Přidej se k nám nebo zemři: zrození Boko Haram

Zdroj: The Guardian, Autor: Andrew Walker, Překlad: Robert Nerpas

Jak se zdecimované zbytky islamistické sekty proměnily ve vytrvalou teroristickou armádu, kterou nemůže porazit

V únoru 2009 jsem byl na rozsáhlém parkovišti v Marabě, jednom ze satelitů nigerijského hlavního města Abuji, a hledal jsem motocyklisty, kteří nosí na hlavách sušenou zeleninu. Nigerijská policie nedávno zpřísnila zákony, které vyžadují, aby řidiči motorek i jejich spolujezdci nosili helmy. V případě motocyklu-taxíků, známých v severní Nigérii jako achaba, musí mít řidiči k dispozici helmy pro zákazníky. Došlo k poprasku. Všichni vědí, že jízda na achabě je nebezpečná a řidiči jsou pověstní pro svou nezodpovědnost. Ale mnoha Nigerijcům se jednoduše nelíbila nová pravidla.

Zákon dal policii především příležitost k vydírání. Jeden řidič taxikářské motorky mi řekl, že nákup dvou helem jej vyjde na 10.000 naira (kolem 40 liber). Vzhledem k tomu, že jeho denní výdělek se pohybuje kolem 300 až 400 naira za den (méně než 2 libry), nemá žádnou možnost, jak dodržovat nový zákon. Všichni věděli, jak to dopadne. Policie zřídí mobilní kontrolní stanoviště v blízkosti trhů, velkých parkovišť a rušných komunikací. Bude napadat a holemi ohrožovat motocyklisty, kteří budou šílenou rychlostí ujíždět z těchto pastí.

Lidé, kteří jako taxikáři řídí motocykly, jsou hodně blízko dna společnosti. Jsou to muži (a pouze muži) bez formálního vzdělání, často také bez jakýchkoli jiných dovedností a znalostí, jak podnikat. Mnozí spí venku pod mosty nebo markýzami, někteří přímo na motocyklech a střeží si tak svůj zdroj příjmů. Jejich cestující jsou většinou také chudí. Obrovské množství taxikářských motorek na silnicích je příznakem ekonomických problémů Nigérie. Nová zákon o helmách je, jak je většina přesvědčena, jen dalším nátlakem na lidi, kteří jsou již tak v nebezpečné situaci.

Když zákon vstoupil v platnost, stalo se něco zvláštního. Jelikož málokdo vlastnil helmu, řidiči achaba vyšli do ulic ve všemožných improvizovaných pokrývkách hlavy. Tisk uveřejnil fotografie lidí, kteří měli na hlavách kbelíky a plechovky s barvou, ale nejlepší ze všeho byli motorkáři s vydlabanými melouny a miskami z tykve, rustikálním kuchyňským nádobím vyrobeným z vysušených tykví, které bylo před příchodem plastu všudypřítomné jako říční čluny.

Tito řidiči achaba se postavili proti téměř neskrývanému úřednímu vydírání. Jejich odpor byl charakteristicky podvratný. Ale většina Nigerijců jednoduše přidala nový zákon na dlouhý seznam věcí, které jí ztrpčují život – a pak se modlí a doufá, že policie rychle přestanou zajímat a vše půjde dál jako předtím.

V Maiduguri, hlavním městě státu Borno na severovýchodě země, vynucování zákona o helmách vyvolalo incident, který mohl vyvolat násilný konflikt mezi policií a členy do té doby světu neznámé radikální islamistické sekty. Ten by zase vyvolal v Nigérii válku.


O dva roky později jsem sledoval, jak útlý mladík vstoupil do kanceláře maidugurské speciální zásahové jednotky. Budova je ve městě známá jako „Crack“, údajně proto, že zde sídlí elitní policejní síly. Je to také místo, odkud, pokud se do něj člověk dostane, nemusí muž nikdy vyjít.

Mladíka, jehož jméno bylo Muhammad Zakariyya, vedli dva důstojníci v civilu. Byl zatčen před několika dny, když jeho vůz kontrolovali na policejním kontrolním stanovišti. Byl hubený a vypadal, že mu není víc než 15-17 let. Jeho dlouhá, růžová, kaftanu podobná košile byla špinavá a poskvrněná malými flíčky zaschlé krve.

