Co čeká Ukrajinu v roce 2016

Zdroj: Novayagazeta, Autor: Vladimír Malinkovič, Překlad: Alena Zbořilová

Předpovídat budoucnost země, která zažívá prudký a multidimenzionální krizi, je velmi obtížné: vše na Ukrajině je příliš chaotické. Pokusme se identifikovat jen některé nastupující trendy v politickém vývoji země.

O autorovi
Vladimir Malinkovič, narozen 1940, politolog, novinář, člen hnutí za lidská práva v SSSR, člen Ukrajinské helsinské skupiny. V letech 1980 až 1992, kdy žil z politických důvodů v emigraci, působil v Mnichově jako editor programu Radio Liberty a redaktor časopisu Forum. Bývalý poradce prezidenta Ukrajiny Leonida Kučmy, předseda Komise pro demokracii a rozvoj občanské společnosti, sekretář Ústavní komise, ředitel ukrajinské pobočky Mezinárodního institutu pro humanitární a politické studie.

Situace v Donbasu

Lze předpokládat s vysokou pravděpodobností, že na Ukrajině nedojde k obnovení plnohodnotných vojenských operací. Strany zapojené do konfliktu k tomu nemají ani vůli, ani odpovídající možnosti. Vyřešit problém regionu s konečnou platností se v příštím roce nepodaří, ale budoucí status Donbasu bude pravděpodobně v roce 2016 určen. Možnosti jsou jen dvě.

Varianta 1. Postupná realizace Minských dohod

V tomto případě jednotlivé oblasti Donbasu získají ve volbách pod dohledem OBSE legitimní místní orgány a obnoví kontrolu své východní hranice. Vztahy mezi Kyjevem a Donbasem zůstanou nadlouho napjaté. si zachová zvláštní vztahy s Ruskem, ale formálně se vrátí pod kontrolu Kyjeva. Tuto kontrolu bude možno uplatňovat jen na značně povoleném vodítku. Je možné, že v budoucnu vzájemná nenávist způsobená válkou odezní, a pak se vazby k Ukrajině upevní. V takovém případě bude vztah mezi Donbasem a Kyjevem připomínat vztahy mezi Kyjevem a Krymem za časů Kučmy. Zas tak špatné by to nebylo. Není však vyloučeno, že po nějaké době vodítko přetrhne a odejde.

Ukraine Sepratists Crisis Slovyansk ATO, autor: Sasha Maksymenko
Ukraine Sepratists Crisis Slovyansk ATO, autor: Sasha Maksymenko

Výhody pro Kyjev:

  1. bude obnovena územní celistvost země na východě, Ukrajina zůstane neporažena;
  1. Ukrajině zůstane region bohatý na zdroje, který časem vrátí prostředky investované na jeho obnovu;
  1. Kyjev bude muset zformovat ukrajinskou státnost na základě větší tolerance k regionům.

Nevýhody pro Kyjev:

  1. Ukrajina bude muset hodně investovat do obnovy Donbasu, aniž by měla jistotu, že ten zůstane  natrvalo součástí státu;
  1. Donbas nadlouho zůstane centrem prokremelských nálad, ale poslanci Nejvyšší rady volení v tomto regionu, mohou přispět ke konsolidaci jihovýchodu země jako brzda nacionalistických tendencí. Což ovšem následně může vyostřit starý konflikt mezi západem a východem země.

Výhody pro DNR-LNR:

  1. příznivý postoj k novému autonomnímu celku a velmi pravděpodobná ekonomická podpora nejen z Ruska, ale i z EU;
  1. liberálnější politický režim než v Rusku (i když to nyní v Donbasu ocení jen málokdo).

Nevýhody pro DNR-LNR:

  1. a Ukrajina nebudou mít jasno o budoucnosti Donbasu a budou proto sabotovat pomoc regionu, přičemž zodpovědnost za to budou přehazovat jeden na druhého. Obnova regionu, a to ekonomická i sociálně-politická, bude poměrně pomalá, což se samozřejmě negativně odrazí na životní úrovni obyvatel a jejich náladách;
  1. politický vliv Ruska na Donbas znatelně poklesne a je možné, že nikým nekontrolovaní vůdci regionu začnou bojovat proti sobě navzájem, proti Kyjevu i proti Moskvě.

