Jana z Arku. Příběh velitelky zdravotnického praporu Hospitallers

Zdroj (text/foto): Fokus a FB profil J. Zinkevyč, Autor: Marija Bondar, Překlad: Standa Dušek

Jana Zinkevyč, velitelka zdravotnického praporu “” se setkala s dopisovatelkou Fokusu (Marija Bondar) v izraelské nemocnici a vyprávěla, jak jí pomohla realizovat sny a jaké projekty promýšlí v pokoji s výhledem na palmy.

Maria Bondar / Fokus
Maria Bondar / Fokus

Dvě žirafy na pozadí západu slunce – obrázek dvacetileté Jany, která strávila téměř dva měsíce na nemocničním lůžku. Dívka z Rivenské oblasti, která nikdy nebyla v Africe, maluje africké krajiny s vysokými palmami. Z okna jejího pokoje jsou také vidět palmy: Jana je pacientka ortopedického oddělení soukromé izraelské kliniky Sheba v objektu jedné z nejlepších nemocnic země, Tel ha-Šomer, na okraji města Ramat Gan. Sama nemocnice připomíná malé město. Ohromná plocha, kliniky, hotely, restaurace, zábavní a turistická centra. Ale Jana o tom ještě neví, protože zatím nemůže chodit bez cizí pomoci. Lékaři říkají, že brzy dostane robota pomocníka, který s ní bude tak dlouho, dokud se plně neobnoví funkce pohybového aparátu.

Na kliniku se Jana dostala po autohavárii na trase Dněpropetrovsk – Pavlohrad. Selhaly opotřebované pneumatiky. Mrzí to tím více, že dívka za poslední dva roky bývala ve stovkách mnohem nebezpečnějších situací a vycházela nezraněna. Povídám si s Janou Zinkevyč, velitelkou zdravotnického praporu “Hospitellers”.

Velitel praporu

12670868_1606281942925734_9203712903450955940_nV osmnácti odešla jako dobrovolnice na frontu a poměrně rychle založila první vojensko-zdravotnickou službu Pravého sektoru. Jana o tom vypráví klidně, jako bychom se bavili o brigádě na úklid školního dvora.

– Když začaly boje, ukázalo se, že není, kdo by odvážel zraněné a dával první pomoc. Tak jsem se rozhodla jednat. Dmytro Jaroš mě podpořil a jmenoval mě velitelem zdravotnické služby, která tehdy v podstatě neexistovala. Začala jsem dávat dohromady lidi, zpočátku několik lidí, potom několik desítek, teď už je to prapor.

Měla jste strach?

– Měla jsem zkušenosti z Debalceve a ze Saur Mohyle. Tak už jsem se skoro ničeho nebála. Ostatně, tam jsem také organizovala evakuaci raněných. V přední linii jsem řídila skupiny poskytující první pomoc. Tam kde bylo málo rukou, jsem se sama zapojovala.

Při pohledu na dívku s chlapeckým účesem, piercingem v obočí a rukama pokrytýma tetováním, se pokouším představit si ji, jak dává pokyny dospělým opravdovým medikům, jako je zástupce hlavního lékaře dněpropetrovské nemocnice Mečnikova a nedokážu zakrýt překvapení.

12654297_1606281612925767_980425848034830846_nDoktoři poslouchali včerejší školačku bez lékařského vzdělání?

– Mnozí, když mě viděli, tak byli překvapení. Civilní lékaři, kteří šli na frontu, do poslední chvíle nechápali, kam jedou. Když jim došlo, kde jsou a co se děje okolo, otázka o tom, kdo jsem a proč mě musí poslouchat, šla stranou. Pro mě je hlavní zachránit životy, a k tomu musí být disciplína. Lidé na frontě příliš často umírají kvůli vlastní anebo cizí nedbalosti. Samozřejmě, existuje prvek štěstí. Jestli se dostaneš pod dělostřeleckou palbu, žádná opatrnost tě nezachrání, ale mnozí umírají hloupostí. Důvodem může být nesprávně oblečená neprůstřelná vesta, nezajištěná zbraň, samovolná změna trasy, prostě jakékoliv jednání, které není v souladu s pokyny.

“Pro mě je hlavní zachránit životy, a k tomu musí být disciplína.”

Jak je to s disciplínou ve vašem praporu?

– Neztratila jsem ani jednoho vojáka! Mám jediný prapor bez ztrát, přičemž přes “Hospitallers” od začátku války prošlo 350 lidí. Ranění byli, padlí ne. Jsem “dotěrná”, stokrát zavolám a připomenu po jaké cestě je potřeba jet, co vzít s sebou, zeptám se, jestli je všechno uděláno podle bezpečnostních pravidel. Někdy vypadám jako přísná macecha, ale většina lidí chápe, že je to pro jejich dobro. Každý se chce vrátit domů živý.