Alternate Boko Haram, autor: Surian Soosay
Alternate , autor: Surian Soosay

„Objevili zbraně, které jsme měli schované pod sedadlem,“ řekl mně a Abdullahimu Kaurovi Abubakarovi, mému kolegovi z BBC, Zakariyya. Když jeho společníkovi nařídili opustit vůz, aby jej policie mohla prohlédnout, snažil se ujet. Policisté začali pálit a zabili jej. Červený hatchback, nyní plný děr po kulkách, byl odtažen na dvůr policejního ředitelství státu Borno.

Zakariyya řekl, že byl na třech pašeráckých misích. Pokaždé jel s komplici cca 120 km od Maiduguri, kde se setkali s mužem, který zbraně převážel v kánoi po proudu od hornaté hranice s Kamerunem. Pokaždé jim přivezl půl tuctu kalašnikovů AK-47 a několik krabic s municí. Zakariyya je pak autem odvezl přes celé Maiduguri do velkého domu na předměstí Damaturu, hlavního města sousedního státu Yobe.

Muži, pro něž Zakariyya pracoval, jej oslovili koncem roku 2010, když prodával boty a nabíječky telefonů. „Modlili se pod širým nebem, takže všichni věděli, co jsou zač,“ řekl. Byli členy nekompromisní islamistické sekty, zformované v letech 2005 až 2009 v Maiduguri. Známe ji jako Boko Haram, což v překladu znamená „Západní vzdělání je zakázáno“ a postupně si získala a dostala pod svůj vliv velké množství lidí.

Muž, s nímž jsme přijeli do Maiduguri udělat interview, byl členem sekty a říkal si Abu Dujana, jménem, převzatým od jednoho ze společníků proroka Muhammada. Popsal atmosféru ústředí sekty v Maiduguri slovy, nemajícími daleko od kultu. Tempo života uvnitř sekty diktoval její charismatický vůdce Mohammed Yusuf, který nastavil a vynucoval přísné normy praktikování náboženství. „Ano, tam jsem žil,“ řekl Abu Dujana hrdě. „V celé zemi nebyla jediná mešita jako tato naše, kam jste mohli jít a získat co nejvíce poznatků.”

20. února 2009 jela velká skupina i členů sekty na pohřeb. V konvoji bylo mnoho motocyklů a zastavila jej policie. Byla součástí celostátní akční jednotky pod názvem Operation Flush, zřízené v roce 2005 pro boj proti politickým banditům, kteří vyvolali řadu krvavých nepokojů během voleb před dvěma lety. Mezi skupinou a policií se rozhořel spor ohledně jejího odmítání nosit helmy. Některé zprávy uvádějí, že policie střílela jako první, jiné, že členové skupiny odzbrojili policistu a snažil se použít jeho zbraň proti dalším policistům. V každém případě policie zahájila palbu a několik lidí, cestujících na pohřeb, bylo zabito a zraněno.

Nebylo to poprvé, co se jednotka Operation Flush střetla s Boko Haram. Vedení skupiny dospělo k závěru, že účelem jednotky je přímo sektu obtěžovat. Týdny po tomto konfliktu byly poznamenány sérií projevů Yusufa, šířených na kazetách, DVD a prostřednictvím bluetooth připojení, v nichž vyzývá muslimy, aby se připravili „účast v džihádu“. Znamenalo to, podle něj, „materiální přípravu jako výcvik ve střelbě, nákup zbraní a výbušnin, stejně jako výcvik islámských vojáků v boji s bezvěrci. Pro Alláha byste měli obětovat své duše, své domovy, své automobily a své motocykly.“

Yusuf měl také velkou farmu ve státě Bauchi, který používal jako základnu. Vláda státu odpověděla na tyto projevy tím, že nařídila policii útok na farmu, během něhož zajala stovky členů Boko Haram a zabila několik dalších. Policie obklíčila a obléhala sídlo sekty v mešitě Ibn Taymiyyah v Maiduguri. „Neútočili otevřeně na nás, ale snažili se nás vyprovokovat tím, že jezdili po pozemku džípem,“ řekl mi Dujana. „Počkali jsme, než se objevila šance, a zajali jsme ho.“

