Pravda Alexise de Tocqueville

Tento významný francouzský aristokrat a diplomat  navštívil Spojené státy v období 1830-1832 , aby studoval demokratické zřízení tohoto mladého státu. Později v roce 1848 vyšla jeho proslulá kniha „Demokracie v Americe“, jež je dodnes základem moderní historiografie a politologie, kterou by měli číst všichni ti, kdo vstupují do politiky s myšlenkou svobody a liberální demokracie. Alexis de Tocqueville na základě svého pronikavého pohledu upozorňuje na nebezpečí despotizmu, ohrožující liberální demokracie.

De Tocqueville, autor: C Smith
De Tocqueville, autor: C Smith

Pokud mohu sledovat, tak právě od tragické události 11. září 2001 v New Yorku, kdy terorismus ukázal svojí tvář v plné síle, začaly státy na základě “snahy o zlepšení bezpečnosti občanů” postupně více zasahovat do života občanů a především upevňovat centralizaci své moci s odvoláváním se na “zajištění bezpečnosti”. Plně se to nyní projevuje při tzv. “uprchlické krizi”, kdy též vlivem tzv. “ultralevičáctví” a “ultrapravičáctví” získávají hlasy síly, které se svými názory blíží právě nebezpečí despotizmu, na který před více jak 160 lety Alexis de Tocqueville upozorňoval.

Nejsou to jen současné vlády, které ve volbách získaly nadpoloviční většinu, jako je Orbánovo Maďarsko, Ficovo Slovensko, Kaczynského Polsko, Erdoganovo Turecko, nemluvě o Rusku, ale i v naší zemi jsou jasně slyšet hlasy různých Konvičků, Okamurů, Babišů včetně prezidenta Zemana, ale i plíživé snahy o centralizaci současné české vlády, které nabízejí snadná řešení, jež by však postihla samotnou svobodu všech občanů. Ale ani Západ tomu není imunní, o čemž svědčí francouzská “National Front”. Uprchlická krize, vyvolaná občanskou válkou v Sýrii a rozvratem v Iráku, postavila Evropu před rozhodnutí: buď více autonomie, decentralizace, subsidiarity, svobody a zodpovědnosti občana, a nebo více “bezpečnosti” na úkor především  jeho svobody.

Podobně jako zmíněný  de Tocqueville na nebezpečí ohrožení svobody a vzniku despocie a neliberální demokracie upozorňuje ve svém vyjímečném díle “Budoucnost svobody” americký  komentátor a publicista indického původu Fareed Zakaria, jemuž  velmi zdatně sekunduje se svým dílem “Vlastnictví a svoboda” bývalý poradce Ronalda Reagana, emeritní profesor Harvardu polského původu Richard Pipes. Všechny tři zmíněné knihy jsou postavené na přísloví, že “jediným kriterium pravdy je praxe”,  a na svobodě jednotlivce.

Jak centralizace oslabuje svobodu a práva občana

Jestliže za všech dob slouží vzdělanost lidem k obraně jejich nezávislosti, platí to především v dobách demokratických. Když jsou si všichni lidé podobní, je snadné vytvořit jednotnou a všemocnou vládu, stačí k tomu řídit se instinktem. Ale je zapotřebí mnoho inteligence, znalostí a dovedností, aby občané za těchto okolností zorganizovali a udrželi nižší články moci a uprostřed individuální nezávislosti a všeobecné slabosti vytvořili svobodná sdružení, která by byla schopna bojovat proti tyranii, aniž by narušila řád. Koncentrace moci a poroba jedince tedy v demokratických státech porostou nejen úměrně rovnosti, nýbrž i vzdělanosti. Pozn. pisatele: A to je problém nejen v Evropě včetně  České republiky, ale i ve Spojených státech, kdy dochází k úpadku “sociálního kapitálu”, tj. členství v dobrovolných sdruženích a spolcích (tzv. občanská společnost) a zároveň i k úpadku mezilidské důvěry spojené s takovým členstvím.

V obyvatelstvu, které je jak nevzdělané, tak demokratické, se musí objevit obrovský rozdíl mezi intelektuální kapacitou svrchované moci a intelektuální kapacitou každého z jejich poddaných. To snadno dovrší koncentraci veškeré moci v rukou vlády. Administrativní moc státu se neustále rozšiřuje, protože pouze ona má k tomu dostatečné schopnosti. Krajní centralizace politické moci nakonec  společnost vysílí a oslabí tak časem vládu samu.

Frozen Teror, autor: Alex Abian
Frozen , autor: Alex Abian

Obava ze zmatků a láska k blahobytu vedou ponenáhlu demokratické společnosti ke zvyšování pravomocí ústřední vlády, jediné moci, která se zdá být sama o sobě občanům dostatečně silná, dostatečně inteligentní a dostatečně stabilní, aby je  uchránila před anarchií. Všechny zvláštní okolnosti, pro které je demokratická společnost zmatená a nejistá, zesilují tento obecný sklon a vedou občany stále více k tomu, aby svému klidu obětovali svá práva.

