době, kdy tam bojovali proti ruské invazi. Ve chvíli, kdy už Taliban neměl proti komu bojovat, zjistil, že nic jiného neumí, tudíž si potřeboval najít nějakého jiného nepřítele, a tím se stala demokratická afghánská vláda. Takže všechno, co se v tomto světě děje, jsme si nějakým způsobem vyrobili společnými silami sami.

-FM: V návaznosti na momentální společný boj Vladimíra Putina a Bašára Asada, mohlo by se stát, že se tito spojenci jednou rozdělí a půjdou proti sobě?

-ZB: Tady je těžká jakákoli předpověď. Každá velmoc sleduje své zájmy. Je zřejmé, že Rusko získalo významnou strategickou pozici, když si na syrském území zřídilo vojenské základny a nastěhovalo tam svůj velmi rozsáhlý vojenský kontingent. Ta vynikající pozice se jim ale částečně vymkla z rukou. Vzpomeňte si na to, že možná jenom několik týdnů předtím, než Rusové začali otevírat své základny v Sýrii, byli na návštěvě Moskvy nejvyšší turečtí představitelé, kteří se doslova objímali s Putinem. Dnes, po nešťastném incidentu se sestřelením ruského letadla, jsou z nich docela ostří nepřátelé.  Mám obavy, že tak ostří, že na konec toho nepřátelství ani nedohlédneme. Rusko Turkům ten akt jednoduše neodpustí, a bude hledat nějaká odvetná opatření, která pak mohou eskalovat dál. Zprávy o manévrech ruských lodí a letadel vidíme snad denně. Proto si na žádné předpovědi netroufnu. Myslím si však, že za určitých okolností by mohlo Rusko souhlasit s tím, že se odkloní od Bašára Asada, ovšem pouze za předpokladu, že jeho pozice na Blízkém východě zůstanou zachovány. Ty pozice jsou totiž podstatně důležitější než osobní vztahy.

-FM: Stávající situace ale zřejmě vyhovuje a bude vyhovovat Rusku.  

-ZB: Vyhovuje. Vyhovuje mu také destabilizace Evropy proudy uprchlíků. Víte, v každé situaci je dobré položit si otázku, komu je to ku prospěchu. Qui bono?  Je to klíč k mnoha zajímavým odpovědím, protože lidé a státy jsou v principu racionální a chovají se tak, aby bylo pro ně vše výhodné. Po internetu se tady samozřejmě rojí konspirační teorie, jak stávající situace vyhovuje Spojeným státům a Obamovi, protože je muslim, a podobné nesmysly, ale o tomto se nebavme, takováto iracionální debata by neměla absolutně žádný smysl. Což znamená, že když hledám racionální odpověď na to, pro koho je prospěšné, aby byla destabilizovaná západní Evropa, docházím k jasnému závěru, že je to výhodné pro Rusko. Kdyby tomu někdo nevěřil, ať se podívá na kauzy, které pravděpodobně vyrábí ruské tajné sužby, o znásilnění 13letých holčiček v Německu a podobné věci. Podrobné vyšetření potvrdí, že to jsou lži, které si televize vymyslela, ale to se dozví jenom zbytek světa, v Rusku nikdo. Tomu se říká propaganda a ta je stejně tvrdá, jako byla za Sovětského svazu, do jehož dob se vrátila.

-FM: Při pohledu na to, co dělá Rusko na Ukrajině a v Sýrii, optikou občana ČR, zde propuká hysterie z uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí, a zároveň velká část obyvatelstva tomu zlu tleská, tleská Vladimíru Putinovi. Je to normální?

-ZB: Normální to v žádném případě není, a to, jak je to nenormální, můžeme vidět každý den ve zprávách. Mrazilo mne, když jsem nedávno viděl reportáž o vypálení uprchlického centra v Německu, v níž příslušný německý ministr popisoval, jak někteří místní obyvatelé vypálení tleskali, z čehož mu bylo, dle jeho slov, špatně. Je to hrůza a je to přesně ten stav, kam nás hysterie může dovést. Dle mého názoru nás tam už vede. Ve zprávách jsem viděl záznam ze Smilovic, kam přišli křesťanští uprchlíci z Iráku. Takže my teď v sobě půl roku posilujeme křesťanství, dokonce lidé, kteří doposud neměli ani představu, co to je, se najednou stali velikými křesťany, vypráví o tom velké příběhy, ale ve chvíli, kdy k nám dorazili iráčtí křesťané, ti čeští zapomněli na své křesťanství a už jim zbyl jenom ten rasizmus. To je cesta do pekel. A pokud budeme takto odkrajovat ze svých postojů, opravdu budeme nenávidět každého cizince, který sem přijde, ale definitivně to bude znamenat, že v Evropě zůstaneme sami. Možná s Orbánem a Ficem, ale to já nechci.