Když členové sekty viděli, že státní jednotky se stáhly a zahájil střelbu z dálky, muži uvnitř se ozbrojili a vyrazili z pozemku mešity. Dle Dujany se rozdělili do skupin – sám vedl jednu, která křižovala městem a vyhledávala vojenské a policejní jednotky, aby na ně zaútočila. Boko Haram řádil v ulicích Maiduguri čtyři dny. Zabíjel policisty a vojáky, ale také desítkám civilistů, kteří byli chyceni venku, podřezával krky jako zvířatům.

Poté, co úřady obnovily kontrolu nad městem, Mohammeda Yusufa zajala armáda. Byl vyslýchán před novináři, kteří si jej nahrávali na telefony. Poté byl předán policii. Během několika minut byl mrtvý – jak uvedla policie, zastřelen na útěku. Nevěřil tomu nikdo. Yusufovo kulkami rozdrásané tělo pak ukázali novinářům, kteří si jej nafotili.

To byl pouhý začátek vlny násilí, která po sobě zanechala tisíce mrtvých a nejméně 1,5 milionu ze svých domovů vyhnaných lidí. Sedm let po zastřelení Yusufa se válka mezi Boko Haram a nigerijským státem změnila a rozvinula. Od konce roku 2014 do začátku roku 2015 kontrolovala přibližně 70 % státu Borno, zatímco vládní úřady nebyly a nejsou schopny potlačit ji.

Po svém zvolení v roce 2015 se prezident Muhammadu Buhari ze strany All Progressives Congress pokusil o reformu armády a vyházel celou řadu špičkových generálů. Doufal, že tím posílí reakci státu na Boko Haram. Do srpna 2015 armáda znovudobyla mnoho cílů skupiny a zatlačila ji do vzdálenějších oblastí. Ale válka není v žádném případě u konce.

V listopadu zabili během několika útoků v rozmezí 48 hodin sebevražední atentátníci stovky lidí ve městech Yola na východě a Kano na severu země, tedy v cílích, vzdálených od sebe stovky kilometrů. Tyto útoky ukazují rozsah vlivu a dosahu skupiny, a to i mimo oblast, kterou již měla jednou pod kontrolou. Ke kontinuálním potyčkám, o nichž úřady téměř mlčí, dochází v příhraničních oblastech severovýchodní Nigérie. Zrovna nedávno, 29. ledna, zahájila skupina útok na Dalori, malé městečko nedaleko Maiduguri, a zabila více než 80 lidí. Svědci řekli, že slyšeli křik umírající děti, kolem nichž hořely jejich domy. Tyto útoky jsou hodně vzdálené prosincovému oznámení Buhariho, že válka je „technicky skončena.“

Yusufova skupina se neobjevila jen tak z ničeho nic. Formovala se ještě předtím, než začala otevřená válka mezi Boko Haram a státem. V jejích řadách byli lidé ze všech společenských vrstev, od dětí ulice a obchodníků až po nespokojené studenty a bohaté podnikatele.

Mnoho z mladých mužů a žen do ní přišlo z univerzity v Maiduguri, kde v devadesátých letech posílaly své děti tehdejší elity. Tato instituce byla proslavena díky požitkářskému životu svých studentů, kteří se zde oddávali rituálnímu předvádění bohatství. Mladí synové elity soutěžili o to, kdo bude „Králem kampusu“ a utratí co nejvíce peněz za večírky. Obzvláště módní byla tzv. „sprcha naira“, často viděna během ropného boomu 70. let: některý z bohatých mladých mužů vzdal hold talentovanému hudebníkovi, tanečníkovi či krásné holce tím, že jej nebo ji zasypal deštěm bankovek, které objekt jeho obdivu musel následně vysbírat z podlahy.