Říká to s patrnou hrdostí, první zřejmý projev emocí během rozhovoru. Po záblesku citů následovala trapná pauza, Jana zmlkla a tázavě se na mě podívala. Poté, co zjistila, že posluchač k ní neztratil úctu, i když věděl, že ona není “válečný stroj”, začala nadšeně mluvit o tom, jak si získala autoritu v první linii.

– Zpočátku jsem byla jedinou dívkou v mužském kolektivu. Poté se objevily i další, ale obecný rámec zůstával mužský. V takové situaci není lehké obhájit svou pozici, ještě složitější je dokázat, že nejsi slabý článek a že je potřeba tě vidět rovnocenným. Byl to boj v Karlovce, to je cestou na Pisky. 90% našich odešlo a mně také dali rozkaz k ústupu, ale já jsem ho nesplnila. Místo toho jsem se vrhla do rokle, tam kde jsem viděla raněné, a vytáhla jednoho z nich nahoru. Několik kilometrů do kopce. Pravděpodobně to byl ten zlomový moment, kdy mě začali brát vážně. Těžko bylo i potom. Například v době bojů o doněcké letiště bylo raněných příliš mnoho a riziko bylo veliké, mohli zemřít moji lidé, ale naštěstí se tomu podařilo vyhnout.

12647020_1606281589592436_1072224429360264591_nObtížné dítě

Do místnosti nahlíží její máma, vrhá na mě odsuzující pohledy, dává najevo, že rozhovor trvá dlouho.

Jak rodiče přijali to, že jejich jediná dcera odešla jako dobrovolník do války?

– S otcem jsme se trochu bavili, hlavně po telefonu. Oni se s mámou rozvádějí. A máma musela přijmout moje rozhodnutí.  Měla jsem vždycky špatný charakter a ona věděla, že přesvědčit mě nemůže. Po anexi Krymu jsem jí hned varovala, že půjdu s první vlnou mobilizace.

“Po anexi Krymu jsem jí hned varovala, že půjdu s první vlnou mobilizace.”

Když mluví o své “špatné povaze”, Jana má na mysli vzpurného ducha, tvrdohlavost a nekonečné hledání pravdy. Ve škole se kategoricky odmítala podřizovat pravidlům, jejichž smysl nechápala. Dráždili jí učitelé, kteří vedli výuku “automaticky”, bez zájmu k tomu, o čem mluví. Demonstrativně ignorovala jejich hodiny a pobouření učitelů kvůli absencím si nevšímala. Ředitel ji káral kvůli piercingu v obočí, ale logicky vysvětlit co je na tom špatného, nemohl, proto ničeho nedosáhl. Jana se snažila pouze tehdy, když viděla, že učiteli není jeho předmět lhostejný, a takových bylo ve škole málo. Takže vysokou úspěšností se neodlišovala, přestože většina učitelů viděla a dokonce říkala učitelům, že je to schopná dívka.

Neposlušná Jana měla sen o přijetí na lékařskou fakultu. Zdálo se, že šance na jeho splnění nejsou. Závěrečné vysvědčení  bylo tak-tak, rodina nepatřila mezi bohaté a ona sama kategoricky protestovala proti jakýmkoliv neformálním dohodám s výběrovou komisí, které by zvýšily její šance.

– K tomu, aby mě přijali na státní školu v Kyjevě nebo ve Lvově, byl potřeba velký úplatek. Tolik peněz jsme neměli, ale ani v případě, že by je máma nějak dostala, bych jí nedovolila zapojit se kvůli mně do korupčního systému.

Dobrovolná osamělost

12669425_1606281829592412_3065262732302502385_nZvýšený smysl pro spravedlnost, připravenost k sebeobětování, kategorické odmítání malých triků a velkých kompromisů, které zařizují blahobyt v době míru. To jsou rysy, které psychologové nejčastěji pozorují u lidí, kteří se vrátili z fronty. U Jany se to všechno objevilo dlouho před válkou. V první linii se ocitla ve svém živlu. Kromě toho, dávný sen o medicíně se najednou ukázal ne tak nesplnitelným. A už nebylo potřeba se bouřit, protože sama byla u kormidla. Osobně vybírala lidi, určovala jejich funkce ve zdravotnické službě, zadávala úkoly a koordinovala práci.

Mnohým jste si prošla spolu se svými podřízenými, určitě se vám stali něčím jako rodinou.