Všechna rozmanitá  práva, která, jak píše de Tocqueville, byla v jeho době postupně odňata třídám, korporacím a nebo jednotlivcům, nepřispěla k tomu, aby byly na demokratickém základě znovu povzneseny nižší články moci, ale soustředila se ze všech stran do rukou vládce. Všude se stát snaží stále více ovládat sám i ty sebebezvýznamnější občany a řídit každého z nich v sebemenších záležitostech. Téměř všechna charitativní zařízení staré Evropy byla v rukou jednotlivců nebo korporací, všechna upadla do větší nebo menší závislosti na svrchované moci a v mnoha zemích jsou jí plně spravována. Stát  bere na sebe téměř sám úkol poskytnout chléb hladovějícím, pomoc a útulek nemocným, práci nezaměstnaným, stal se téměř jediným správcem všech běd! Výchova, právě  tak jako charita, se dnes stala téměř ve všech zemích záležitostí státu.

Stát přijímá a často i bere děti z náruče jejich matek a svěřuje je svým zaměstnancům, snaží se v každé generaci podněcovat určité city a vštěpovat jí ideje. Ve studiu panuje uniformita právě tak, jako ve všem ostatním, rozmanitost, stejně jako svoboda, každým dnem mizí. De Tocqueville byl  přesvědčen, že tehdy téměř ve všech křesťanských zemích, katolických, stejně jako protestantských, hrozí náboženství nebezpečí, že upadne do rukou státu. Ne v tom smyslu, že by vládci byli tak domýšliví a sami stanovili dogmata, ale berou kněžstvu jeho majetek, poskytují mu plat, překrucují a využívají ve svůj prospěch jeho vliv, dělají z kněze jednoho ze svých úředníků, a často jednoho ze svých sluhů, a spolu s ním pronikají až do nejtajnějších hlubin duše každého člověka.

Je evidentní, že většina našich panovníků nechce pouze řídit národ jako celek, dalo by se říci, že se cítí odpovědni za jednání a individuální osud všech svých poddaných, že si vzali na starost vést a poučovat každého z nich v různých úkonech jeho života a v případě potřeby jej učinit šťastným i proti jeho vůli… V Evropě není země, kde by se veřejná správa nestala nejen centralizovanější, nýbrž i dotěrnější a pedantičtější, všude proniká hlouběji než dříve do okruhu soukromých záležitostí, řídí po svém více činností, a to činností drobnějších, a neustále se staví vedle, kolem nebo nad každého jednotlivce, pomáhá mu, radí mu a k něčemu ho nutí. V podstatě Alexis de Tocqueville předpověděl i např. finanční krizi roku 2008, když říká, že dříve žil panovník z příjmu své půdy a nebo daní, dnes se však utíká k půjčce. Krok za krokem se tak stává dlužníkem většiny bohatých a soustřeďuje ve svých rukou největší kapitál.

Všechny evropské vlády v době nesmírně zdokonalily metody řízení státní správy, dělají více věcí a dělají každou věc s větším pořádkem a rychlostí a s menšími náklady, zdá se, že se neustále obohacují všemi znalostmi, které odňaly jednotlivcům. Evropští vládcové každodenně zvyšují závislost svých zástupců a vynalézají nové metody, jak detailnějí řídit a jak je s menší námahou kontrolovat. Nestačí jim, že řídí prostřednictvím svých činitelů všechny záležitosti, ale snaží se řídit i chování těchto činitelů ve všech oblastech, takže veřejná správa nezávisí pouze na téže moci, ale stahuje se více na jedno místo a soustřeďuje se do menšího počtu rukou.

Vláda centralizuje svůj výkon současně s tím, jak roste její pravomoc: dvojí příčina síly. Ve všech evropských státech existují jistá sdružení, která mohou vzniknout teprve poté, co stát přezkoušel jejich statut a schválil jejich existenci. V mnoha státech je snaha rozšířit toto pravidlo na všechna sdružení a společnosti. Lze snadno pochopit, k čemu by vedl úspěch takových snah. Kdyby měla jednou svrchovaná moc obecné právo schvalovat za jistých  podmínek sdružení všeho druhu, okamžitě by požadovala právo kontrolovat a řídit je, aby se nemohly odchýlit od pravidel, která jim uložila. Tímto způsobem by stát nejdříve uvedl do závislosti na sobě všechny, kdo mají chuť se sdružovat, a po té také ty, kdo už se sdružili, to znamená téměř všechny lidi, kteří dnes žijí.