Pro některé byla tato fetišizace peněz příkladem nespravedlnosti a nemorálnosti v samém srdci státu. Nespokojení studenti a ti, co z univerzity vypadli, tíhli k mládežnickému křídlu saláfistické skupiny u maidagurské mešity. Byl mezi nimi i synovec guvernéra státu Yobe, syn státního tajemníka Borno a pět synů prominentní podnikatelů, vydělávajících především na státních zakázkách. Tito mladí muži přitahovali saláfisté, kteří kázali, že taková duchovní zkaženost je příčinou neduhů státu Borno. Mnozí z nich po připojení se ke skupině spálili své vysokoškolské diplomy.

Potenciálu těchto mladých radikálů, pocházejících z privilegovaných rodin, si všiml jeden muž. Jmenoval se Mohammed Yusuf.

Yusuf od poloviny devadesátých let cestoval po severovýchodě země, modlil se a kázal, navazoval kontakty a získával si zastánce. Byl to charismatický řečník, který neměl potíže zaujmout publikum. Jeho radikální představy o Nigérii jako státě nevěřících oslovily mnoho lidí. Měl ohnivé projevy v mešitách a diskutoval s dalšími islámskými učenci v místní televizi a rádiu.

Podle jeho příznivců byl Yusuf jedním z tisíců dětí Almajir – studentů náboženství, kteří si na ubytování vydělávali žebráním na ulici. Ale počátkem nového tisíciletí si našel místo jako vůdce mládežnického křídla saláfistické skupiny v maidugurské populární mešitě Alhaji Muhammadu Ndimi.

Yusuf své následovníky učil, že muslimové, kteří se podíleli na jakékoliv formě demokratického systému, jsou odpadlíky a věřící by je měli zabít. Došel k závěru, že zdrojem korupce je vzdělávací systém, zavedený během a po koloniální nadvládě křesťanské Británie. Kázal ve větších městech ve dnech, kdy probíhaly trhy (a ne v pátek, což by znamenalo porušení tradice, která by rozhněvala islámské orgány), kde si získal mnoho následovníků.

V letech před povstáním roku 2009 byli pozorovatelé šokováni nad rozsahem Yusufova vlivu, který se rozšířil hluboko do příhraničních regionů. Antropolog Gerhard Müller-Kosack strávil roky studiem vesnici v pohoří Mandara nedaleko hranic s Kamerunem. Řekl, že obec se změnila „prakticky přes noc“. Když ji naposled navštívil v roce 2008, překvapily ho především ženy: „Najednou tam byly plně zahaleny. Byly to ženy, kdo stál v popředí změn.“ Během let, která v obci strávil, založil Müller-Kosack a jeho manželka školu. Ze sbírek od přátel a kolegů nakoupil učebnice. Když zde byl naposled, zjistil, že škola je opuštěná: „Všechny knihy byly spáleny – byly to mladé ženy, kdo je navršil na hromadu a spálil je před školou.“

Yusuf připravoval své následovníky na konflikt od samého počátku. V první generaci jeho příznivců bylo mnoho ideologů, ochotných rozpoutat násilí proti státu, nevinným civilistům, muslimskému establišmentu a proti každému, koho prohlásili za nevěřící. Tvořili „antielitu,“ kterou spojovala nespokojenost s lety sekulární vlády v Nigérii. Tito lidé snili o říši zázraků šaríja a věřili, že Nigérie ji dosáhne pouze cestou nepolevujícího krveprolití.

Před povstáním roku 2009, saláfisté spojeni s mešitou Ndimi provedli již jeden neúspěšný pokus o vytvoření islámského státu. V roce 2003 muž jménem Muhammad Ali, unaven pomalým přístupem Yusufa k budování hnutí, odvedl do divočiny skupinu 200 mladých mužů a žen s cílem založit novou společnost. Skončili v pohraničí státu Yobe, v blízkosti suchého koryta řeky mezi Nigérii a Nigerem, v místě zvaném Kannamma. Byli odhodláni vyhýbat se zkaženému světu a vytvořit novou zemi islámské čistoty.