Janě se změnil výraz v její tváři, jako bychom stoupli na bolavé místo. Emocionální příběh o těžkém dětství a frontových dobrodružstvích se přerušil. Hlas se znovu stal bezstarostným, jako by si moje společnice nečekaně vzpomněla na nepsané pravidlo, zakazující projevování citů před cizími.

– S nikým nenavazuji přátelské vztahy. Je potřeba si držet od lidí odstup. Zásadně se vyhýbám jakýmkoliv osobním rozhovorům, bavíme se jenom pracovně. S těmi, kdo trvale žijí “na praporu” a odpovídají za proviant, sklady nebo za štáb, se sbližujeme, ale je potřeba i je připouštět jen do určité hranice. Ředitel nemůže mít přátele v kolektivu. Ten, kdo se stane bližším než ostatní, se buď stane vyvržencem mezi kolegy, nebo se se mnou pokusí manipulovat, možná, aniž by si to uvědomil až do konce. Kromě toho, dříve nebo později je mohu ztratit. Někdo padne, někdo se zlomí, na někoho padne poválečný syndrom. Vojáci, vracející se z fronty, se někdy chovají velmi nehezky, také už jsem to viděla, nechci si to připouštět blízko k srdci. Rozhodla jsem se nepřipoutávat se ani k lidem, ani k věcem. To vytváří zbytečnou závislost a snižuje efektivitu práce.

Stalo se, že jste ztratila někoho z přátel a nechcete něco podobného prožít znovu?

– Měla jsem blízkou kamarádku, mojí zástupkyni, ale umřela minulé léto. Do války se zabývala rehabilitací bývalých narkomanů a ochranou jejich práv. Příčinou smrti byla nemoc, související s touto její činností. Nebyl čas jí oplakávat, moje služba se mimo jiné zabývá organizací pohřbů.

Jste osamělá?

– Někdy, ale moje práce je důležitější než jakékoliv pocity a ambice. Osobně si emoce nedovoluji, mohou narušovat práci. Přátele nemám, ale jsou to bratři v boji, a oni čekají na můj návrat. Nikdo jiný nemůže rozvíjet strukturu, vše závisí na mně. Pro takové schéma byla původně založena tahle služba – všechny nitky vedou k jednomu člověku. Dokonce v každodenních okamžicích: Já rozhoduji, kdo v jakém pokoji bude žít, kdo a jak pojede na dovolenou, jaké nákupy je nutné udělat a kdo se tím bude zabývat. Jiný člověk může nějaký čas udržovat systém v chodu, ale k tomu aby se zahájily nějaké nové iniciativy v rámci naší sužby a vést za sebou lidi, jsem potřeba já.

Jaké nové projekty promýšlíte?

12644853_1606281912925737_4553742309698119799_n– Vytvoření rehabilitačního centra, po vzoru toho, v jakém se teď nacházíme. Vždyť já jsem v posledních měsících získala vzácnou, ne-li jedinečnou zkušenost – zlomeninu páteře, ztrátu krve a neslučitelná se životem, perfektně provedenou operaci a léčení v jednom z nejlepších rehabilitačních center na světě. Když jsem všechno tohle prošla, uvědomila jsem si tisíc důležitých věcí. Od toho, jaká musí být úroveň přípravy zdravotnického personálu, až po to, v jaké výšce má být klika dveří. V Ukrajině neexistuje systém léčebné rehabilitace. Operovat jsme se naučili, ale co dál? Plno postižených lidí, kteří se neumí správně spustit z postele na invalidní vozík, nikdo je to nenaučil. V zemi jsou specialisté, ale oni sami nikdy nebyli paralyzováni a ve skutečnosti nevědí, jaké to je nutit každý sval znovu pracovat, a já to teď vím, proto mi naslouchají. Možná proto jsem musela přežít.

K vytvoření takového centra jsou potřeba peníze a autority, a vy jste oficiálně nezaměstnaná. Myslíte, že se to podaří?

– A zní to nepravděpodobně? Asi tak, jako zdravotnický prapor organizovaný osmnáctiletou dívkou.

Říká, že válka zkrátila seznam jejích požadavků na minimum nezbytného pro přežití. Říká, že si zakázala jakoukoliv sentimentalitu a dokonce v dobách míru se jí pravděpodobně bude vyhýbat. Že jen dvě věci se neshodují s obrazem naprosto racionálního “válečného stroje”, který se snaží vytvořit. Četná tetování, kvůli kterým bylo potřeba pokaždé ukrajovat několik hodin v příliš nabitém programu. A ještě ty žirafy, které namalovala, ležíc na nemocničním lůžku.

Dovětek

Janu právě dnes propustili z nemocničního ošetření a rehabilitace z Izraele. Je na cestě domů, do Dněpropetrovska.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.