Putin věří v zodpovědnost politiků za ochranu států, ne lidí
Euromajdan, barevné revoluce, vojenská mise v Sýrii: Putinův světonázor stojí na přesvědčení, že ve jménu odvrácení chaosu musí státní moc potlačit občanské projevy, byť by byly vedené i těmi nejlepšími úmysly. Ale opravdu je syrský příklad dobrým důkazem toho, že každá revoluce předznamenává jen budoucí katastrofu?
Od břehů severní Afriky až po Thien Šan v Asii se revoluce přehnaly přes Blízký východ i postsovětský prostor se stále horšími výsledky.
Západní INTERVENCE a občanské protesty – to je pro Putina ona dvouhlavá saň, která zakládá po celém světě požáry a za sebou zanechává jen smrt a zkázu.
V projevu na Valném shromáždění OSN Putin kritizoval ty, jež konec studené války vynesl na vrchol pyramidy a kteří pak svého postavení využili k vývozu „takzvaných demokratických revolucí“ plodících podle Putina „násilí, chudobu a sociální katastrofu”. Ústřední místo v Putinově projevu měla „gosudarstvenost” – stabilita a síla státu. Julia Ioffe ve Foreign Policy spočítala, že tento termín použil Putin nejméně desetkrát. Ať už u syrské migrační krize, tzv. občanské války na Ukrajině nebo u hrozícího rozpadu Libye – ve všech těchto případech bylo za viníka označeno zhroucení státní moci.
Podle některých názorů je Putinova víra v „gosudarstvenost” důsledkem jeho osobního traumatu. Steven Lee Myers nedávno napsal, že osobní zkušenost s pádem komunismu ve východním Německu hluboce zakořenila v Putinově mysli strach z masových protestů a davu.
Ať už je to pravda, či ne, Putin se chytře snažil vyjadřovat pochopení pro lidové síly nespokojené s tupými vládci režimů v Sýrii a na Ukrajině. Konec konců, každý nemá takové štěstí na vůdce jako jiní.
Na počátku ruské operace za „navrácení“ Krymu Putin jasně uvedl, že pro bývalého prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče žádné sympatie nemá. Důvodem pro postoj Moskvy ke Kyjevu byla „nezákonnost” předání moci.
Podobný je i jeho postoj k syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi. V prosinci roku 2012 Putin prohlásil, že “se neobává o osud Asada” a uznává, že „jedna rodina je u moci 40 let a změny jsou zřejmě žádoucí”. Háček je však v tom, že tyto změny by podle něj neměly podrývat vedoucí roli státu.
Při pohledu na hroutící se státy a z toho vyplývající následky pro světový pořádek se může Putinova argumentace zdát lákavá. Ale bližší pohled na Putinovu svrchovanost státu je varovný.
Když Putin vzývá „gosudarstvenost“, nebrání suverenitu státu jako garanta individuálních práv občanů, ale snaží se ochránit zkorumpované vládnoucí třídy od důsledků jejich vlastní tyranie.
Pevná ruka, nebo chaos
Západní demokracie byly formovány na základě myšlenek Johna Locka: občané mají právo na vzpouru v případě, že vládce zásadně porušuje společenskou smlouvu.
Naopak Putinovy názory mají blíže k Thomasu Hobbesovi, který argumentoval, že návrat k „prvobytnému stavu“ je nepochybně horší než tyranie. Leviathan je lepší než bezbřehé moře.
Ale v tomto paradigmatu není žádný prostor pro lidové povstání či humanitární intervenci, protože chaos (a důkazy o opaku chybí) bude horší než vládní represe.
Dokonalá “Hlava XXII” pro ty, kdo usilují o reformy v diktaturách. Pokud se lidé snaží o změny pokojnou cestou, může stát použít násilí a potlačit je; jestliže se lid postaví na odpor, opustí tím jedinou legitimní cestu k předání moci.
To se stalo skutečností v Sýrii, kde Asad odpověděl na požadavek demokratických institucionálních reforem palbou do demonstrantů a následně zahájil rozsáhlé vojenské operace proti vlastním občanům. V reakci na to vznikly radikálnější síly a cesta pokojného občanského povstání byla prakticky zapomenuta. Asad tak pomohl stvořit právě ty teroristy, proti nimž se nyní válka proti terorismu vede.