Tato skupina agresivních, ikonoklastických městských obyvatel se brzy dostala do konfliktu s lidmi, kteří již žili v místě, kde se snažila usadit. Ve skutečnosti ale právě konflikt hledala. Její členové vykopali obranné valy v lesnatém háji v blízkosti vodního zdroje. Napadli místní policejní stanice a vládní budovy, aby získali zbraně a vyprovokovali reakci, která samozřejmě řádně následovala. Po krátkém obléhání armáda zaútočila a zničila tábor. Členové skupiny byli většinou vyhlazeni. Několik přeživších uteklo na sever, přes hranice do Nigeru, jiní se odplížili zpátky do Maiduguri. Vojenský zásah upoutal pozornost mezinárodních médií, protože skupina si říkala „Nigerijský Taliban“. Velvyslanectví USA však v té době přišlo k závěru, že skupina neměla napojení na Al-Kaídu.

Yusuf se ke kannammskému povstání nepřidal. Přesto odjel poté, co byla skupina rozprášena, do exilu v Saúdské Arábii, aby unikl obviněním, že měl se skupinou něco společné. Má se za to, že během pobytu v Saúdské Arábii navázal kontakty se stejně smýšlejícími saláfskými kazateli a zajistil si jejich podporu. Do Maiduguri se vrátil po roce.

Po svém návratu v roce 2005 začal Yusuf znovu budovat svou komunitu a založil mešitu Ibn Taymiyyah a areál v železničářské čtvrti Maiduguri na pozemku, koupeném s pomocí tchána. Tato lokalita v srdci hlavního města státu byla klíčem k nové inkarnaci skupiny. Tím, že se usadila ve městě, a ne třeba v poušti, získala mnoho dalších možností náboru nových členů a financování. Počet obyvatel Maiduguri v posledních letech dramaticky vzrostl. Desertifikace severu státu Borno v posledním desetiletí zničila zemědělskou půdu a způsobila rozsáhlý příliv obyvatel do města. Akademik Mohammed Kabir Isa z Univerzity Ahmadu Bello říká: „Když přijdou do města hledat obživu, bublina praskne a oni si uvědomí, že tam nic není. Tehdy se stanou snadnou kořistí pro militantní organizace.“

Ke konci roku 2008 skupina fungovala jako stát ve státě; měla vlastní instituce včetně rady šúra, která o všem rozhodovala, a náboženské policie, která si vynucovala disciplínu. Měla elementární sociální systém, nabízela práci na obdělávání půdy, kterou nabyla v Bauchi, a dokonce poskytovala svým členům mikrofinancování formou půjček na jejich vlastní projekty. Mnozí peníze použili na nákup motocyklů a živili se jako taxikáři achaba. Skupina také dohadovala sňatky mezi členy, které si mnozí z těch nejchudších v běžném životě nemohli dovolit. Yusuf a jeho následovníci nevystupovali jako rebelové, spíše splynuli s obyčejnými lidmi.

Yusuf se také pohodlně pohyboval mezi různými vrstvami maidugurské společnosti. Město bylo vždy důležitým obchodním střediskem obchodníků se zbožím všeho druhu – legálního i toho druhého. Blízkost hranic tří států – Kamerunu, Čadu a Nigeru – z něj činí ideální místo pro spekulace s komoditami jako hnojivo, petrolej, nafta a benzin. Obchodní elita Maiduguri si vydělala spoustu peněz. Někteří z ní to táhlo k Yusufově saláfistické skupině ve víře, že by měli vzdát dík či vykoupit se za svou prosperitu.

Mešita Ibn Taymiyyah mohla fungovat díky dohodě, kterou Yusuf uzavřel s vládou. Dohodu mezi zástupcem guvernéra státu a Yusufem zprostředkoval v Saúdské Arábii předního saláfistický šejch. Yusuf slíbil, že nemá nic společného se separatistickou skupinou v Kannammě a že nikdy nebude kázat o násilném džihádu. Tento slib však v následujících letech ignoroval, několikrát byl zatčen bezpečnostními službami, ale vždy byl rychle propuštěn. Novinář, který jako první informoval o Yusufově sektě, věří, že – alespoň v tomto raném stadiu – se její vůdce těšil velké podpoře ze strany Aliho Modu Sherifa, guvernéra státu Borno.