Během půl století, které v době  Tocquevilla uplynulo, vzrostla všude centralizace tisíci rozmanitými způsoby. Války, revoluce, výboje posloužily jejímu rozvoji, všichni připravovali její růst… Během tohoto období, v němž se závratnou rychlostí střídali lidé v čele veřejných záležitostí, se jejich představy a vášně proměňovaly do nekonečna, ale všichni měli v úmyslu tak nebo onak centralizovat. Centralizační pud jakoby byl  jediným pevným bodem uprostřed závratné dynamiky jejich života a myšlení. Na jedné straně byly nejpevnější dynastie otřeseny nebo zničeny, národy se všude vymaňují zpod vlády svých zákonů, ruší nebo omezují autoritu svých vládců nebo panovníků.

Motorcycles inside Hamas Terror, autor: Israel Defense Forces
Motorcycles inside Hamas Terror, autor: Israel Defense Forces

Všechny národy, které nejsou zachváceny revolucí, jeví aspoň neklid a vření, ožívá v nich týž duch revolty. A na druhé straně, v tomto čase anarchie a v těchto vzpurných společnostech rozšiřuje společenská moc neustále své pravomoci, je čím dál centralizovanější, opovážlivější, absolutnější, rozsáhlejší. Občané upadají každým okamžikem více pod kontrolu veřejné správy, poznenáhlu a jakoby bez svého vědomí jsou nuceni obětovat jí každodenně nějakou další část své osobní nezávislosti. A titíž lidé, kteří čas od času káceli trůny a šlapali po svých králích, sklánějí se stále více bez odporu před sebemenší vůlí nějakého úředníčka. Poroba v malých záležitostech se projevuje každodenně a pociťují ji bez rozdílu všichni občané. Neuvádí je v zoufalství, ale soustavně je dráždí a nutí zříkat se vlastní vůle.

Krok za krokem umlčuje jejich ducha a vyčerpává jejich duši, zatímco taková poslušnost, která se týká pouze malého počtu zřídka se vyskytujících, byť velmi závažných okolností, odhaluje otroctví pouze čas od času a tíží pouze jisté lidi. Nadarmo budete občany, které jste učinili natolik závislými na centrální moci, pověřovat, aby občas volili její představitele, toto sice významné, ale tak krátké a tak vzácné uplatnění jejich svobodné vůle nezabrání tomu, aby pomalu neztráceli schopnost samostatně myslet, cítit, jednat a aby postupně neklesli pod lidskou úroveň. Demokratické státy, které zavedly svobodu v politické sféře a současně posílily despotismus ve sféře administrativní, dospěly k pozoruhodným zvláštnostem. Domnívají se, že občané nejsou schopni řídit záležitosti, na něž stačí prostý zdravý rozum, ale tam, kde jde o vládu nad celým státem, svěřují týmž občanům obrovskou pravomoc, dělají z nich střídavě hříčku svrchované moci i její pány, více než krále a méně než lidi. Když vyčerpaly všechny možné volební systémy a nenašly mezi nimi žádný, který by jim vyhovoval, diví se a hledají dále, jako by zlo, které zjišťují, nespočívalo daleko spíše ve zřízení země, než ve voličstvu.

Stejně jako v době Tocquevilla má občan, jehož někdo utlačuje, jediný prostředek, jak se hájit, obrátit se na celou společnost, a je-li hluchá, na lidstvo, k tomu má pouze jediný prostředek: tisk a dnes už i audiovizuální média. Proto je svoboda tisku v demokratických státech daleko cennější než ve všech ostatních, jedině ona je lékem na většinu chorob, které může přinést rovnost. Rovnost lidi izoluje a oslabuje, ale tisk nabízí každému velmi účinnou zbraň, jíž může použít i ten nejslabší a nejizolovanější. Rovnost bere každému jednotlivci podporu jeho příbuzných, ale tisk mu dává možnost, aby povolal na pomoc všechny své spoluobčany a všechny své blízké. Lidé, žijící v demokraciích, se bez svobody tisku nemohou obejít. Jejich osobní nezávislost nemohou zajistit velká politická shromáždění, parlamentní výsady ani proklamace svrchovanosti lidu.

Stanovit společenské moci široké, ale viditelné a neměnné  hranice, dát  jednotlivcům jistá práva a zajistit jim nespornost užívání těchto práv, zachovat jednotlivci tu trochu nezávislosti, síly a originality, která mu zůstává, zvýšit jeho význam ve společnosti a hájit ho proti ní, to se jeví Alexisi de Tocqueville hlavním úkolem zákonodárce. Zdá se, že se vládcové naší doby pouze snaží  dosáhnout pomoci lidí velkých věcí. Měli by myslet více na to, jak dosáhnout toho, aby velcí byli lidé, aby přikládali menší cenu dílu a větší jeho tvůrci, a aby měli na paměti, že stát nemůže dlouho zůstat silný, je-li v něm každý člověk jednotlivě slabý. Dosud nebyly objeveny společenské formy ani politické kombinace, které by dokázaly udělat energický národ z malodušných a netečných občanů. Dnešní národy už nemohou nic změnit na rovnosti životních podmínek, ale závisí na nich, zda  je rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, k vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo k bídě.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)