Podobný scénář se odehrával v ruském podání na Kavkaze. Právě tak jako v Čečensku se Putin i v Sýrií hodně snažil vytvořit dojem falešné volby mezi mezi despotismem a anarchií. A následně pomohl přetavit toto pojetí do skutečnosti.
Už v roce 2012 byl Putin viněn z podpory Asadova letectva, zároveň však usnadňoval radikálům z Ruska odchod do vojenských struktur tzv. islámského státu. Tím umocnil Asadovy možnosti zabíjet syrské občany a neudělal nic pro zastavení přílivu militantů do organizace, jejíž brutalita je bezkonkurenční.
Tato krutost pak posloužila jako záminka pro ruskou vojenskou intervenci do Sýrie, když se Asad zdánlivě ocitl na té správné straně boje proti terorismu.
Že Asad v syrské občanské válce zabil více civilistů než kterákoli jiná strana, je jen nehoda. Jeho násilí je legitimimní, je státní. Avšak to, co se stalo v Sýrii, není ve skutečnosti žádný nepříjemný vedlejší efekt zachování stability v zájmu většího obecného blaha. Je to jen spolehlivý způsob udržení autoritářských vládců u moci na dobu neurčitou.
Nehumanitární intervence
Je ironií, že Putinova koncepce státu a ochrany nabízená těm, kdo státům vládnou, ve skutečnosti počítá s intervencí, ovšem nikoli „humanitární”. Z Putinovy syrské politiky vyplývá, že v jeho pojetí světového pořádku by mocnosti měly zasáhnout, aby zachránily stát před občany, ne občany před státním násilím.
Stejný postup byl použit k ospravedlnění posunu státní hranice při anexi Krymu a v ruské hybridní válce na Ukrajině. Když Moskva porušila Budapešťské memorandum, v němž se UKRAJINA vzdala svého jaderného arzenálu výměnou za respektování svých hranic, Putin prohlásil, že Kyjev de facto přišel o svou státnost, což podle něj anuluje všechny předchozí dohody. Proč? Podle Putina proto, že prozatímní vláda, která se dostala k moci po ukrajinské revoluci, byla nelegitimní.
Ani tento výklad neposkytuje právní základ, s jehož pomocí by Moskva mohla jednostranně zbavit Kyjev legitimity jako státu. Rovněž ale vylučuje možnost, že by připojení Krymu a části východní Ukrajiny bylo nepřipravené; je jasné, že bylo plánováno nejméně 12 měsíců, ne-li desetiletí, předem.
Avšak hlavním poučením z krymské lekce, je to, že Putin jako velký obhájce státu věří, že stát zároveň s legitimitou ztrácí i právo na svou územní celistvost. To je varovný signál pro ty, kteří hledají řešení svých ekonomických a bezpečnostních problémů na ruském dvorku.
Odpovědnost za ochranu, právo ke vzpouře
Hlavním cílem Putina je snaha o delegitimizaci humanitárních intervencí i občanských povstání. Vše spočívá v jeho snaze podkopat důvěryhodnost koncepce o zodpovědnosti za ochranu – pravidla, podle kterého mohou být státy zbaveny suverenity ve snaze zabránit válce a masakrům. Jakékoli pravidlo, které se dá dříve či později použít proti vládnoucímu režimu, bude ze strany Putina zpochybněno nejprve rétoricky a ve stále větší míře i vojenským zásahem.
Stejně tak je nutné vyvracet Putinovu snahu ospravedlnit autoritářské režimy, které místo dialogu s občanským hnutím dávají přednost jeho potlačení. Jestliže protestující občané odpoví na státní násilí stejným způsobem, není to argument proti občanským protestům. Je to spíše jen další obžaloba diktátorských režimů a jejich represe.
Je však jasné, proč Putin, který se zasloužil o praktickou nemožnost demokratické změny moci v Rusku, se bude snažit přesvědčit svět o opaku.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.