Ahmad Salkida, reportér listu Daily Trust, který se jako jeden z mála nigerijských deníků zaměřuje na sever země, hodně psal o skupině v období před rokem 2009. Tvrdí, že navzdory svému nenávisti k politice se Yusuf spojil a našel společnou řeč s Sherifem. Oba muži mohli na spolupráci hodně získat. Yusuf chtěl záruky silnější šaríje, dodržování přísné linie Božího zákona. Sherif chtěl být znovu zvolen. Dnes takové dohody či spolupráci se sektou odmítá.

Na veřejnosti měli oba muži nepřátelský vztah. Yusuf označoval Sherifa za „nevěřícího“ a požadoval jeho smrt. Sherif však věděl, že bojovat proti Yusufovi by nebylo moudré. Místo toho si jej předcházel, například jmenoval do lukrativní funkce na státním ministerstvu pro náboženské záležitosti jednoho z nejhorlivějších členů Boko Haram, muže jménem Buji Foi.

Salkida mi řekl, že až do posledních dnů před povstáním Yusuf stále věřil, že by mohl se státem uzavřít dohodu a že Sherif přejde na stranu nekompromisních postojů Boko Haram. Sherif byl však v této fázi zahnán do kouta. Už nemohl chránit Yusufa, který byl předán policii a rychle popraven. Otázky však stále visí nad rychlostí, s jakou byl popraven a komu přesně posloužilo jeho umlčení.

Po Yusufově smrti přešli jeho následovníci do ilegality, avšak loajalitu k jeho vizi si uchovali. Pod vedením Abubakara Shekaua, který byl po Yusufovi druhý nejvyšším velitelem, se stala prioritou Boko Haram pomsta. Prvním cílem skupiny byli policisté, kteří byli napadáni na jejich vlastních kontrolních stanovištích, a byly jim zabavovány zbraně. Vyšší důstojníci byli vražděni ve svých domovech, stejně jako místní politici a tradiční vůdci. Po povstání požadovaly úřady, aby jim tradiční lídři pomohli identifikovat členy Boko Haram, kteří byli následně popraveni a jejich majetek věnován jako odměna informátorům. Nyní se skupina vrátila k vraždám těch, kteří zradili, okradla je o to, čemu říkala „válečná kořist“ – o bohatství, které patřilo džihádistům.

V červnu 2011 vyrazil pod rouškou tmy z tábora poblíž Maiduguri a cestu do hlavního města Mohammed Manga, 35letý řidič. Ve svém autě měl výbušné zařízení, připraveno buď al-Kaídou islámského maghrebu, který tehdy fungovala v táborech na Sahaře, nebo Aš-Šabábem v Somálsku. Kolem strážných se dostal až k předním dveřím policejního ředitelství, kde uprostřed davu odpálil nálož. Pět osob bylo zabito a více než 100 zraněno.

Mluvčí Boko Haram řekl, že Manga zanechal své vdově a pěti dětem značné dědictví. Novinářům poslal fotografii, na níž s úsměvem a máváním nasedal do auta a kalašnikovem AK-47 v ruce. „Byl klidný a neprojevoval strach,“ řekl mluvčí skupiny Salkidovi. Dodal, že Mangovi každý záviděl, „a přál si šanci jednat a získat vstup do ráje.“

Boko Haram navázal na toto poslání o několik týdnů později, v srpnu 2011, kdy odpálil auto, naplněné výbušninami, na příjezdové cestě k budově OSN v Abuji. Nejméně 21 lidí bylo zabito a stovky zraněny.

Skupina rozpoutala sérii bombových útoků v Maiduguri, Josu, Kaduně a v hlavním městě, a také zničující koordinované útoky proti bezpečnostním složkám v Kano. Napadala kostely, univerzity a školy, autobusové zastávky a trhy, zabíjeli po tisících. Během několika let, v letech 2011 až 2014, se Boko Haram změnila ze zdecimovaných zbytků radikální sekty v plnohodnotnou teroristickou skupinu. Jak rostla její moc, podmaňovala si silou celá města a přitahovala více a více stoupenců. Chaos využily bandy ozbrojených lupičů. Jiní se přidali, aby si vyrovnali dávné účty – hlavně kvůli půdě – se soupeřícími etnickými náboženskými skupinami. Další byli uneseni z ulic a přinuceni k službě.