Varianta 2. Zeď

Prezident Ukrajiny s Nejvyšší radou obviní Rusko a DNR-LNR z porušení Minských dohod  a vytvoří na hranici s neuznanými republikami “zeď”, což bude de facto opevněná pohraniční zóna se střeženými hraničními přechody. Všechny vztahy s okupovaným územím se ukončí až do doby, kdy se vrátí (pokud vůbec) do státního celku Ukrajiny. Vztahy Ukrajiny s těmito regiony budou stejné jako s dnešním Krymem.

Výhody pro Kyjev:

  1. Nemusí utrácet velké prostředky na obnovu regionu, o který v budoucnu může přijít.
  1. Součástí Ukrajiny nebude otevřeně proruský region, proto bude méně důvodů pro vnitřní konflikty;
  1. Tím, že v podstatě opustí válečný konflikt a vytvoří hraniční zónu s DNR-LNR, může Ukrajina všechny síly a prostředky věnovat řešení jiných problémů, kterých má mnoho.

Nevýhody pro Kyjev:

  1. Pro mnoho Ukrajinců bude psychologicky obtížné přijmout, že Ukrajina nedokázala uhájit svou územní celistvost. To může způsobit masivní protesty radikálních (a ozbrojených) skupin proti vládnoucí elitě.
  1. Ukrajina trvale (nebo nadlouho) ztratí bohatý region.

Pro DNR-LNR

bude tato varianta znamenat mnohem více výhod, než nevýhod. Nicméně současné vedení separatistických republik klidné být nemůže, protože jakmile situaci v tomto regionu vezme Kreml pod přísnou kontrolu, může být  kdykoli odstraněno.

Populisté proti oligarchům

Jestliže v posledních dvou letech situaci na Ukrajině vyostřovala válka v Donbasu, předpokládám, že v příštím roce to bude konflikt mezi populisty a oligarchy. Stále více lidí bude spojovat svou neutěšenou situaci s rozsáhlou korupcí, přičemž odpovědným za tuto korupci učiní oligarchický režim. Radikálové se budou snažit povzbudit nespokojence ke konfrontaci s režimem, což může ohrozit i samu ukrajinskou státnost.

Svalit však všechnu vinu na oligarchy není podle mne korektní. Obtíže dnešní Ukrajiny způsobila i stále neukončená válka v Donbasu, i nedostatek vhodné náhrady za obchodní a průmyslové vztahy s Ruskem, i nepřipravenost a neochota většiny ukrajinských občanů, nikoli pouze oligarchů, dodržovat zákony. A samozřejmě, že velká část zodpovědnosti leží na systému založeném na absolutní moci oligarchů. Tento systém nevznikl včera, za vlády Porošenka, ani Janukovyče, ale už v dobách prvních prezidentů Kravčuka a Kučmy. Státní pokladna mladého státu byla úplně prázdná, zemi zjevně chyběly energetické zdroje, přičemž ekonomika Ukrajiny byla energeticky nejvíc náročná ze zemí bývalého SSSR. Ukrajinské orgány byly proto nuceny k politickým ústupkům Kremlu výměnou za levný plyn, a tak vědomě zavíraly oči nad kriminálním charakterem rodícího se ukrajinského kapitálu. Oligarchové tak sice pomáhali vytvořit Ukrajině vlastní nezávislou ekonomiku, ale převzali pod svou kontrolu státní moc a zavedli systém všudypřítomné korupce. Tento systém je třeba bezpochyby změnit, ale nelze ho okamžitě rozbít.  Změny potřebují čas, mnoho času.

Zničit systém prostřednictvím radikálních protestů je velmi nebezpečné. Vzhledem k tomu, že skrz naskrz prorostl státní mocí, jeho zhroucení nutně rozkymácí (a není vyloučeno že rozvrátí) celou státní mašinérii.