-FM: Myslíte si, že tato vlna nemůže zasáhnout také Německo?

-ZB: Ona ho zasahuje, ale Německo jako země je pořád ještě obdivuhodně silné. Byl jsem tam minulý víkend, a samozřejmě, imigrační krize je i tam hlavní téma. Ovšem když jsem o ní mluvil s běžnými lidmi, zjistil jsem, že absolutně respektují, že pomoc byla nutná, stojí si zatím, mají chuť pomáhat dál. Zároveň si uvědomují, že je potřeba dostat tuto pomoc pod kontrolu, že není možné, aby tam bez kontroly každý rok přicházel tu milion, tu další milion lidí. Nejsou však vůbec hysteričtí, jsou naprosto věcní, dokáží racionálně mluvit i o takových věcech, které se u nás zveličily do neskutečných rozměrů. O nějakých stížnostech na ubytování či rvačce na ubytovně. Obyvatelé Německa dovedou velmi racionálně mluvit i o tom, že informace z Kolína na Rýně ze Silvestra nebyly prezentovány úplně korektně, že byly trošku přehnány do toho hysterického tónu, atd., a přes všechny problémy, které tam jsou, zastávají názor, že je třeba především používat zdravý rozum a že je třeba pomáhat. Nemluvím, samozřejmě, o Pegidě či o extrémních postojích některých, bohužel hlavně východoněmeckých skupin. Přesvědčení o tom, že je potřeba těm druhým pomoci, se konkrétně projevuje v tom, že mnozí to aktivně pomáhají. V době, kdy u nás převládá vůči uprchlíkům aktivní odpor a chceme se zachránit tím, že zavřeme hranice. Je to cesta špatná, v širším kontextu je to cesta k rozbití Evropy, rozbití Evropské unie.  A opět se nám tady vynořuje zásadní otázka, komu je to ku prospěchu, kdo z toho těží, kdo podporuje ty neslavné visegrádské aktivity a jestli se zde náhodou nenajde podobnost se zmiňovanými dezinformacemi, které přicházejí z Německa.

A ještě tady vzniká jedna otázka, kterou bychom si měli položit: Když tady společnými silami demontujeme EU, a my se tak chováme, tak co bude potom? Moc bych chtěl, aby mi někdo, kdo dává jednoduché návody na řešení situace, na tuto otázku odpověděl. Kam půjdeme po demontáži EU, kde se budeme nacházet? Teď zavíráme hranice my, ale kam půjdeme, až se někdo rozhodne zavřít je pro nás? Jak si každý vzdělaný čtenář dokáže představit, moc těch směrů, kam jít, pak už nebude. Možná prostě půjdeme tam, odkud jsme přišli.

-FM: Jak by měla ČR spolupracovat s ostatními evropskými zeměmi na integračním procesu migrantů?

-ZB: Je to jednoduché, tak, jak spolupracují všechny normální evropské země. Přiznám se, že jsem ovlivněn tím, že jsem v posledních 20 letech měl možnost cestovat a pracovat v Evropě, být s ní v kontaktu, poznávat její každodenní život. Hluboce mne oslovuje třeba holandský systém integrace, tam já bych se viděl.

-FM: Můžete nám krátce přiblížit, jak funguje?

-ZB: Na integraci se podílí všichni, celá společnost, od institucí, které pro imigranty vytváří možnost vzdělání, přes školy až po jednotlivé občany. Ti se účastní integračního procesu jako dobrovolníci, například tak, že po večerech chodí dětem imigrantů číst a doučovat je. Na jedné straně tím pomáhají výuce jazyka a celkově kvalitě výuky, na straně druhé tím osobním kontaktem pomáhají integraci imigrantů do společnosti. Lidé se naprosto běžně oslovují na ulici – například, když Holanďan potká na dětském hřišti skupinu lidí, kteří evidentně přišli z Maroka či Surinamu, jde za nimi a mluví s nimi, a oni mu slušně odpovídají. Je to přesný opak našeho českého přístupu, když se radši podíváme na druhou stranu a kráčíme dál. Toto je pro mne integrace. Ta je především o komunikaci. Když nebudete komunikovat, nemáte šanci integrovat nikoho, ani křesťana, ani nikoho jiného. V Holandsku společnost komunikuje jako celek, ale integraci se zároveň snaží pomoci libovolný jednotlivec na ulici. My to děláme úplně opačně, jsme na úplně opačném pólu.

-FM: Bohužel to z mého pohledu velmi přiživuje náš pan .