Nigerian refugees in Gagamari camp, Diffa region, Niger, foto: European Commision DG
Nigerian refugees in Gagamari camp, Diffa region, Niger, foto: European Commision DG

Zakariyya, mladý vězeň, s nímž jsem se setkal v roce 2011, byl ke vstupu do Boko Haram přinucen. V kanceláři zvláštní jednotky v Maiduguri jsme si s kolegou Abdullahim Kaurou vyslechli jeho příběh.

Zakariyyu v dětství vychovávala babička. Poté, co se jeho rodiče rozvedli, otec odešel a nový manžel jeho matky nechtěl s ním mít nic společného. Matka se k němu vrátila s trochou peněz až po několika letech. Když finance došly, Zakariyya musel odejít ze školy, rodina neměla na školné. Matka se musela starat o další, mladší děti. Začal se živit podomním obchodem, prodával boty a příslušenství k telefonům, domů nosil mezi 2000 a 3,000 naira (10 liber) týdně. Ve věku 22 let už měl dvě ženy a dvě děti. Snažil se aspoň jakž-takž uživit rodinu, když mu muži z Boko Haram nabídli peníze za to, že bude pašovat zbraně.

„Slíbili mi 200.000 naira,“ řekl, „ale po první dodávce mi zaplatili jenom 70.000 a po druhé jenom 40.000. Nikdy jsem neschvaloval jejich ideologii. Vyhrožovali mi a řekli, že teď, když vím, kdo jsou a co dělají, buď budu dělat, co mi řeknou, nebo mne zabijí. Nemůžete znát jejich tajemství a jen tak toho nechat. Jakmile něco víte, musíte být jejich součástí, jinak se vás prostě zbaví. Bál jsem se o život.“

Když ho zatkla policie, řekl vše, co vyšetřovatelé chtěli vědět. „A teď mne uvěznily bezpečnostní složky a já jsem slíbil, že jim budu pomáhat. I v této situaci mám velký problém. Když mne dostanou, jsem mrtvý muž.“

Zakariyya mluvil tichým a ustrašeným hlasem. Vypadal jako malý kluk.

Na násilnickou síť Boko Haram ve státech Borno, Adamawa a Yobe armáda většinou nestačila. Odvaha skupiny narůstala a velké bojové skupiny začaly útočit ve městech. Cestovaly v kradených toyotách Hilux. Jejich taktikou bylo přijet do města a oznámit svůj příchod v mešitě. Poté, co členové skupiny shromáždili, koho mohli, oznámili, že mladí muži se buď připojí k nim, nebo zemřou. Členové Boko Haram v únoru 2014 seřadili u kolejí 59 chlapců, zavraždili je a jejich těla naházeli do ohně.

V březnu 2014 zaútočil Boko Haram na kasárna Giwa v Maiduguri. Na videu z útoku lze vidět muže postupující na vojenské základně na předměstí hlavního města státu, v němž byl vyhlášen výjimečný stav. Bojovníci, z nichž mnozí jsou jen o málo starší než chlapci, se během postupu téměř nesnažili krýt. Z cel osvobodili 800 lidí, z nichž mnozí nebyli před zatčením armádou členy Boko Haram. Tito lidé nemohli po útoku zůstat ve vězení, protože by tam určitě zahynuli, tudíž měli nyní na výběr: buď utečou, a budou riskovat, že je opět chytí, anebo odejdou se skupinou, jež je právě osvobodila.

Osud těch, kteří se nepřipojili k Boko Haram, zjistila Amnesty International: 645 lidí, kteří odmítli vstoupit k radikálům, bylo obklíčeno a popraveno, a poté vhozeno do masového hrobu. Stejně jako pro Zakariyyu to pro mnohé dopadlo tak, že buď spojili svůj osud s Boko Haram, nebo zemřeli.

Po setkání se Zakariyyou jsme s kolegou stáli před policejní stanicí. Oba jsme byli v šoku. „Toho kluka zabijí, že?“ zeptal jsem se.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.