Z tohoto úhlu pohledu problém přesně zformuloval bývalý ředitel organizace Freedom House Adrian Karatnycky. Ve svém článku v The Wall Street Journal (22.12.2015) vyzval ukrajinskou společnost k samoomezení revoluce a odmítnutí nesmyslných požadavků na okamžité skoncování s korupcí. Takové požadavky, podle jeho názoru, jen podkopávají stabilitu ukrajinského státu. Bohužel jsou však tyto požadavky stále častější. To neznamená, že roste počet radikálů. Naopak, je jich méně, lidé jsou revolucí unaveni. Ale to jen povzbuzuje radikály k ostřejším formám protestu. Nyní se začíná rozvíjet protikorupční hnutí v čele s primátorem Oděsy Saakašvilim. Cizinec však jen těžko  dokáže držet toto hnutí pod kontrolou dlouho. Vzhledem k tomu, že levice a odbory jsou velmi oslabené, vést a směrovat protesty mohou jen ultrapravicové síly, za nimiž stojí ozbrojenci dobrovolnických praporů, kteří jsou zvyklí na násilné metody boje. Hlavní ničivou silou v Ukrajině se tak může stát pravicový .

autor: Guido van Nispen
autor: Guido van Nispen

Nedávný zdánlivě směšný konflikt mezi Avakovem a Saakašvilim nevzbuzuje až tolik veselí, jako spíše znepokojení. Vždyt se do sebe pustil lídr protikorupčního hnutí a vedoucí představitel rezortu vnitra, který v očích mnoha lidí korupci zosobňuje. Není divu, že si Porošenko během tohoto skandálu “zakryl tvář”. Bojovníci s korupcí stále častěji požadují buď jeho rezignaci, nebo alespoň demisi premiéra Jaceňuka, generálního prokurátora Šochina a ministra vnitra Avakova. Co má prezident dělat? V případě odvolání Jaceňuka může koalici opustit i celý Lidový blok, tedy 80 poslanců.

A odvolat Šochina a Avakova? Kdo bude chránit prezidenta před radikály? Na profesionální bezúhonnost ochránců práva nelze po událostech před dvěma lety spoléhat.

V zemi, kde vládne oligarchický režim, zaleží mnohé i na pozici samotných oligarchů. Většina z nich si samozřejmě uvědomuje, že neustále narůstající napětí v zemi může kdykoliv explodovat, při čemž utrpí jejich podnikání a možná i oni sami. Chaotické vztahy mezi vládou a společností, mezi jednotlivými vrstvami společnosti, mezi východními a západními regiony na pozadí stále neukončené války, přetrhané vazby s Ruskem (40 % z celkového obratu) a nejistota v pravidelném poskytování  úvěrů ze Západu, – to vše může završit ekonomický kolaps a “machnovščina”. Investovat do takové Ukrajiny nikdo nebude a bez významných investic není možné se z krize vyhrabat. Je možné odjet a vzít s sebou peníze (což oslabí ekonomiku země úplně), ale podniky si s sebou nevezmete a prodat je za slušnou cenu se v současných podmínkách nepodaří. Je mnohem výhodnější aspoň na chvílí ztlumit svou chamtivost, zříci se otevřeně korupčního jednání a společně financovat opatření k uskutečnění některých veřejných požadavků.

Přibližně 30 oligarchů v čele se Sergejem Tarutou, Viktorem Pinčukem, a Vasilejem Chmelnickým uspořádalo v minulém roce dvě schůzky, kde se pokoušeli vypracovat jakousi cestovní mapu k přestavbě oligarchického režimu. Iniciativa si jistě zaslouží pozornost, ale bohužel, většina z velkých oligarchů – Achmetov, Kolomojskyj, Bogoljubov, Firtaš, Novinskyj, Jaroslavskyj, Ževago – na těchto setkáních nebyla přítomna (Achmetov aspoň poslal na druhé zasedání svého zástupce). Podle všeho jsou k plánům Taruty a Pinčuka skeptičtí. Nebo jinak: Kolomojskyj je nejhorší nepřítel Pinčuka a Achmetov soupeřem Taruty (a to jak v podnikání, tak i v politice). Posadit oligarchy za jeden stůl se podařit může, ale vypracovat efektivní plán akcí v zájmu veřejném, a ne osobním, bude možné jedině pod tlakem okolností a zároveň i vnější síly.