-ZB: Nechci se pouštět do těchto osobních záležitostí, ale obecně jsem z reakcí některých našich vrcholných představitelů velmi smutný. Místo aspoň částečného uklidňování a vychovávání národa jej zneklidňují až do hysterie, a nejsou schopni dohlédnout až do důsledků těchto kroků. To je špatné. Pokud jde o integraci, ještě vzpomenu obrovský dojem, který na mne udělalo před několika lety vystoupení tehdejšího starosty Stuttgartu, prezentované na půdě Rady Evropy, na kongresu místních samospráv o jejich přístupu k integraci přistěhovalců. To bylo ještě před migrační krizí, před cca 5-6 lety.

V Stuttgartu a dalších německých městech se snaží integrovat děti imigrantů prostřednictvím sportovních klubů, vynakládají na to velké finanční prostředky, ale dávají si záležet na tom, aby vedení těchto klubů bylo nejen sportovní, ale také výchovné, aby tam ten integrační prvek skutečně byl. Pro potvrzení se podívejte na dnešní německý národní tým, v němž nemá polovina jmen s němčinou nic společného. Z imigrantů jsou dnes lidé, kteří jsou pod národní hymnou této země schopni obětovat se za ni. To je výsledek integrace a lidského přístupu.

Náš způsob může v uprchlících spíše vyvolat nenávist. A to je absurdní tragedie, kterou si, jak to tak vypadá, zatím neuvědomujeme – u člověka, kterého zaženete do kouta a který vás začne nenávidět, nemáte ani nejmenší šanci ovlivnit jeho následné reakce. Angela Merkelová je masivně kritizována za to, že otevřela uprchlíkům hranice a údajně je pozvala – byť jsem neviděl žádný dopis do Sýrie, v němž by je zvala, aby přijeli do Německa. Přesto však tím, že otevřela hranice Německa, zachránila zbytek Evropy, udělala Evropě obrovskou službu a vzala na Německo a na sebe tu oběť, že odbřemenila ostatní státy. Některé z nich dnes říkají: No, tak je tam máte, tak si je tam nechte. Já si myslím, že Angela Merkelová svým postupem zařídila, že ten milion lidí nebude Německo nikdy nenávidět. Eliminovala možnou nenávist tím, že je v Německu přivítala. Protože neměla jinou volbu. A když ji někdo kritizuje, znovu odkazuji na situaci, že kdyby reagovala tak, jako reagují naši nejvyšší představitelé, kdyby poslala na hranice bundeswehr, tak dnes stojí mezi Rakouskem a Německem milion uprchlíků. Kam by asi šli? Možná by stáli na našich hranicích a pak bych chtěl vidět to naše hrdinství, to, koho bychom tam poslali, kdo by to zachránil.

-FM: V Šumperku jste známý tím, že doposud vykonáváte i svoje původní povolání pedagoga. Jak by se, dle vás, měl pedagog v této nelehké situaci, v hysterii, v níž se nachází naše země, chovat?  

-ZB: To je hodně zajímavá otázka. Já na ni odpověď mám, jenom si nejsem jistý, jestli dokáže správně reagovat celá pedagogická veřejnost. Zřejmě to možné nebude. Přesto si myslím, že my, pedagogové, můžeme v této otázce udělat hodně dobré práce a napravit hodně toho, co jiní zkazili. Avšak v případě, že to nezvládneme, můžeme také hodně zkazit.

Zkusím říct jenom pár tezí, s kterými k tomu přistupuji. Za prvé, nejsem tam proto, abych děti kádroval. Oni dobře vědí, že mohou mít každý svůj názor, a já je za něj postihovat nebudu. Připouštím však diskusi s cílem, aby každý své názory obhajoval. Jsem totiž přesvědčen, že odmítavý postoj k jakékoli pomoci migrantům je velmi těžké obhájit. Ještě jsem od nikoho neslyšel věcnou podstatu argumentace, proč nemáme pomáhat, proč nemáme nikoho přijmout. Nikdo to neumí zargumentovat jinak, než že dá druhému nálepku a řekne klišé jako „ti nás podřežou, to je neslučitelná kultura“. Nic z toho není pravda. Kdyby to byla neslučitelná kultura, tak v Evropě teď nežijí již dávno integrované miliony muslimů. Kdyby to byla pravda, nejsou ve Francii hřbitovy, kde jsou na jedné straně kříže na hrobech křesťanů, kteří padli ve 2. světové válce, a na druhé straně řada půlměsíců na hrobech muslimů, kteří bojovali za Evropu a položili za ni život v evropských armádách. A já mám tyto lidi nazvat „podřezávači“ krků? Anebo mám nazvat podřezávačem krků svého kolegu ze Senátu Hassana Meziana?  Kvůli tomu, že je muslimského vyznání? To po mně nemůže nikdo chtít. A právě toto je strašně silná argumentace pro pomoc, a nikdo mi ještě nebyl schopen předložit argumenty proti ní, které by měly stejnou hodnotu a sílu. To, že mi někdo ukazuje video Islámského státu, na němž šílenec popravuje lidi, to je sice argument, ale není to argument, který se jakkoli týká integrace válečných uprchlíků do Evropy.

