Nejméně oblíbený národ Evropy

Zdroj: Zamlčené dějiny, Autor: Tomáš Krystlík, Zpracoval: Bohumil Řeřicha, Korekce: Robert Nerpas

Co se o nás psalo ve 30. letech 20. století. Mezinárodní popularita prezidenta Masaryka kontrastovala s neoblibou Čechů. Nevlídná, ledová přijetí, kterých se dostávalo českým sportovcům i ve státech přátelských jako Francie či neutrálních jako Švýcarsko kulminovala v roce 1931 na mistrovství světa v ledním hokeji v polské Krynici, kde se k československým reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „fuj!“, „české svině!“, jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. Byla to odezva na obsazení Těšínska českým vojskem, když Poláci bojovali s ruskými bolševiky u Varšavy, a také na to, že čeští železničáři odmítli dopravit zbraně z Francie přes Čechy na pomoc Polákům. V ČSR tato neobliba vyvolala rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že jsou „miláčkem Dohody“ a „všemi obdivovaný národ“.

Nacionalisté nalézali vysvětlení v prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo. Jako „důkazy“ se omílaly oslavné pajány na husity, které dráždily menšiny i Slováky, zatímco u cizinců vyvolávaly rozpaky. Stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jenom „cizáci“. Josef Schieszl napsal, že daleko oblíbenější Holanďané ani další národy nehodlají jiné národy neustále poučovat (čehož jsme se dodnes nezbavili) a hlavně neprovolávají, že „jsou prvními“, že „kráčejí v čele pokroku světa“. Snad je tedy příčinou naší neoblíbenosti naše prázdné mesiášství, nebo, méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z ní vyplývající zestraničtění veřejného života.

St. Vitus Cathedral, foto: Tjflex2
St. Vitus Cathedral, foto: Tjflex2

Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti jsme uvalili na národní kolektivum, abychom nemuseli sami nic dělat, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědní. Jak příznačné po více než 80 letech pro současnou dobu…

V deníku DZBohemia se zase psalo: „Oblíbené jsou národy skromné, otevřené a vlídné k cizincům…, což vše Čechům chybí. Čechům se říká Prušáci mezi Slovany… Prusové jsou neoblíbeni ve světě, ale nejvíce jsou nenáviděni svými vlastními německými soukmenovci. Skoro tak jsou neoblíbeni čeští Prusové mezi Slovany.“ K tomu Alfred Fuchs mínil:  „To, že Čechům chybí vlastnosti…, zejména otevřenost, vyplývá z vnitřní nejistoty,“ řečeno vojenským psychologem Danielem Štroblem, „nalomeným národním sebevědomím“.

Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč jsou některé národy sympatické, jiné nikoli. I nepřátelé si cení Francouzů, zatímco nemilujeme Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou bez nejmenší pochyby nejméně populárním národem ve střední Evropě, není vlastně nikoho, kdo by chápal proč… Ale daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem,“

Češi mají obzvláštní kriteria pro posouzení, kdo je Čech. Dotyčný musí obvykle splňovat tři základní podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Obdobně jako za nacionálního socialismu se Češi domnívají, že cikáni, , Vietnamci narození v českých zemích nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící cikán není Čech, Romové a se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní“, tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Jaroslava Holého. Že se může někdo stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci! Od emigrantů domorodci očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu. Jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti („Podívejte se, kam jsme to my, Češi, ve světě dotáhli!“). Se zlou se potáže emigrant, který kritizuje poměry v Česku, nebo srovnává poměry v nové zemi jeho pobytu.

Pro typickou českou debatu o čemkoliv, zvláště v této době především na sociálních sítí, jsou jakkoliv podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor diskutujícího, jeho postoj k věci, zpravidla, což je právě evidentní na Facebooku, zcela odlehlý od doložitelných skutečností. Při konfrontaci s realitou se Čech uchyluje obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si hodlá ponechat, i když je totálně „mimo mísu“, což je evidentní ohledně diskuzí o uprchlících. V obecné psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevývratné mylné přesvědčení.

Pilsen's angels, foto: Guillaume
Pilsen’s angels, foto: Guillaume

Češi zcizili část ruského imperiálního pokladu – a zřejmě i rumunského, svěřeného za války Rusku – a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách, vracející se po válce z fronty, přímo na nádražích o vše, co mělo byť nepatrnou vzpomínkovou cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice poněkud vybočovala z českého kradení bez náhrady, protože za zabavenou půdu se vyplácelo majitelům, ale zdaleka ne vše, nejvýše třetina ceny. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému stvrzena úřadem.   šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankach (zámek v Lánech nakonec majitelé státu prodali značně pod cenou, aby utržili alespoň něco).

Masaryk za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Majetek Židů Němci v protektorátu arizovali, ale Češi jim ho po válce nevrátili, a to ani nemovitý (s několika málo výjimkami za bolševického režimu finanční restitucí a pouze do ciziny). Češi vykrádali byty Židů dříve, než je dotyční stačili opustit a odejít na shromaždiště k transportu do Terezína. Po druhé světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku české Němce a Maďary, který pak z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady. Vyvlastnili zbylý majetek šlechtě, viz Lex Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn, taktéž se stihli hned po válce zmocnit majetku bohatších jedinců znárodněním.

Utajili naprostou většinu zanechaného německého zahraničního majetku, takže reparace čerpali neoprávněně na úkor sedmnácti válkou poškozených států. Okrádali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky o něj obrali úplně. Okradli o majetek církev. Pak si důsledně přivlastňovali majetek emigrantů, později pomocí paragrafu vloženého do občanského zákoníku ještě před vynesením rozsudku. Po roce 1989 se někteří zmocnili státního majetku kuponovou privatizací a posléze tunelováním. Z uvědomění si vylíčených fakt vyvěrá (pod)vědomý strach z toho, že by museli snad něco z nakradeného vrátit, kdyby byly zrušeny dekrety prezidenta republiky.  Nastal tudíž nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme“.

Jsme tedy ty nevinné holubičí povahy, kterým vždycky ublížil ten druhý? Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti!

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.