Prezident Porošenko takovou silou není. Za prvé, je také oligarcha (a zdá se, že jediný, který v minulém roce zvýšil svůj základní kapitál). Za druhé, upřednostňuje strkaní hlavy do písku, nikoli přijímaní důležitých rozhodnutí. Za třetí, zdá se, že na Západě, který zná Ukrajinu špatně,  zatím sebeomezení ukrajinské revoluce nezískalo vlivné příznivce. Západ i nadále trvá na prvořadosti boje proti korupci prostřednictvím zákonných reforem – jako kdyby tyto reformy mohly rychle a radikálně změnit všechno v zemi, kde se již dávno naučili zákon obcházet. Ostatně se zdá, že Porošenko začíná chápat veškeré nebezpečí populistické deoligarchizacie, kterou sám vyhlásil, a dělá nesmělé pokusy  situaci nějak zklidnit.

Centrum a regiony

Hlavním tahákem prezidentské kandidatury Porošenka byla decentralizace a větší autonomie regionů. Koncem srpna loňského roku Nejvyšší rada v prvním čtení odhlasovala příslušné změny ústavy a letos se zřejmě stanou ústavní normou. V době předložení těchto změn byla největší pozornost věnována problematice jednotlivých regionů Donbasu. Pravda, populisté již tehdy požadovali větší autonomii pro všechny regiony. Uplynulo jen málo času a obrázek možných vztahů mezi Kyjevem a regiony už vypadá jinak. Zejména po komunálních volbách. Co z nich vyplynulo?

1. Do popředí se dostaly politické síly, které nejsou zastoupeny v parlamentu a jež se zaměřují na řešení konkrétních problémů svého regionu nebo města.

V první řadě je to strana Náš kraj (více než 10 % všech hlasů v místních volbách) a Agrární strana (7,5 %). V Oděse byla nejsilnější strana s podobným zaměřením Důvěřuj činům. Stejně jako strana Obrození (4 %). Tyto strany se revoluce neúčastnily a mají k ní, mírně řečeno, chladný postoj. Je v nich, stejně jako v Opozičním bloku, mnoho lidí z bývalé Strany regionů. Politologové tvrdí, že všechny tyto strany jsou jen technologické projekty Kolomojského, Porošenka či Achmetova. Možná mají pravdu, ale lidé unavení revolucí hlasovali ve volbách ne pro ty, kdo projekty financují, ale pro umírněné programy těchto stran. Pokud jde o revolucionáře, tak výše podpory populistům z Radikální strany, Svobody a Svépomoci se ve srovnání s parlamentními volbami snížila (ze 7,4 % na 5,6 %, ze 4,7 % na 3,7 % a z 11 % na 2 %). Zato ale vznikla nová populistická strana Ukrop (česky “Kopr”, zároveň také hanlivé ruské označení Ukrajinců – pozn.překl.), která získala celkově v celé zemi 5 % hlasů, první místo na Volyni a druhé v Dněpropetrovsku. Vůdce Ukropu Filatov se stal starostou Dněpropetrovska. Ukrop není jen projekt, je to Kolomojského garda. S její pomocí se tento oligarcha pokusí získat zpět kontrolu nad regionem nejbohatším na zdroje – Dněpropetrovským a střetne se tu s Opozičním blokem, který obdržel nejvíce křesel v oblastní radě. Myslím si, že konflikt mezi Ukropem a Opozičním blokem v Dněpropetrovsku bude v centru politických události roku 2016. Způsob jeho řešení bude do značné míry záviset na pozici prezidenta a jeho strany.