-FM: Teď jste řekl jednu krásnou věc o hřbitovech, kde leží lidé bez rozdílu národnosti či víry, možná právě na nich by se daly tyto věci dětem demonstrovat.

-ZB: Hřbitovy jsou velmi poučné místo. Ale nezapomeňte, že žijeme ve společnosti, která tyhle věci nechce vnímat, nechtěla a nechce je znát. Když cestuji, často se jdu na hřbitovy podívat. Najdete tam strašně moc věcí.  Často právě na nich vidíte, jak rádi si překrucujeme historii a děláme si její vlastní výklad, což je ovšem velice nebezpečné.

Ale abych se vrátil k otázce školy. Nechávám dětem jejich názor, neříkám jim, že jejich názor je špatný a ten můj dobrý, to by asi nefungovalo. Ale ten, kdo má výrazně jiný názor či postoj, měl by jej umět obhájit. Pokud si ho obhájí dobrými argumenty, dám mu za pravdu. Avšak v otázce válečných uprchlíků ty argumenty nenajdeme, stejně jako je nenajdeme ve veřejných prohlášeních, ani u lidí, kteří nám falešně zpívají na pódiích českou hymnu.

Další věci je národní hrdost, kterou se u dětí snažím u dětí posilovat. Je založená na tom, že silný člověk zvládne hodně věcí. Že silný člověk umí řešit problémy, zatímco slabý zavírá oči a dělá, že problémy neexistují. Pak se ale dočká velmi špatné odezvy, totiž takové, že ty věci se řeší samy mimo jeho vůli. To však nemůže nikde ustát, ani doma, ani v práci, a už vůbec ne jako státník. Když se věci vyřeší samy, mimo vaší vůli, určitě se nevyřeší k vašemu dobru. A to je, myslím, velmi silné poselství i pro děti: postavme se k řešení věcí čelem, pojďme je poctivě pojmenovat, definujme jejich dobré a špatné stránky a pojďme je vyřešit.

-FM: Blíží se nám prezidentské volby a bude to určitě velmi zajímavé téma. Jak by měl dle vás vypadat náš další prezident?

-ZB: Je opravdu velmi těžké tipovat nebo hledat, kdo bude příštím českým prezidentem. Byl bych však rád, kdyby to byl člověk, na něhož můžu být já jako občan hrdý ve chvíli, kdy dojde na obtížné situace. A nejsem si jistý, jestli tomu v této chvíli tak je. To, jaký by měl být budoucí prezident, by se mělo odvíjet od toho, kam chceme v Evropě kráčet. Navážu na to, že jdeme spíš směrem k dezintegraci Evropy, v rámci Visegrádu i v rámci ČR se chováme tak, jako kdyby nám EU byla na obtíž, jako kdybychom se od ní chtěli odklonit. Chtěl bych, aby příští prezident tento kurz změnil. Aby nás netáhl k východu, aby nás táhl k Evropě, přičemž vůbec nejsem proti tomu, aby se velmi vážně diskutovalo o tom, jakou váhu má mít rozhodování na úrovni EU, jakou váhu má mít rozhodování na úrovni států. Pojďme se bavit o tom, jak zlepšit práci EU, ale proč bychom se měli bavit o tom, jak EU demontovat. Chtěl bych tedy mít prezidenta, který se bude bavit a pracovat na tom, jak zlepšit práci EU, jak zlepšit spolupráci jednotlivých států, jakým způsobem případně upravit pravidla jednání mezi Bruselem a jednotlivými státy. Chtěl bych státníka, který bude respektovat postoj Evropy a bude vystupovat navenek tak, abych se o něj mohl opřít a nemusel se za něj stydět. Chtěl bych prezidenta, který bude tento národ posilovat tím, že budeme pracovat na řešení problémů. Který jej nebude posilovat tím, že bude zvyšovat jeho strach a hrůzu až do hysterie, jejímž důsledkem bude to, že si budou jednotlivé skupiny rozděleného národa vyhrožovat takovým způsobem, jak to dnes zaznamenáváme, a že budou na hranici fyzického napadání, k němuž možná časem dojde, protože lidé jsou tak teď nastaveni. Chtěl bych prezidenta, který bude spojovatelem, ne rozdělovatelem národa.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.