2. Revolučním stranám se nepodařilo získat sympatie jihovýchodu země.

Opoziční blok a další politické strany byvalých regionálů zvítězily v Donbasu v regionech kontrolovaných Kyjevem. V Mariupolu přesyceném ukrajinskými vojsky byly odloženy z 25. října na 29. listopadu a 45 křesel tu získal Opoziční blok a dalších 9 křesel dvě regionální strany.Všechny ostatní strany, včetně Bloku Petra Porošenka (BPP), nemají v městské radě ani jednoho poslance. V pěti dalších regionech takzvaného Novoruska získal většinu poslaneckých křesel v oblastních radách a městských radách regionálních center Opoziční blok. Jestliže v jihovýchodních regionech umístíme do středu politického spektra Blok Petra Porošenka, strany revoluci nepodporující pak vpravo od něj  a zleva strany revoluční, dostaneme vskutku zajímavý obrázek. V charkovské oblastní radě bude napravo 80 poslanců, ve středu 20 a zleva dalších 20. V Oděse vpravo 51 poslanců, v centru 22, vlevo 11. V Dněpropetrovsku zprava 56, ve středu 14, zleva 50; v Záporoží zprava 44, ve středu 13, zleva 27 poslanců. V Nikolajevském regionu vpravo 35, ve středu 15 a 14 vlevo. A pouze v Chersonském regionu, v tom nejméně obydleném, je nalevo od BPP o trochu více poslanců než vpravo. Z toho vyplývá, že v rozšířené místní samosprávě bude moci Kyjev úspěšně spolupracovat s regionálními a městskými radami jen v podmínkách těsné spolupráce s umírněnými, nikoli revolučními stranami.

3. V parlamentních volbách 2014 získal BPP 22 % (stejně jako Jaceňukova Lidová fronta),  Батькивщина (Vlast) Julie Tymošenkové zůstala daleko za nimi s  5,7 %

Po roce klesl rating Lidové fronty téměř na nulu a v krajských volbách její zástupci nekandidovali, Vlast se v místních volbách svými 18 % těsně přibližila BPP (asi 20 %). Je zřejmé, že strana Tymošenkové přebrala většinu voličů Jaceňukovi. To je pro Porošenka problém. Jaceňuk byl jeho spojencem, ale Tymošenková je jeho protivníkem, a to vážným.


Takový je celkový obraz. Porošenko udělá samozřejmě vše pro to, aby zabránil předčasným volbám. Ale vládnoucí koalice práská ve švech. Státní rozpočet předložený vládou nepodpořila ani Vlast, ani Svépomoc, jež jsou formálně součástí koalice. Prošel jen díky podpoře dvou nekoaličních frakcí, v nichž dominují bývalí členové Strany regionů, a Radikální strany Oleha Ljaška, jež koalici nedávno opustila. Porošenko se pokusí vytvořit novou koalici a zachovat při tom současný parlament. Ale jak se vyrovnat s odchodem 80 poslanců, jenž v případě odstavení Jaceňuka není vyloučen? Zařazení poslanců z Obrození, Vůle lidu a strany Oleha Ljaška (všech dohromady je něco málo přes 60) do koalice, ba dokonce i s dalším tuctem nezávislých poslanců, věc nezachrání. Vždyť i ve straně samotného Porošenka pro rozpočet nehlasovalo 27 zastupitelů. Samozřejmě, že určitý počet poslanců Lidové fronty raději obětuje Jaceňuka a dá přednost členství v koalici, ale kolik jich bude, nikdo neví. Proto se nové volby mohou stát realitou. Což znamená velké státní výdaje, vyostření mezistranických konfliktů a další růst napětí ve společnosti.

To, jaká bude nová rovnováha sil v parlamentu, můžeme zhruba soudit z výsledků posledních komunálních voleb. Vlast získá pravděpodobně třikrát až čtyřikrát více křesel v Nejvyšší radě, než má dnes, a Julie Tymošenková bude usilovat o post premiérky. S tím bude Porošenko jen těžko souhlasit, protože z osobní zkušenosti už z dob Juščenka dobře ví, že jakmile se Julie stane premiérkou, bude prezident odsunut na druhou kolej. Tymošenková se nejspíš pokusí soustředit kolem sebe radikály. Vzhledem k tomu, že Lidová fronta Jaceňuka se do nového parlamentu jistě nedostane, prezidentovi nezbude nic jiného, než usilovat o podporu neutrálních, v současné době opozičních sil. To samo o sobě není špatné, ale je nepravděpodobné, že by se mu pak mohlo podařit vyhnout se konfliktu s populisty. Výsledek tohoto konfliktu bude do značné míry záviset na postoji západních spojenců Ukrajiny. Přál bych si, aby naslouchali radě výše zmíněného Karatnyckého, který zopakoval slova Jacka Kuroně: Revoluce musí být schopna samoohraničení.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.